Last Hardrock Outsider

DEATHROW - Raging Steel

Když se na přelomu let 1985 a 1986 dali v Severním Porýní – Vestfálsku, konkrétně v Düsseldorfu, dohromady DEATHROW, thrashmetalová úderka založená na troskách heavymetalových SAMHAIN (neplést s americkou kapelou Glenna Danziga), šlo samozřejmě o jednu z řady událostí na značně rychle bující německé metalové scéně, která už tehdy přebírala na Starém kontinentě primární důležitost od povýšenecky (snad pouze ve vztahu k heavy metalu) působící Británie. A protože čtveřice mladíků vpadla na scénu silou orkánu a ještě ke všemu působila hodně sehraným dojmem, oplývající velmi dobrou instrumentální složkou, jejich úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Kapely si velmi záhy všimli u tehdy sice mladého, ovšem na poměry své doby velmi agilního, vydavatelství Noise Records. Kvartet tedy bez odkladů podepsal smlouvu na tři alba a hned tentýž rok vyšlo dravé debutové album „Raiders Of Doom“, které si získalo uznalé reference. Vydavatelství, které mělo své upřednostňované favority mezi jinými spolky, však nutilo mladý band znovu k dalšímu nahrávání a tak nezapomenutelná dvojka „Raging Steel“ vyšla už v průběhu roku následujícího.



Čtveřice složená z dvojice kytaristů Sven Fluge/ Thomas Priebe, bubeníka Markuse Hahna a vokalisty obsluhující baskytaru, který si říkal jednoduše Milo, do toho šla s veškerou vervou, a tak si deska vysloužila značné uznání, teutonsky hutný a neurvalý thrash metal se skutečně trefil do správné doby, protože právě v tom roce se zviditelnila řada dalších rychlých hřmotných formací hrajících podobný styl hudby, z nejznámějších vzpomenu např. SODOM. Album to však nebylo jen o tvrdosti a nasazení, ale obsahovalo ve svých drážkách i výbornou apokalyptickou atmosféru a zejména hrou obou kytaristů byly songy posunuty do mnohem panoramatičtějších sfér, čemuž dopomáhala i výtečná sóla, jež rejdila vzduchem jako tryskáče nalétávající nad okupovaným válečným územím. Tahle deska měla svou silnou stránku v oné nekompromisnosti a až děsivé obrazotvornosti. „Raging Steel“, začínající osudově znějícím intrem „The Dawn“, které přejde v strhující titulní výplach, skutečně působí jako soundtrack k válečné vřavě a ona bojovnost skladeb je násobena právě muzikantským vkladem. Svým způsobem je paradoxem, že DEATHROW, kteří v té době dovednostně převyšovali celou řadu jiných thrashových kapel v Německu, nakonec úplně zapadli a byli zapomenuti, zatímco jiní klopýtají ještě dnes, ale to už je téma spíše pro někoho jiného. Nejlepší okamžik alba má název „Dragon´s Blood“ a jde o skladbu, která kromě onoho zvukově-dějového tajfunu nabídne i melodičtější refrény.


S třetí deskou se kapela mírně přiklonila na stranu progrese a jejich „Deception Ignorated“ už budilo dojem díla, které ne každý docení, ale oproti tomu, co se hrálo v devadesátých letech, zas nešlo o žádný velký skok jinam, zkrátka chlapci se muzikantsky lepšili a chtěli zachytit určitý posun vlastních dovedností v metalové hudbě. Nicméně pak začali mít u Noise Records problémy a začali se kapel zbavovat, vše šlo (jak dobře víme) do kytek, protože mezi prvními propuštěnými byli i DEATHROW, kteří to zpočátku zkoušeli ještě s jedním albem u malé značky, ale nic převratného se v devadesátých letech u nich nestalo. Síla a motivace na pokračování nebyla, a tak tito Němci zůstávají jednou z mála lahůdek dané doby thrash metalu, která nikdy neměla potřebu svou krátkou kariéru jakkoliv v současnosti rozvíjet.


03.06.2016Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

stefanos10.06.2016 21:39

Za první album dám pazouru do ohně.

 

05.06.2016 20:01

Velmi dobre album nic ine sa mi od nich tak nepacilo 80%

 

Valič
03.06.2016 21:17

80% Nejedná se sice o nic převratného ani originálního, ale v rámci tehdejší německé scény patřili Deathrow určitě k těm lepším kapelám. Následující album Deception Ignored bývá sice hodně dobře hodnoceno fanoušky technického thrash metalu (také to je údajně jejich nejprodávanější deska), ale mě tahle poloha kapely už příliš neseděla. S odstupem času s ním nebyli moc spokojeni ani samotní členové Deathrow (tu změnu stylu měl tenkrát na svědomí nový kytarista Uwe Osterlehner) a na následující řadovce se chtěli vrátit spíš k přímočařejšímu pojetí metalu, ale výsledek bohužel příliš přesvědčivý nebyl a korunu tomu ještě nasadil krajně nepovedený obal (s těmi měli ostatně Deathrow problémy celou svou kariéru). Ještě bych zmínil, že první smlouvu kapele pomohl zajistit Mille Petrozza, kterému se jejich koncert líbil natolik, že demokazetu, kterou na něm dostal, pustil v Berlíně při nahrávání Endless Pain lidem z Noise Records a přesvědčil je o její kvalitě.