Last Hardrock Outsider

DEICIDE - In The Minds Of Evil

Vlastně lze prostřednictvím vašeho vztahu k současné tvorbě kapel typu DEICIDE ledacos určit. Tak třeba jakou cestu při hledání oblíbené metalové hudby volíte? Jestli platíte za hledače nebo zdali jste tradicionalistou? Zdali si potrpíte na originalitě poslouchaného, nebo zdali vám stačí poslouchat kvalitu, ovšem kvalitu, která je tak nějak kompatibilní s hlavním pelotonem daného žánru? A v neposlední řadě, jestli vám jde víc o technickou vyspělost a profesionalitu, nebo zdali upřednostňujete spíše onen obtížně popsatelný wauu efekt, jaký většinou dokáží ze sebe dostat spíše ranná díla? Pokud bych měl mluvit za sebe, tak můj vztah k těmto ďáblům byl naprosto odlišný v období jejich ranných, konkrétně prvních dvou, řadovek, od toho, co pro mne nezvedení Floriďané znamenají dnes. Abych se tedy přiznal, v současné době mne DEICIDE absolutně nezajímají, protože jejich hudba pro mne nemá žádného výraznějšího kouzla. Vím sice, že u nich před pár lety došlo k poměrně znatelným obměnám v sestavě na postu obou kytaristů, a že dvojici památných bratrů Hoffmannů, známých to řezníků z floridských posiloven, nahradili nějací zkušení a údajně technicky vyhranější a profesionálnější borci. Zejména  pak Jack Owen (ex-CANNIBAL CORPSE), nebo také osvědčený světoběžník a virtuóz Ralph Santolla, jenž kdysi působil rovněž v řadách OBITUARY, ICED EARTH a dalších. Druhý jmenovaný byl před rokem v sestavě DEICIDE nahrazen o dost mladším kytaristou Kevinem Quirionem. To co zde níže popíšu, prosím v žádném případě nebrat jako obhajobu Hoffmannů.



Pozdní desky DEICIDE jsem si poslechl vždy jen tak letmo a žádná mne zas tolik nedostala, abych si jí z chutí pouštěl víckrát. Osobně pro mne tedy měli DEICIDE kouzlo pouze v době svých prvních a velmi útočných nahrávek. Desky „Deicide“ a „Legion“ doslova zhudebnily veškerou bestialitu, jenž lze death metalovou a vůbec extrémní muzikou vykreslit a do dnes na tato díla nedám dopustit. Jejich dávné období jsem si patřičně užil a nahrávky poslouchal ještě za tepla. V té době nepřizpůsobivý kvartet s kontroverzním belialem Glenem Bentonem ve svém čele drtil všechno kolem sebe a rovněž platil za zcela originálně znějící komando, co se s ničím a zejména s nikým moc nesere, spolek, se kterým nebylo radno se jakkoliv zaplétat.


Ať se na mne tedy nikdo nezlobí, ale pro mne se právě jejich rannému období nic z jejich pozdější tvorby nevyrovná. Od třetího alba jakoby DEICIDE ztratili to nejzásadnější a sice vysoce originální ksicht, a také to co nelze zas tak snadno popsat, říkejme tomu v jejich případě bestiální aura. Z čehož tedy vyplývá, že se postupem devadesátých let zařadili k ostatním popředním death metalovým kapelám a hráli si to své dál, ovšem tak nějak těsněji k početnému pelotonu všeho konformního a pravověrně death metalového.


Ani kdyby dnes angažovali ke kytaře třeba samotného Yngwie Malmsteena, tvrdil bych stále, že to pnutí jaké roznítili kupříkladu albem „Legion“ už je dávno a nenávratně v tahu. Novinka je dobře opracovaným vzorkem jejich pozdní tvorby a stejně jako třeba album „The Stench Of Redemption“ bude patřit k tomu lepšímu v jejich rozsáhlé diskografii. Je zde prakticky skoro všechno, co takový death metalový příznivec od Glena Bentona čeká a vyžaduje – kytary jakožto hutné a zemité palby, občasně rozčíslé nějakým tím bleskovým sólíčkem, mohutný Bentonův growl, Asheimova vytříbená, dostatečně pestrá a vyspělá hra, texty plné rouhání a křesťany zapovězených témat, prostě v rámci tvorby DEICIDE další stabilní vzorek jejich typické masáže, který udělá mnohým žánrovým sledovačům radost. U mne však jde o kapelu, jejíž hlavní přínos vyprchal před dvaceti lety (po druhé desce), o kapelu dvou naprosto strhujících a patřičně ďábelských alb. Alespoň že to logo je po letech opět rudé.


28.11.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz