Last Hardrock Outsider

DEF LEPPARD - Pyromania

Když se na prázdných bankovních kontech členů DEF LEPPARD objevila na jaře 1983 sedmimístná finanční položka, museli se z toho vzpamatovávat několik dní. Ostatně jak dnes tvrdí Joe Elliott - pro kluky z dělnického prostředí střední Anglie to bylo něco, o čem se jim ještě pár měsíců zpět ani nesnilo. Za vše mohlo jejich třetí album „Pyromania“ z třiaosmdesátého, které definitivně a od základů převrátilo jejich životy. Představte si, že jste jedna z řady předních metalových kapel Velké Británie a mezi soubory nové generace máte vcelku uspokojivé postavení, leč stále nepatříte k těm vůdčím. Tato výsadní místa totiž náleží starším partám jako MOTÖRHEAD, RAINBOW a JUDAS PRIEST. Hrajete v sálech maximálně pro tisíc lidí a najednou díky třetímu albu, které si znovu vzal pod patronát John „Mutt“ Lange, přijde vzestup na samotný vrchol nejen rockového, ale i globálně hudebního nebe (prodávanější v té době byl totiž jen Michael Jackson a jeho „Thriller“).


Tohle album ovšem není jenom nějaká sbírka atraktivních písniček, které měly nalákat zástupy neposedných dívek na něco divočejšího. Každá ze zdejších skladeb měla v sobě potenciál generačního trháku. Jen málo alb se může pochlubit takovou dávkou vnitřní chemie jakou oplývá právě „Pyromania“. Všechno tady sedí beze zbytku - počínaje výbornými songy, které mají tu schopnost oslovit co nejširší možné publikum a zároveň nebýt hloupé a prvoplánově podbízivé, přes nezpochybnitelný rockový drive a energii, výbornou produkci a naprosto revoluční stadiónový zvuk. Nahrávání bylo velmi vyčerpávající a prakticky stálo místo kytaristu Pete Willise, který už nezvládal kočírovat své alkoholové výstřelky. Na radu samotného Langea byl rychle nahrazen šikovným Philem Collenem, který ještě v samotném závěru studiových prací přispěl několika nápady. Výbuch nastal v únoru 1983, kdy americká rádia zařadila do každodenní rotace pilotní singl „Photograph“. Od té chvíle nastala doslova Lep-mánie a celé roční turné se odehrávalo za vytrvalého jekotu zfanatizovaných dívek, které se hloučkovaly a vyčkávaly na členy anglického kvintetu, kde se jen dalo. Mimochodem koncerty DEF LEPPARD tehdy patřily k těm úplně nejúchvatnějším. Vysoký standart živých performancí je ostatně devíza, kterou si kapela udržela ještě hodně dlouho po svém albovém zenitu.



Pokud se podívám na hudební náplň, tak musím prohlásit, že mne tento manifest hard and heavy scény osmdesátých let nikdy nepřestal uchvacovat, a to jak svojí bezprostředností a hitovým potenciálem, tak barevností a zvukovým perfekcionismem. Do dnešního dne jsem na něm nenalezl jedinou slabší položku, jedinou minutu, která by do dokonale promyšleného konceptu nezapadala. Mohutné refrény burácejí v každé ze skladeb a dělají z nich doslova pomníky své doby a nezapomenutelné stadiónové hymny. Zvuk je opatřen bombastickými vrstvami (klávesy vždy hrály u DEF LEPPARD pouze podpůrnou roli) a vyčištěn do naprostého lesku, kytary dvojice Steve Clark/ Phil Collen mají stále ostří pravé britské oceli, leč jejich zvuk je o poznání noblesnější. Celé dílo pak korunuje zpěvák Joe Elliott, jenž se vzepjal ke svému životnímu výkonu. Tracklist obsahuje přímočaré hitparádové tutovky jako „Photograph“, „Rock Of Ages“, „Rock Rock (Till You Drop)“ nebo „Foolin´“, které dodávají celku potřebnou jiskru, časované výbušniny jako „Stagefright“ a „Action! Not Words“, ale i vrstvenější věci typu „Too Late For Love“, „Die Hard The Hunter“ a „Comin´ Under Fire“. Vrcholem je však fenomenální závěr v podobě „Billy ´s Got A Gun“. A právě tento posledně jmenovaný chorál, který graduje tak, že do postupných kytarových figur přicházejí stále nové a čím dál vygradovanější vokální linky, bude pro mne zřejmě navždy představovat DEF LEPPARD na vrcholu jejich tvůrčích sil.


Pokud se dnes podaří nějaké rockové kapele zamávat celým světem a stát se úspěšnou tak jako tomu bylo v osmdesátých letech u DEF LEPPARD (což si opravdu nemyslím, že by se to nějaké povedlo), silně pochybuji o tom, že by mohla nabídnout byť jen polovinu tehdejšího potenciálu anglického kvintetu. Dnes už se prostě miliónová alba, která by byla po všech stránkách dokonalá a milovala by je jak kritika, tak široké zástupy posluchačů, nenahrávají. DEF LEPPARD se stali s albem „Pyromania“ jednou z nejdůležitějších rockových kapel osmdesátých let a to měli před sebou ještě svůj druhý vrchol (komerčně ještě úspěšnější, kvalitativně však nikoliv) – „Hysteria“ (1987), ale o tom až příště. Tady je to za plnej počet.


14.04.2016Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
16.04.2016 09:36

DarthArt: Behemoth měli něco podobného na CD Thelema.6 (2000) a před nimi třeba Acheron na Those Who Have Risen (1998) a Marilyn Manson na Antichrist Superstar (1996). Ani v jednom z těch případů ale nebyl počet skladeb 66. Jako první to pravděpodobně použil Danzig na své čtvrté sólovce z roku 1994. Ten to měl dokonce ještě vychytanější než to, co popisuješ. Displej některých přehrávačů totiž na začátku poslední skladby ukazuje údaj 66 61:38, přičemž poslední tři číslice odkazují na skladbu We Are 138, kterou Danzig složil pro svou původní kapelu Misfits. Poslední krátká skladba Invocation má sice číslo 66, ale ve skutečnosti je to třináctá „skutečná“ skladba na desce. Začátkem 90. let se mohlo někomu podobné natahování stopáže alb zdát vtipné nebo originální (mě tedy ne), dnes už mi to ovšem připadá jako naprostý vrchol debility.

 

DarthArt
15.04.2016 19:05

Tohle do dokonalosti dotáhla jedna death či black kapela (že by Behemoth? ale vůbec si nejsem jistej), která po svých deseti písničkách cédéčko dopnila stovkami třívteřinových "tich", aby na konci disku bylo na displeji číslo 666. Jinak tahle móda mě taky srala, i když sem tam se na konci (někdy i po půl hodině ticha) objevila celkem slušná skladba. Ale většinou to byly ty pazvuky.

 

Daveyy14.04.2016 11:44

Ano je to fascinující deska a v budoucnu se bohužel Leppardi už ani zdaleka této metě nepřiblížili. Jen taková úvaha: nikdy jsem nepochopil zakončení alba. Tedy ty podivné zvuky na závěr Billy ´s Got A Gun. Šíleně protivný a bez logiky... Celkově se v devadesátých letech rozšířil takový podivný zvyk vkládat na konci poslední skladby několik minut ticha na který navazuje podivný shluk zvuků tvářící se jako hudba... Začla s tim myslim Nirvána na Nevermind ale je to i na FIGHT - War Of World a další a další. To jsem nikdy nepobral.