Last Hardrock Outsider

DEEP PURPLE - Come Taste The Band

Jindy velmi nepřátelskému Ritchiemu Blackmoreovi sloužilo ke cti, že ještě před tím než palubu DEEP PURPLE opustil, doporučil na svůj post vynikajícího Američana, Tommyho Bolina. V době svého brzkého skonu (+1976) platil tento pětadvacetiletý kytarista stále za zázračné dítě a působil do té doby, jak v blues-rockových kapelách ZEPHYR a JAMES GANG, tak hostoval na sólových albech nejrůznějších jazz-rockových muzikantů (např.bubeníka od MAHAVISHNU ORCHESTRA Billyho Cobhama). Souběžně se svým působením u DEEP PURPLE (1975/76) začal rovněž realizovat i později vysoce ceněná sólová alba, která odhalovala jeho jemnější pojetí hry a vlivy přinášející do rocku funk a jazzové postupy. Jeho stopa u britské hardrockové legendy se nachází jen a pouze na poslední předrozpadové desce „Come Taste The Band“, která je jeho nástrojem významně ovlivněna a tento jí dodává onu neopakovatelnost. Deska to je sice ve všech směrech rockovější než „Stormbringer“, ovšem tužby po eklektičtějším vyznění nově zformované pětice, v té době působící již v sestavě označované jako Mark IV, se rozhodně nedaly zakrýt. Vzniklo tak velmi zajímavé dílo vlastnící ve svých útrobách vlivy rock´n´rollu, barového boogie, ale i nějaký ten výlet do světa funky a zajímavá jazzově laděná sóla a vyhrávky. Deska si však přes svůj jemnější a originálně melodický ráz drží znamenitou fazónu a vtáhne vás do děje okamžitě, aby vás ponechala nadšené až do posledních tónů charismatické suity „You Keep On Moving“.


 

 

To, co je na „Come Taste The Band“ rockové, může být považováno za počátek další pouti Davida Coverdalea, který se znovu blýskl ve skvělé pěvecké formě a jeho hlas se stával zaručenou značkou kvality, což tento zpěvák později stvrdil na svých sólových deskách v letech 1976 a 1977 a o pár let později hlavně na albech WHITESNAKE, z nichž v osmdesátých letech udělal skutečně velkou kapelu vyprodávající největší haly. Experimentálnější fáze ochutnávky naopak budiž znovu přičteny na vrub Glenna Hughese. Ten se však nyní držel mírně zpátky, ovšem, ať už mám zde na mysli funkovou hitovku „Gettin´Tighter“, kterou napsal spolu s kytaristou Tommy Bolinem, nebo soulově jemnou „This Time Around“, ve které Hughes rovněž zpívá hlavní part, a pomohl tak z alba „Come Taste The Band“ nakonec vytvořit hodně různorodou věc, vždy dokázal upoutat. Nejen ve výše zmíněné „Gettin´Tighter“ zaujme mnohem uhlazenější způsob bubnování Iana Paiceho, ten jakoby svou aparaturu jen z lehka hýčkal a vypracovával na ní svůj nový, podstatně tanečnější styl.


Lordovi klávesy už nějakou dobu nezněly podobně majestátně jako v časech „In Rock“, ale jejich civilnější ráz celkový sound alba rovněž výtečně ovlivnil a zajímavě dobarvil. Ostatně právě groove a celkové zabarvení spodních nástrojových proudů desku výrazně poznamenalo a způsobilo, že dodnes působí jako originál v rámci celé diskografie DEEP PURPLE, stejně tak je tomu v případě kytar Tommyho Bolina, jenž mnohdy nabídly třeba dvojminutová jazzově laděná sóla, tak jako tomu bylo v případě skladeb „Dealer“ nebo „I Need Love“, které Bolin napsal spolu s Coverdalem. Jeho trilky v těchto peckách nemají prostě konkurenci a instrumentálka „Owed To G“ odhalí velké fusion choutky.


 

 

Ostatně právě skladatelský tandem David Coverdale/ Tommy Bolin stál za vznikem největšího počtu skladeb a způsobil, že deska je vlastně spíše rocková, i když tak nějak delikátněji poslouchatelná a přes svou, mnohdy křehčí podstatu působí stále přímočaře a rockově. Znát je to už od úvodní „Comin´Home“, jenž ukázala rock´n´rolové srdce souboru, ale i v případě bluesové vypalovačky „Love Child“, postavené zejména na majestátním, pomalu se rozjíždějícím riffu. Právě kombinace sytého Coverdaleova hlasu a jemnější Bolinovi kytarové hry se stala pro desku signifikantní. Největší hymnou se nakonec stala uhrančivá „You Keep On Moving“ umístěná až v samotném závěru alba. Jde o skladbu, která měla vždy potenciál posluchače doslova paralyzovat, protože její osudové vyznění nabídlo vše ve špičkové kvalitě – nepopiratelnou snovou atmosféru, charismatický Coverdaleův hlas, geniální kytaru Bolina a rovněž ten nezapomenutelně šálivý zvuk Lordových kláves.

 

Bohužel se DEEP PURPLE pouhý rok po realizaci desky rozhodli skončit, a tak „Come Taste The Band“ zůstalo pravým originálem jejich dlouhé diskografie. Jak je dobře známo, kapela se dala dohromady až o osm let později, díky reunionu sestavy Mark II, která v roce 1984 vyslyšela naléhání fans a stvořila další báječnou jízdu nazvanou „Perfect Strangers“. Mezi tím David Coverdale nahrál dvě sólová alba a v roce 1978 dokonce postavil své, později velmi slavné WHITESNAKE, Glenn Hughes se začal jaksi topit v drogách a i přesto, že občas na něčí desce hostoval, jeho dalším významným počinem se stal až jediný zápis nahraný s Patem Thrallem na počátku roku 1982 – tedy milník osmdesátkového AOR vyšlý pod značkou HUGHES/THRALL. Hughesova dráha, díky nezdravé životosprávě, nabrala mnohem uspokojivější směr až v devadesátých letech, kde zmíněný hudebník, snad už definitivně vysekán ze všech průserů, naopak budil dojem velmi pilného dříče. Jon Lord a Ian Paice bezprostředně po prvním rozpadu DEEP PURPLE realizovali progresivně laděný projekt PAICE ASHTON LORD, aby se skrze několik hostovaček na deskách nejrůznějších hudebníků rovněž připojili ke Coverdaleovým WHITESNAKE. No a konečně kytarista Tommy Bolin vypustil už v roce 1975 svůj velmi dobře přijatý sólový debut „Teaser“, který odhalil mnohé z jeho jazz-rockových choutek. Na tento album, znovu za pomoci mnoha skvělých muzikantů (např.klávesista českého původu Jan Hammer), Bolin navázal mírně písničkovější dvojkou „Private Eyes“, bohužel však v závěru amerického turné, kde předskakoval britské kytarové legendě Jeffu Beckovi, došlo k tragédii a následkem nadměrné aplikace zakázaných látek Tommy 4.prosince 1976 velmi předčasně umírá. Jediné album DEEP PURPLE nahrané s ním, stejně jako další nahrávky, na kterých zní jeho nástroj, jsou však dnes velmi ceněny a patří k chloubě sbírek nejednoho kytarového fajnšmekra.


24.02.2017Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
26.02.2017 12:29

Podle mne část materiálu v tom roce 1975 prostě více inklinovala k funk rocku a DP se rozhodli na začátek desky spíš zařadit to hlomoznější, to je celé. Jinak je ale jasné, že na "Come Taste the Band" nalezli ideální hranici vyváženosti, na to aby je přímo nějaká subžánrová skupinka posluchačů neměla potřebu osočovat ze zrady a přitom ty songy budily dojem prvotřídního zaujetí. Perfektní nahrávka.

 

Bluejamie65
26.02.2017 10:50

dotaz (zřejmě dost úchylný) má nějaké reálné opodstatnění to, že mi rytmika zní od I need love dále přívětivěji? nebo je to jen víceméně iracionální preference pro položky 5 až 9 ???

 

Stray
24.02.2017 22:19

To jsou ty recenze, které ještě v osm ráno neexistují a v deset je zveřejňuji. :-) Dlouho do noci jsem naposlouchával všechny Bolinovi sólovky a bokovky a k psaní se včera nedostal.

 

Imothep
24.02.2017 14:56

Co rict k teto desce, kterou jsem v dobe, kdy jsem DP objevil opravdu nemel rad(jakozto tehda zaryty Blackmooreovec a neoklasicista) a dnes je pro me jasnou jednickou a zdaleka nejposlouchanejsim albem od Purple? No vetsina duvodu je vlastne trefne popsana v recenzi, nicmene k desce jsem se leta musel proposlouchavat - castecne i pres Hughesovu solovou tvorbu. Ted si ji davam znovu z edice k 35ti letum(obsahuje druhy disk s komplet albem v REMIXOVANE podobe a musim rict, ze i pres trochu vic napaleny master jsou to verze vice nez zajimave s dominantnejsimi party kytar nez tomu bylo na puvodnim originale). Zaroven k tomu jedu ruzna vyberova a live CD, ktera se vztahuji k te dobe. Napr. “Days May Come and Days May Go”, coz je vyber ze zaznamu zkousek a jamu, z nichz Come Taste The Band vzniklo. Dale pak zivak “This Time Around: Live in Tokyo”, coz neni nic jineho nez restaurovany ale hlavne kompletni nechvalne znamy “Last Concert In Japan” z roku 1975. O moc lepsi je oficialni bootleg “On the Wings of a Russian Foxbat” z roku 1976, kde je Bolin a cela kapela v uplne jine forme a naplno je tak ke slyseni potencial, ktery bohuzel naplnili jen castecne. I tak diky za to, Come Taste The Band tak zustava jednou z nejvetsich srdcovek!

 

spajk
24.02.2017 14:48

Takhle si představuju dokonalou recenzi. Obsahuje všechny informace, které by měl čtenář dostat. Bravo, mistře :-) To už je snad sedmá deska v řadě, kdy hodnocení neklesá pod 80%. V dnešní době něco nemyslitelného. Kde se to v těch lidech bralo? Osobně mám Deep Purple nejradši v sestavách č. III & IV. Bohužel fenomenální kytarista Bolin, měl kromě hudby i velkou zálibu v heroinu. Nesmírná škoda. Jeho přínos byl pro DP určující, vždyt je podepsán pod 7 skladbami! Jeho solovým deskám by taky slušelo místo na Crazy Diamond. Kdysi jsem koupil všechno, kde hrával. Teaser, Private Eyes, Miami s James Gangem, kompilace s Energy a nějaké Archives vol. 1. Tyhle kompilace ale obsahují mnoho nekvalitních (zvukově) demo nebo live nahrávek, tak jsem toho nechal. Jeho žijící bratr dodnes vydává různé nahrávky s Tommym. Zephyr, Ultimate Bolin a podobné obskurnosti. Ještě bych ocenil, že mezi Hughesem a Coverdalem dodnes panují vřelé vztahy. Údajně když byl Glenn v největších sračkách na přelomu 80/90 let, poskytoval mu David bydlení u sebe v rezidenci a peníze po dobu, než prošel kompletním detoxem. Hughes ani jeden rok nezapomene na Facebooku zmínit Bolinovy narozeniny. Musely to být intenzivní roky, když vznikly doživotní vazby a přátelství. Brrr, ale jednu negativní událost si s touto deskou spojuju a to je pořad Na Kloboučku a totálně domršená coververze You Keep On Moving od Střihavky s Bártou. Radši zapomenout.