Last Hardrock Outsider

DEF LEPPARD - Diamond Star Halos

Britské hardrockové legendy DEF LEPPARD patří k těm kapelám, které to s natáčením studiových desek příliš nepřehánějí. Pokud nebudeme počítat všemožné kompilace, alba singlových béček, či předělávek songů od inspiračních zdrojů, za těch čtyřiačtyřicet let existence je novinka „Diamond Star Halos“ teprve jejich dvanáctou řadovou deskou, což není zrovna závratné číslo. Vzhledem k tomu, jak charakteristický projev Angličané své tvorbě od úspěšných osmdesátých let vtiskli, asi nikoho jejich novinka z míry nevyvede. Posluchačům se tak dostane vlastně docela typických písní pozdních DEF LEPPARD, svým stylovým zaměřením nacházejících se na území uhlazeného rocku, či dokonce pop/rocku. Některé z těchto songů vás prostě zaujmou, jiné budou působit jako neškodná výplň, bez potenciálu déle se uchytit ve vaší paměti.


Po zvukové stránce je album náležitě ošetřeno a v únosné míře odpovídá postupující době, i pečlivým produkcím kapely samotné. Výsledek je konglomerátem obojího. Při zachování typického projevu DEF LEPPARD, operační pole není zrovna široké. Přestože kapela za svou kariéru prodala celosvětově přes sto milionů nahrávek, je zjevné, že nejen prodejně, ale ani co se týče muzikantské nabušenosti, úrovně svých vrcholných desek „Pyromania“ či „Hysteria“ již nikdy nedosáhnou. Ani v roce 2022 však řemeslný aspekt své nekonfliktní hudby DEF LEPPARD nenechávají na pospas lacinému přístupu. „Diamond Star Halos“ se tak dostává náležitého ošetření. Druhým aspektem je však nynější skladatelský potenciál, který se mě již dlouho jeví jako plný rezerv, takže mám znovu pocit, jako bych poslouchal nějaké nepříliš hitové album od švédských ROXETTE, Kanaďana Bryana Adamse nebo nějaké jiné, globálně známé kapely či interpreta hrajícího tzv. hudbu pro všechny. Tento efekt prakticky provází poslech nahrávek DEF LEPPARD už od poloviny devadesátých let.



Převážnou část materiálu zde napsali zpěvák Joe Elliot a kytarista Phil Collen. Na „Diamond Star Halos“ je několik míst, které dalece převyšují zbývající skladby. Jmenovitě jde o úvodní namakanou hymnu „Take What You Want“, na jejíž napsání Elliot spolupracoval s baskytaristou Rickem Savagem a která asi nejvěrněji vystihuje stadiónového ducha starých časů. Rovněž jde o skladbu, která oplývá mohutným rockovým nastavením a má nadčasovou kvalitu. Druhá výjimečná položka vzešla ze spolupráce právě dvou nejaktivnějších autorů Elliotta s Collenem a nese název „Goodbye For Good This Time“. Naprosto fantastická balada nabídne nostalgickou náladu, typický old-days feeling a náleží jí velkolepě podaný zvukový háv s výrazným klavírem, smyčcovými aranžemi a mocnými back-vokály. Věřte mi, na novince není opravdu nic lepšího. Nic, co by se těmto dvěma skladbám vyrovnalo. Tedy z mého pohledu.


Další písně tedy počítám při nejlepším mezi skladby docela dobré, ale tím to vlastně hasne. Patří sem komorněji posazený pomaláč „This Guitar“, v jehož průběhu dojde i na spolupráci kapely s Alison Krauss, dále pak odlehčené stadiónové vály jako „SOS Emergency“, „All We Need“ nebo „Open Your Eyes“, které nabídnou prostě jen příjemnou poslouchatelnost a rádiově nenucený ráz, no a pak také přímočará vyřvávačka „Fire It Up“, která je sice oděná do kabátku zcela typického pro DEF LEPPARD, tedy s refrénem opatřeným vrstevnatými mnohohlasými chorály, ale ve výsledku je natolik strohá a nezáživná, že jí vlastně z druhého plánu odmítám počítat mezi to povedenější. 


Prakticky z totožných důvodů jako u „Fire It Up“, stavím se bez nadšení  i k songu „Kick“. Dál už dostáváme jen pop/rockové skladby zas o něco unavenějšího naturelu než posledně, o kterých někdo může tvrdit, že jsou bezesporu nudné, a jiný se v jejich případě může vyjadřovat pro změnu jako o tzv. pohodových. Obojí souhlasí. Když se DEF LEPPARD po sedmi letech rozhoupají k realizaci další řadové desky, může být rockový fanoušek bažící po neoposlouchaném přístupu prakticky v klidu, protože tento terén se kapely původem ze Sheffieldu už netýká. Nejpozitivnějším zjištěním se ukazuje, že sympatická pětice má stále daleko do buranského pojetí rocku a zůstává stále mezi interprety, kteří prezentují svou hudbu na úrovni a s jistou nonšalancí. A to je dobře a tak to má být.


06.06.2022Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Mirdasm
08.06.2022 16:54

Tak to jsi mě Stray sdílel mé pocity z prvního poslechu. Ke konci alba už jsem zíval a říkal si: sakra kdybych si dal Roxette tak by tam bylo víc energie! Neboli neurazí, nenadchne! Fakt nemám chuť si to poslechnout podruhé protože se to vleče jak med. Sakra kde ti Judas pořád berou tu energii... Pyromania je vážně už nedostižná....

 

Pekárek
06.06.2022 19:04

Tak, tak, fajn recka.

 

spajk
06.06.2022 11:09

Dal jsem tři songy zatim. Nějak se mi do toho nechce investovat čas. Radši jsem si pustil jejich týden starý koncert z L.A. v legendárním Whiskey A Go Go klubu.
Kapela ve skvělé formě a Joe má fazónu jak za mlada. Mnohem lepší než na oficiálním záznamu z Las Vegas, kde přehrávali komplet Hysterii. I když to vypadá na sestrich z více večerů.
Novinku koupim za dva roky za stopade, objednal jsem na MS triko Hysterie, jako výraz uznání jejich tvorby.
Koncert https://youtu.be/evR4PfVWm7Y

Recka dobrá. Nekonfliktní. Není třeba hledat problémy.