Last Hardrock Outsider

DEEP PURPLE - Whoosh!

Skladatelská impotence je prevít. Jak se jednou připlete hudebníkovi do cesty, je s ním ámen. Samozřejmě, není impotence jako impotence, v dnešní době má mnoho podob a odstínů, ale jelikož se pohybujeme na stránkách hudebních, ty ostatní dnes rozhodně přeskočíme a budeme se na začátku článku věnovanému poslední nahrávce DEEP PURPLE, se kterou je tato metla služebně odrostlejších hudebníků a skladatelů odedávna spjata. V hudebních análech bychom jistě našli pár významných jmen, které tento nešvar obešel, nebo se s ním zatím setkali v míře jen zanedbatelné. Na mysli mi vytanula jména jako Beethoven, Liszt, Brahms nebo Mahler, ale to už cestujeme po časové ose hodně do minulosti a do zcela jiného hudebního slohu, i když i v něm tvořili velikáni vedle obyčejných vazalů. Ze současnosti a rockové muziky všeobecně uvedu persony typu David Gilmour, Andy Latimer nebo Steve Rothery. Všechno hudebníci, kteří už na krku nějaký ten křížek nosí, ale u nichž úbytek invence u vlastní tvorby znát prozatím není. Donedávna bych do tohoto výčtu velice rád a směle zařadil i pětici jmen, která už hodnou dobu udržují značku DEEP PURPLE v patrnosti a díky kterým si tento „podnik“ stále dokázal svůj vysoký umělecký kredit obhájit.


Tohle všechno platilo ještě před pár měsíci. Tedy do doby, než Ian Gillan a spol. vypustili do světa svůj další „umělecký“ kousek. Pojem umělecký v souvislosti s nahrávkou „Whoosh!“ - tak se ona deska jmenuje, berte prosím jako čistou ironickou narážku, protože tento výtvor ve svém obsahu uměleckých ambic skýtá jen velice velice poskrovnu. Dle mého, oddaného, i když ne příliš dlouholetého fanouška souboru, který se mi připletl do cesty až někdy na přelomu milénia prostřednictvím nějakého obyčejného výběru, jež jsem si tehdy zakoupil, abych vlastnil alespoň hlavní hity jako „Fireball“, „Burn“ a „Child in Time“ – které mi vždy hodně imponovaly, a pochopitelně jsem všechny znal už z dětských let, je letošní nahrávka skutečně jedním velikánským průšvihem. Je pravda, že prvním po padesáti letech na scéně, ale i tak. Domnívám se stále přesvědčivěji, že tento nepodařený polotovar neměli kluci nikdy vypustit na světlo boží, protože zkrátka není dostatečně hodný jejich velikosti a jejich jména.


Když se vrátím krapet do nedávné minulosti a zavzpomínám na dobu před sedmi lety, kdy zpráva týkající se připravované novinky „Now What?!“ obletěla svět, většina fanoušků kapely byla samým štěstím v sedmém nebi. S možným vypuštěním nových písní tehdy už nikdo moc nepočítal a v konečném důsledku vyvolala tato veskrze progresivní a skutečně veliká deska nemálo kladných ohlasů. Při plném srovnání s kolekcí letošní, je propad tak obrovský, jako když vedle sebe postavíte den a noc. I dnes už předposlední, teprve tři roky stará fošna „Infinite“, se tyčí vedle novinky jako sošný rek plný dávno zahojených šrámů z velkých bitev, vypínajíce svou pyšnou hruď na odiv všem. Ověnčen blyštivými vyznamenáními za chrabrost a zásluhy, byla by právě „Infinite“ tou správnou tečkou za koncem kariéry DEEP PURPLE.



Jenže to se nestalo a její nástupce, podivně pojmenovaná nahrávka „Whoosh!“, před pár týdny přistála na pultech hudebních krámů celého světa. Očekávání spojená s touto kapelou jsou vždy veliká a až donedávna se je hudebníkům podařilo i z velké části naplňovat. O letošní novince se, žel bohu, v žádných superlativech mluvit nedá, jelikož tento materiál dokáže sotva naplnit definici o průměrnosti. Největším kamenem úrazu oné desky je její obsahová prázdnota. Do uší naprosto bijící skladatelská bezradnost zde vystupuje tak často a v tolika skladbách, že je až zarážející, jak mohli tihle ještě nedávno bodří skladatelé s pestrou zásobárnou nevysychajících nápadů pustit ven takto hubenou sbírku. Kapela se v dobré polovině skladeb nemohoucně motá v začarovaném kruhu, a když už jí přijde trapné znovu převařování dávno odstáté vody, sáhne do vlastních zásob, aby malinko pozměněný motiv přešlechtila do aktuální podoby a otiskla jej do alba znovu. Hrstka skladeb je skutečně povedených, nechci tvrdit, že plácání se na jednom místě probíhá přes všech třináct.


Tak například v úvodním songu „Throw My Bones“ spřádá kytara Steva Morse vcelku podmanivý riff, který v doprovodu lehkého vánku smyčců (čti kláves) Dona Aireyho, a intonačně přesného Gillanova zpěvu (jak je jen ta studiová technika milosrdná), uvede diváka na svém začátku v nadpoloviční úžas. Jenomže, už s druhou „Drop The Weapon“ desce znatelně padá řetěz, který nazpět nenahodí ani naivně působící „hitovka“ „Nothing At All“, s lascivně naroubovnými lidovými motivy, jejichž podstata vám začne lézt časem pěkně na nervy. Skutečnost, že až šestá píseň „Step By Step“ je po úvodním chvalitebném songu obstojnou záležitostí, je nesmírně destruktivní. K tomu opravdu zajímavému se musí posluchač pronudit a přetrpět. Zázraky, i když ne nějak extrovní, se s posunující hrací dobou nakonec opravdu dějí. První vlaštovkou naděje je sedmá skladba „What The What“, otevírající druhou část desky. Tady kluci dost výrazně zvolnili, ale ne za cenu ještě větší ztráty energie (to už by snad ani nešlo), ale směrem k hravému a bezprostřednímu fusion. Povedený kousek protnutý impozantní jazzovou klavírní stopou balancuje s dostačujícím nadhledem v rock´n´rollovém duchu a přináší do alba výrazný osvěžující prvek. Podobně zábavná, i když rockově řinčící je následující „The Long Way Round“. Tady se zase trochu blýskne Morse, jehož pečlivě vystavěné ústřední kytarové téma, podpořené solidně dunícím tempem, zanechá v divákovi dostatek pozitivních vibrací. Vrcholem desky je pak impozantní sofistikovaně střižená „The Power Of The Moon“. Právě tady má člověk nejvíce pocit, že kapela nad notovými linkami skutečně bedlivě přemýšlela. Celková atmosféra i charakter skladby se tak jeví velice působivými. A je jen škoda, že podobné ambice hudebníky nepotkaly v mnohem častější míře. V podobně inovativním duchu pokračuje také krátká instrumentálka „Remission Possible“, jejíž výrazový obsah by k DEEP PURPLE přirovnal asi jen málokdo. Bohužel poslední tři skladby už zenitu z předchozích minut nedosahují. Snad tajemná „Man Alive“ může u někoho ještě zabodovat, ale… Poslední, nepočítáme-li bonus „Dancing In My Sleep“, je znovu nahraný úvodní song z prvního alba kapely „And The Address“, který si Steve upravil dle obrazu svého, ale jehož zařazení příliš logiky nedává.


I do třetice byl k produkčnímu pultu přizván renomovaný Bob Ezrin. Ale jestli se kdy v minulosti jeho zkušenosti podařilo pečlivě zúročit, letos tomu tak rozhodně není. Vinu na dnešním stavu však dávám kapele samotné, jelikož takto chudokrevnou kozou se ani sotva dospívající samec vlka nedokáže pořádně zasytit. A kdyby právě tato nahrávka měla být tou poslední rozlučkou velikánů DEEP PURPLE, bude to tečka postrádající jakoukoli energii, vášeň a nakonec i důstojnost.


18.08.2020Diskuse (53)Horyna
marekdt@seznam.cz

 

Frki
27.08.2020 15:27

DP bol vždy a zostane nevyčerpateľným zdrojom hudobných nápadov. Len tak ďalej!!!

 

KrebsKandidat
25.08.2020 23:40

Prečítal som recenziu, niečo z diskusie k nej a nakoniec pustil nový DP. No, nie je to vôbec zlé. Ja by som tomu kludne dal o desať percent viac :D

 

Petr Č.
24.08.2020 05:53

Vzhledem k tomu, jaké je postavení alba Whoosh! v evropských žebříčcích alb, bych si dovolil nesouhlasit. ;) Z velkých evropských trhů:
Německo, Rakousko, Švýcarsko, Finsko #1, Velká Británie #4, Itálie #6, Japonsko #4, Kanada #4. :) Mimochodem, u nás je to dvojka, Now What?! byla na vrcholu, Infinite na druhé příčce.

 

sicky
23.08.2020 23:05

Petr: sorry, ale novodobá tvorba Deep Purple nikoho nezajímá:)

 

Petr Č.
23.08.2020 21:18

Ale kulové, že Stouni žijou.... Ale že nahrávají (pokud vím, tak na letošek chystají desku), vystupují a chodí na ně pořád třeba šedesát tisíc lidí.. a hlavně - pořád je to očividně nehorázně baví!

Podívejte se, znám lidi, kteří říkají, že to DP měli zabalit s odchodem IG / RG v roce 73. ;) Kapela, která zavčas končí může končit předčasně - nevíte, co by vzniklo, kdyby chtěli tvořit, ale nikomu nebráním v tom končit. Je to rozhodnutí každého. Ale za mě, rock je jiný žánr s jinými a mnohem širšími možnostmi než metal, což v praxi znamená a širší možnosti adaptace - i s ohledem na věk. A to přesně myslím tím, že pokud by DP nahrávali něco ala Highway Star, nebo Fireball - bylo by to směšné.... ale jim není třicet, je jim v průměru sedmdesát - ale baví je to, je to jejich život a kariéra. Ber, nech ležet.

Jinak "kapela, která zavčas skončí" to nedělá pro prachy - pro prachy to dělá kapela, která "zavčas skončí" a pak se vrací.... z poslední doby mě napadá směšný "reunion" Mötley Crüe, dva roky po údajném konci potvrzeném komickou smlouvou. :)

 

Stray
23.08.2020 20:59

Klid Darthe, až se vrátím z Ligy Mistrů, tak mu vyplavim žrádlo.

 

DarthArt
23.08.2020 20:51

Já nějak nevím, co na tohle napsat ... tohle je zas pro mě snůška pitomejch klišé.

S tím Vlasákem jsem to moc nepochopil - to jako, že Vlasák umřel a Stouni ještě ne, to jako znamená, že Stouni vyhráli?

Nebo že kapela, která zavčas skončí (jako třeba SLAYER) to dělá pro prachy a slávu? Kdežto srdíčkář se bude belhat po pódiu i ve sto letech? To je taky logika, jen co je pravda ....

A ty kecy, že "rockerem se člověk stává nadosmrti", to už zavání Jehovistama, sorry.

 

Petr Č.
23.08.2020 20:04

Já ten pozoruhodný (a za mě musím říct, že nesmírně pitomý) názor o nějakých věkových limitech, četl... A musím říct, že ten názor je pitomý, pokud je napsán jako obecný odsudek bez kontextu. Řeknu to jinak.... pokud by Deep Purple skládali novou Highway Star, bylo by to trapné. Ale právě proto, že jsou dneska úplně jiní, tak přesně proto novou Highway Star nenapíšou. Člověk se vyvíjí. Bluesmani můžou hrát dobře klidně do pokročilé osmdesátky (viz John Mayall) a pochybuju, že někdo z těch padesáti tisíc lidí v Letňanech mělo pocit trapnosti na Stounech. Rockerem se člověk stává nadosmrti - jenže odejde ve třiceti, někdo v padesáti a někdo to dotáhne třeba do osmdesáti. Proč ne? Moc dobře si pamatuju ty články z doby skoro před patnácti lety o Stounech (tuším, že to bylo když měli hrát v Brně) - myslím si, že tehdy Vlasák napsal posměšně o nich, že jsou jak domov důchodců na kolečkách - no a vidíte, Stouni tu jsou, Vlasák nikoliv. Jsou prostě rockeři, kteří to dělají pro prachy a slávu... a pak jsou rockeři, kteří to dělají ze srdce. Ti první vykalkulovaně skončí (a pak se xyzkrát vrátí), ti druzí v tom zůstanou nadosmrti.

 

DarthArt
23.08.2020 19:37

Zas bacha na BLACK SABBATH - celou tu dobu kromě úplnýho závěru se pořád někam vyvíjeli. Pak holt zfotrovatěli, ale těžko najít mezi řekněme SABBATH BLOODY SABBATH a FORBIDDEN dvě desky, které by zněly stejně nebo stagnovaly. Všechno originál.

ALE HLAVNĚ POCHOPILI, ŽE KDYŽ JIM JE DEVADESÁT, BYLO BY TO CELÝ KOMICKÝ. A TO IOMMI S GEEZEREM NA TĚCH DEVADESÁT VYPADALI UŽ NA DEBUTU !!!!

 

Petr Č.
23.08.2020 15:31

Nesouhlasím - Abandon je tvrdé experimentální album a hodně těžko stravitelné. V podstatě přesný opak hned následujícího Bananas. Ale skladby typu Fingers To The Bone, Any Fule Kno That, Seventh Heaven, Watching The Sky jsou vynikající materiál. Abandon je mnohem lepší deska, než jakou má album pověst (zejména v kontextu s předchozím Purpendicular). Za mě, nejslabší érou DP je ta snaha o unylou komercionalizaci - jako "skalní" fanoušek DP se vysloveně stydím za Slaves&Masters (to je maximálně průměrné album i na komerční éru Rainbow) a s Gillanem za mikrofonem jsou zdaleka nejslabší House Of Blue Light a Battle Rages On. A přiznám se, že za sebe mám Abandon třeba raději, než Stormbringer.

Mimochodem, docela by mě zajímalo, kde pan Horyna přišel na to, že to nové album není dobře přijímané... asi sociální bublina:
Classic Rock Magazine tomu dal 9/10 například. Když kouknu na hodnocení běžných posluchačů tak třeba na německém amazonu (.de) vychází průměr hodnocení u kupujících 4,5/5, na americkém (.com) 4,7/5. V rámci DP fan komunit, kde jsem velmi aktivní, je na první dobrou přijato výrazně lépe než Infinite.