Boomer Space

DEF LEPPARD - Adrenalize

Když byl začátkem ledna roku 1991 nalezen kytarista Steve Clark ve svém londýnském bytě mrtev a to následkem ďábelské kombinace alkoholu a prášků, stáli DEF LEPPARD před další zatěžkávací zkouškou. Clarkovi problémy s alkoholem narůstaly už od poloviny osmdesátých let a na podzim roku 1990 mu kapela dala dokonce na několik měsíců volno a přerušila veškeré nahrávací sessions, kde se již kutily songy na další řadovou desku. Nicméně vše dopadlo úplně nejhůř, jak to jen dopadnout mohlo a na několik měsíců odstřihnutý Clark svůj zápas nezvládl, DEF LEPPARD se tak v té době stali synonymem kapely, která se stále potýká s tragickými událostmi. Bezprostředně po Clarkově smrti však bylo jasné, že se bude pokračovat dál s tím, že všechny kytarové party na následující desku nahraje Phil Collen a druhý kytarista naskočí až na navazující turné. Tím se nakonec stal Vivian Campbell, tedy severoirský kytarista, jenž byl dobře znám z dlouholetého působení u kapely DIO a rovněž sezónou u WHITESNAKE. V průběhu roku 1991 tak bylo ve čtyřech dokončeno album „Adrenalize“, které vznikalo po celé tři roky a to střídavě v Irsku a v Holandsku pod producentským dohledem Mikea Shipleye a nakonec vyšlo na jaře roku 1992, přičemž se ihned vyšvihlo do čela mnohých prodejních žebříčků. V té době opravdu nebylo dne, kdy by nezněla v éteru skladba „Let´s Get Rocked“, velký to tahák právě připravené kolekce a skladba, která sebou nesla veškeré ingredience namakaného zvuku těchto Britů.

 

 

 

Skutečnost, že většina nového materiálu vznikala ještě za života Stevea Clarka, a že se kapela ani neměla potřebu vzdalovat modelu předchozí desky „Hysteria“, značila pokračování úspěšné cesty. Jenže jednou věcí bylo zachování všech ingrediencí odpovídajících bombastickému zvuku, který se postupem let stal spolu s vygradovanými hitovkami nejsilnější obchodní značkou DEF LEPPARD a druhou věcí byla nápaditost samotných skladeb, která právě v případě „Adrenalize“ - ve srovnání s předchozí deskou „Hysteria“ - tak trochu bledla. Deska celkově zní jako přebytek nebo chcete li pokračování z minulé nahrávky, ale úrovně staršího materiálu se daří dosáhnout asi jen polovině položek. Sound je znovu vynikající, skladby jsou opatřené snad tím nejgargantuovštějším elektro-zvukem bicích, kytary občasně vyjíždějí a po chvíli za splynou s onou nazdobenou masou, hraje se na sóla, vyhrávky a harmonické podkresy, nikoliv na nepřetržité riffy, vše je prohnáno skrz syntezátory a skladby vlastní desítky vrstev, i těch vokálních. Úvodní skladba „Let´s Get Rocked“ patří k největším hitům v historii britského kvintetu, jde o jednoznačný hit  a flagboat celého období počátku devadesátých let a do dnes ji DEF LEPPARD hrají na samotný závěr každého svého koncertu, nicméně srovnatelně velkolepých čísel, která by bez zábran hýřila nápaditostí, energií a vygradovanými party, už zde moc není.

 

Přestože skladby nedosahovaly úrovně těch z minulosti, kapela hýřila singly snad ještě více než kdykoliv předtím, a tak byly do hitparád postupně nasazovány songy jako „Make Love Like A Man“ a „I Wanna Touch U“, tedy dvě hymny se sloganovými chorály hodícími se ke koncertní prezentaci na velkých stadiónech, a nebo na druhou stranu balady - „Tonight“ nebo „Have You Ever Needed Someone So Bad“, ty byly na desce zastoupeny snad ještě ve větším počtu, než bylo do té doby zvykem. Což byl směr, nad kterým jsem v případě DEF LEPPARD příliš nejásal. Zkrátka všechno se začalo otáčet do čím dál většího pop-rocku. Byť si samozřejmě kapela udržovala svůj vyhypeovaný zvuk a stadiónově rockový ráz, začaly se v kuloárech šířit první názory mluvící cosi o tak trochu tvrdších ROXETTE. Když se k tomu připočetla mediální prezentace ještě takových věcí jako „Heaven Is“ nebo „Stand Up (Kick Love Into Motion)“, bylo zjevné, že prvořadé jsou komerční zájmy a touha z nové desky vytřískat naprosté maximum. Přes všechnu snahu vydavatelství „Adrenalize“ úspěšnosti dvou předchůdců stále nedosahovalo. Osobně mám zde v oblibě naopak dvě věci, které hodně odpovídají fazóně DEF LEPPARD z osmdesátých let – jmenovitě „Personal Property“ a „White Lightning“, bohužel tyto dvě skladby s fazónou alba „Hysteria“ se kapela propagovat tenkrát vůbec nerozhodla. Desku „Adrenalize“ tak dodnes vnímám jako o něco slabší pokračování alba „Hysteria“ a počátek popovější etapy Britů. Celkově vzato je třeba přihlédnout k období, kterým si DEF LEPPARD právě tehdy prošli, takže ona albovým předchůdcem vysoko nastavená laťka ani překonat nešla, kapela zkoušená ranami osudu však nahrála solidní desku, která ještě dnes působí tak nějak se ctí a v pohodě.


17.04.2016Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Bluejamie65
21.04.2016 20:30

No já z toho alba měl takový nejistý pocit. Byl jsem na něj natěšený asi až příliš a přestože album bylo krásný, všechno to těšení se nenaplnilo odpovídajícím způsobem, což se ale vždy a u všech předchozích alb Def Leppard stalo vrchovatě.. Vždycky jsem si ale dával otázku (kterou by si historikové dávat neměli), jak bychom to album brali, kdyby přišlo třeba v roce 1985, tedy před Hysterií. Změnilo by to něco? Taky jsem ho (asi ne úplně logicky) porovnával se společným dílem Bryana Adamse a J. M Lange - Waking up a neighboroughs, které v určitém smyslu podobným způsobem drive uprostřed krásných vokálů oproti předchozím Adamsovým albům získávalo, jako ho v podobném poměru Adrenalize oproti Pyromanii a Hysterii ztrácelo.

 

Imothep
19.04.2016 09:11

Ja myslim, ze z toho DL tentokrat vysli vic nez dobre. Prekonat predchudce urcite neslo, dost tezke by bylo se mu byt "jen" vyrovnat(mno, vetsina kapel takovou desku nenatoci za celou karieru). Vyrovnali se s tim podobne jako mj. Whitesnake na Slip of the Tongue, takze za me spokojenost.Moc teda nechapu vyrazeni balady When Love and Hate Collide, kterou mam za druhou nejoblibenejsi od DL. Vypadla pry proto aby album "nebylo prilis prebaladovane" a pozdeji se objevila jen na vyberovce Vault. Mno . . . ja bych spis vyhodil Have You Ever Needed Someone So Bad.