Last Hardrock Outsider

DEATH - The Sound Of Perseverance

Finální transformaci DEATH v těleso progresivně metalové sice předcházela znovu kompletní obměna sestavy, ale nejdřív se zastavme u jediného stabilního člena. Chuck Schuldiner zůstal na svém, byť coby kytarista už mnohem více bažil po rozevlátých vyhrávkách, abstraktním sólování a shredding riffech, než aby připustil setrvání na hutnosti podmiňující deathmetalové bouření. Stejně tak však posouval i svůj vokální projev. Jedinou nápadnou indicii, která donedávna alespoň vzdáleně souvisela s death metalem z počátků jeho kariéry, konkrétně, když zde svůj growl uchopil zběsileji a posadil jej o něco výše, do pozice chrapláku takřka svolnému zajít až kamsi k hranici blackového vřískotu. Zpětně se to zdá poněkud zvláštní, nicméně při faktu, že krátce před natáčením alba jeho hlasivky prodělaly komplikovanou léčbu, to celé možná dává určitý smysl. Leckomu z old-school fans Chuckův nový hlas nešel zrovna po chuti, ale vývoj nešel zastavit a taková byla situace. 


K spoluhráčům, které sám Chuck považoval za dosud nejsemknutější a nejkamarádštější sestavu v historii své kapely, bych řekl asi tolik: kluci si prý opravdu sedli nejen hudebně, ale dokonce se navštěvovali i mimo zkušebnu, popíjeli a dlouze diskutovali o hudbě. Chuck opravdu na jaře 1998 nezastíral nadšení a díky nalezení těchto muzikantů přerušil dokonce svůj boční projekt CONTROL DENIED, který si vysnil, nicméně jej prozatím postavil na vedlejší kolej a to i díky nelehkému výběru nového vokalisty, který nebyl doposud k nalezení (díky zaneprázdnosti s NEVERMORE dokonce odmítl tehdy účast v CONTROL DENIED i Warrel Dane). Druhé kytary u DEATH se tenkrát chopil nadějný Shannon Hamm, baskytaristou se stal Scott Clendenin a za bicími tehdy poprvé stanul Richard Christy. Každý z těchto instrumentalistů vládl zvláštní osobitostí své hry, co však bylo důležitější, nesnažil se napodobit své předchůdce v řadách DEATH. Nejpatrnější to celé bylo asi na nesvázané a velmi dobrodružné hře zrzavého bubenického objevu. 



V období okolo posledního řadového alba kapela koncertovala snad nejčastěji za celou svou, více než desetiletou historii. Už na jarním turné si čtveřice očividně sedla a tak nic nestálo v cestě vrátit se do studia Morrisound, kde pod producentskou taktovkou Jima Morrise a s novou vydavatelskou smlouvou v zádech, shodou okolností obdrženou u pozdější německé mega-stáje Nuclear Blast na základě famózních demosnímků, DEATH pokračovali v práci na své další desce. Nikdo tehdy netušil, že to bude již definitivně poslední řadové album vypuštěné pod jejich skvostným logem. 


Deska „The Sound Of Perseverance“ zaznamenala nadšené ohlasy zejména od progresivně laděných posluchačů, což v té době už byli takřka všichni, kdo cítili ke kapele určitou přízeň. Svůj vývoj a zároveň směřování k stále důslednější technické stránce skladeb, s tím související prvotřídní instrumentaci, která už jen stěží mohla být nazvána deathmetalovou, a rovněž i celkové neprvoplánovosti, Chuck zkrátka nemohl popřít. Když bychom srovnali poslední řadovku s hudbou, kterou kapela hrála třeba jen o pět let dříve, vyšlo by nám z toho, že ušla nesmírný kus cesty a se stále vybroušenějším muzikantským pojetím zkoumala méně bouřlivé, o to však zajímavější hudební hájemství. Nejcennější na tom všem je skutečnost, že v každé své etapě DEATH dokázali přijít s deskou, která ukázala záda téměř všem, nejinak tomu bylo v případě „The Sound Of Perseverance“, jenž dokázalo oslovit, navzdory svému nelehce prostupnému naturelu, velmi široké zástupy fans extrémní metalové hudby. Deska na svou stranu získala nejen zástupy letitých fanoušků DEATH, ale dokázala oslovit i novou, teprve se formující generaci. Svůj potenciál posléze kapela stvrdila i evropským turné, jehož součástí bylo i vystoupení na festivalu Dynamo Open Air v nizozemském Eindhovenu.


Album od samotného počátku naplňuje svůj předpoklad stát se dílem opěvovaným fajnšmekry. Skladby řízené pouze uměleckou motivací se tak stávají přehlídkou změn temp, prapodivně lomených kytarových partů, najazzlých vyhrávek a dechberoucích jiskrných sól. Neočekávaně se zde střídají bezútěšné groovy riffy s party poněkud přímočařejšího ražení, a tak díky nim máte pocit, že se songy ubírají směrem, jenž je alespoň trochu podobný starým albům. Všechno tohle stanovuje již první mocná věc nahrávky „Scavenger Of Human Sorrow“, na kterou navazují neméně zdařilé kusy jako třeba frenetickými riffy odsekávaná „Bite The Pain“, která nabídne i nádherné sólové party a Schuldinerův hlas působící dojmem, že se zmíněný leader vzhlédl v Mille Petrozzovi a nebo že právě prodělal operaci krčních mandlí. Asi stejně drásavě působí „Spirit Crusher“, snad nejzapamatovatelnější song na celém albu, který vešel ve známost střídáním pomalejší fáze charakterizované emotivně křičeným sloganem, se svižnější klasicky deathovou masou. Se „Story To Tell“ přichází do výrazu DEATH trochu výpravnosti, ale zároveň i melodičtějších momentů.



Dalším z vrcholů se stala „Flesh And The Power It Holds“, doslova definice nového zvuku DEATH a jejich progresivního směru. Všechny změny temp a výstavní předváděčky instrumentálních šikulů se zde ukázaly plně kompatibilní se smyslností, s jakou Chuck sochal své nové rozmáchlé pomníky. Zklidnění přišlo s druhou instrumentálkou v historii Death. PíseňVoice Of The Soul“ je rozdělená na dvě odlišné části. Zatímco první nabídne poklidnost umocněnou nosným zvukem kytarové akustiky, druhá se rozjede do rychlejšího tempa s krkolomným sólováním. Následují dva progresivní kusy. „To Forgive Is To Suffer“ je asi nejméně nápadnou a nejméně chytlavou skladbou na desce, ale „A Moment To Clarity“ se naopak zapisuje svou touhou po dobytí nových obzorů. Song nakonec dospěje takřka k délce deseti minut a definuje aktuální Schuldinerovi tužby po soustavném šperkování a zdokonalování.


Na závěr pak přichází ještě fantastická ohnivá jízda v podobě předělávky největší vypalovačky od klasiků z JUDAS PRIEST. Nutno říct, že Chuck Schuldiner ji podat s ohromným nasazením a zápalem a pravděpodobně vysekl svým heavymetalovým vzorům poklonu jako do té doby nikdo jiný. Osobně jeho „Painkiller“ považuji za jednu z vůbec nejlepších metalových coverzí historie, tedy skladbu podanou s neuvěřitelným nábojem a entuziasmem. Ta, byť se drží struktury staré předlohy, dosahuje ve svém vyznění naprosté zběsilosti. Celkově je poslední řadovka DEATH natolik zajímavým albem, že bych se mu kdy zdráhal udělit známku menší než 90%. Jde o poslední dílek skládačky do legendárního portfolia zjevně vůbec nejdůležitější kapely extrémního metalu. A jestliže si za těch pětatřicet let vývoje všech příbuzných subžánrů dokážu představit, že bych ne moc vysokou známku udělil některým pozdnějším albům od takových velikánů jako METALLICA nebo SLAYER, pak u DEATH bych nikdy nešel s žádnou nahrávkou pod zmíněných 90%. Nikdy! I to svědčí o naprosté perfekci, uměleckém potenciálu a dokonalosti jejich alb. Cítím štěstí i čest, že jsem mohl být, a to už od druhé řadovky, svědkem vývoje tvorby tohoto floridského génia, perfekcionalisty, podivína a člověka s ne moc šťastným osudem, a mohl být tak jeho současníkem a oddaným fanouškem. 


Možná to bude znít dost pateticky, ale za to všechno co jsi po sobě zanechal, jsem na Tebe, Chucku, opravdu pyšnej!


05.07.2019Diskuse (21)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

gotta
09.07.2019 20:08

Musím se taky připojit k pochvale za tento parádní seriál! Opět se stalo jako už mnohokrát, že se díky tomu momentálně stali Death mojí nejhranější kapelou a celkově se ve mně probudila obrovská chuť na podobnou muziku... Takže teď jedu všecky ty skvosty od Pestilence, Carcass, Massacre, Gorefest, Obituary, Napalm Death atd. Nutno říct, že jen Death má u mně tu diskografii za plný kotel od začátku do konce. No prostě paráda!

 

Stray
07.07.2019 19:15

Jinak díky za pochvaly seriálku DEATH. Články se psaly relativně dobře, mírně jsem se trápil snad jen v rozmezí alb 1993 a 1995, ale nakonec to, myslím, nebylo až tak poznat.


To jenom takoví ti "pravdoláskovečtí"(já už si sám pro sebe začínám pozměňovat a progově zušlechťovat nejrůznější názvy sociálních skupin a bublin, což je vlastně docela zábava, ať už člověk zkomičtí kteroukoliv stranu názorového spektra :-), zde konkrétně užita výstavní modulace dle slovníku kapely PRAŽSKÝ VÝBĚR) mají utkvělou představu, že všechno se musí dít podle pravdy. :-)

 

J.Rose
07.07.2019 18:14

Lukáš: Album Back to Black od Amy Winehouse bylo super, sorry :-)

 

Stray
07.07.2019 17:27

A co je, prosím tebe, na světě spravedlivého? :-) Tohle mě tedy naprosto vůbec netrápí. V životě každého člověka se prostě dějí věci spravedlivé a nespravedlivé, věci kladné a záporné, to je přeci úplně normální koloběh, ne?

 

lukáš
07.07.2019 17:03

Lidi tu píší příspěvky, poslouchaj metal ...Je asi hodně lidí v metalové branži, kteří opravdu ví, že Chuck byl jenom jeden a skvělý skladatel. Bohužel svět mnohem více zná Amy Winehouse. Je to nespravedlivé !!

 

Kelly
07.07.2019 13:59

Podobně jako sicky, chápu Chucka, že už byl pro něj death metal jednoduchý styl a začal komponovat složitě - to je jeho věc jako umělce. Ale mě jako fanouška ranných Death už tato tvorba nenadchla tak, jako první 4 alba. Ale uznávám nenapodobitelný skladatelský um Chucka, o tom žádná.

 

sicky
07.07.2019 13:19

Já tehdy ty desky od Symbolic dál moc nemusel. Měl jsem rád Leprosy a Spiritual a to hejvikareni jsem od Death nerad slyšel, bral jsem to tehdy tak že vymekli , a vlastně to tak beru dodnes :)

 

Megoš
07.07.2019 09:45

S touto deskou to mám podobně jako David.ch, většinou ji nedám na jeden poslech. Deska na mě zbytečně dlouhá, opakující se celé motivy. Přitom to jsou výborné riffy. Nesedí mi taky způsob bubnování, připadá mi trochu chaotický a zbytečně překombinovaný.
Stray: Díky moc za recenze na alba mé nejoblíbenější kapely, kapely, která zformovala můj hudební vývoj, fajn čtení a připomenutí některých detailů při vzniku každého alba.

 

Metalirium
06.07.2019 19:52

Od albumu Human neviem dať menej ako 100%...tak struhujúci, vyzretý hudobný výraz legendy menom Ch. Schuldiner...pre mňa jedna z najvyrovnanejších metalových diskografií...Mal aj cit na výber spoluhráčov, ktorí hlavne neskôr dopĺňali mozaiku tejto pozoruhodnej a výnimočnej skupiny.

P.S.: Stray parádne Death recenzie 🤘

 

Stray
06.07.2019 18:26

Díky. Tak ještě budou recenze na prvotiny od Control Denied a Massacre. Do roku 2020 dám recky prvních tří alb od deathmetaloveho trojbloku Deicide, Pestilence, Obituary, kdyby se někdo přidal a napsal první tři Cannibal Corpse nebyl bych proti. :-)