Last Hardrock Outsider

DEATH - Scream Bloody Gore

Jednoho podzimního dne roku 1983 se v Orlandu na Floridě pravděpodobně věci daly do pohybu. Když výjimečný šestnáctiletý mladík jménem Chuck Schuldiner pilně trénoval kytarový kravál v garáži svých rodičů, hnán touhou, bez potřeby vidiny hmotných zisků, neukojitelným apetitem po zdokonalení a metalovým fandovstvím, měl se metalový svět opravdu na co těšit. Tehdy ani netušil, jaký mohutný kmen vyroste z jeho vlastního podzemí. Veden vizemi přivést na svět tu nejděsivější a nejchorobnější odnož metalové hudby, o jaké kdy kdo na této planetě slyšel, nevnímal, že je strůjcem opravdu děsivého hudebního kalibru. Pod vlivem svých oblíbenců VENOM, METALLICA a SLAYER vyznával rychlost a agresi, avšak podobě svých ranných nahrávek hned záhy vetknul onu goreovou patinu, drásavost a celkovou neutěšenost. Už jenom zvuk Chuckova tehdejšího hlasu, šířícího se z jeho stále ještě dětského hrdla, svědčil o naprosté zainteresovanosti. MANTAS byli založeni prakticky okamžitě jakmile se setkal s dvěma svými vrstevníky, kterými byli Kam Lee (tehdy bicí) a Rick Rozz (kytara). Krátce poté mění název své kapely na nekompromisnější DEATH a na papír kreslí nezapomenutelné logo. V průběhu roku 1984 na Floridě vznikají první dema „Death By Metal“ a „Reign Of Terror“, obě dnes coby archaická připomínka prvních krůčků pozdějšího strůjce a génia death metalu. 


V roce 1985 vzniká další demáč „Infernal Death“, ovšem se spoluhráči je to složitější, neboť do sebe uzavřený a vizemi překypující mladík u sebe dlouho nikoho neudrží, zásadně se tím však netrápí, věří si a prvotní je u něho naplnění uměleckého záměru, až potom mezilidské vztahy. Vlastní hudbě obětuje prakticky vše a má to štěstí, že nachází podporu i u rodičů. Brzy následuje první Chuckova cesta do Kalifornie, kde spolu s Ericem Brechtem, tehdejším bubeníkem hardcore/thrashových D.R.I., nahrává čtvrtý amatérský pásek „Back From The Dead“, ovšem s výsledkem není spokojen, a tak následuje návrat na Floridu. Druhá cesta do San Francisca je však mnohem úspěšnější, neboť naráží v této části Států na dalšího nadšence, teprve sedmnáctiletého bubeníka Chrise Reiferta. Z jejich spolupráce vzniká páté demo „Mutilation“. Tou dobou se Chuck rovněž více seznamuje s důležitými postavami metalového podhoubí, obesílá fanziny a vydavatelství, dává o sobě v undergroundu vědět s větší intenzitou. Nejčerstvější demo pásek velice brzy zaujme nadšence z Combat Records a nic nestojí v cestě debutovému albu.



Albová prvotina vzniká na začátku roku 1987 v Los Angeles pod studiovým dohledem Randyho Burnse. Nahrávka se brzy stává naprostou senzací a pokládá základní stavební kámen celé jedné stylové odnože, za nějaký čas nazvané souhrnně - death metal. Už při pohledu na obálku „Scream Bloody Gore“, jak bylo debutové album DEATH stylově nazvané, máte pocit shledání s něčím, co se jaksi vyjímá. Kresba dalšího velmi talentovaného mladíka Edwarda Repky, zachycující postavy smrtek v mnišských kutnách, popíjejících číše plné krve uvnitř nějaké gotické obřadní síně, byla nejen perfekcionisticky řešená, vyzařující neutěšenost stavu mysli autora, ale měla i skutečnou atmosféru. Repka se skvěle uvedl již o rok dříve coby autor obalu druhé řadovky MEGADETH „Peace Sells, But Who´s Buying?“ a záhy se jeho kresby staly klasikou mezi thrash fans, ačkoliv Ed byl vždy spíše punkovým příznivcem. Jeho práce v kombinaci se zvukovou náplní metalových děl platí ještě dnes za kult. Debutová deska DEATH však započala etapu, kdy se zrodil nejbrutálnější kov smrti, styl, prostřednictvím kterého máte pocit jakoby ve vaší blízkosti ožil horor, a tak Repkovi práce pro tyto smrtonoše patří k nejznámějším.


Na albu, které bylo nahráno pouze dvojicí Chuck Schuldiner a Chris Reifert, ačkoliv je na zadním obalu uveden coby druhý kytarista jistý John Hand (jehož faktickou účast ve studiu později Chuck dementoval), se nacházely znovunahrané skladby z předchozích demáčů, nicméně profesionálnější studiové podmínky jim dokázaly vtisknout ještě zběsilejší a neutěšenější formu, za což můžeme děkovat i účasti právě Randyho Burnse. Zběsilá tempa, vřeštící kytary, dunivý prostorový zvuk baskytary a poměrně rozkřáplý sound bicích definovaly chorobnost projektu, který se stal přes noc zjevením. Vše vycházelo z dobového thrashe, ale onen drásavě krvelačný gore-sound posouval hudbu DEATH na nový level extrémnosti a odděloval ji od všech rychlých metalových smeček tehdejší doby. I z dnešního pohledu, a zvláště při faktu že byl Chuckem debut později mnohokrát překonán, je album napěchované klasickými fláky, které značily zhudebnění toho nejhrůznějšího - smrti. Jak nešťastné při vzpomínce na Schuldinerův pozdější osud.



Děsivě táhlé výkřiky v úvodní skladby „Infernal Death“ dávaly jasně na srozuměnou, že zde vzniklo něco, co metalová scéna dosud nezažila. DEATH nebyli jen rychlí a temní, ale jejich zvuk měl patřičnou originalitu. Podobně řešená alba v polovině osmdesátých let sice o trochu dříve vydaly kapely jako POSSESSED (debutová deska „Seven Churches“ z roku 1985) nebo NECROPHAGIA („Season Of the Dead“), ale až „Scream Bloody Gore“ z května 1987 je považováno za onen revoluční krok k dokonalosti nové metalové subkultury. Už tehdy Schuldiner toužil po skladatelské neotřelosti, o čemž svědčila ona chorobná melodika, kterou dokázal vetknout do některých válů. Příkladem z nejdokonalejších budiž snad nejznámější smrťácká hitovka tohoto ranného období - song „Zombie Ritual“, začínající památně rozmáchlou vyhrávkou evokující velkolepost starověkých říší Blízkého východu a Egypta. Pozoruhodnou položkou byla především zběsilá „Evil Dead“, u které se musí srdce thrasherovo dokonale rozplývat, neboť ony kytarové bodce, zde roztočené do strhujícího tempa za přispění vřeštivých sól, nenechaly na headbangers jedinou nit suchou. Klasika však pokračovala i v celé řadě dalších skladeb, takže se i z dalších nářezů jako „Sacrifical“ „Mutilation“  brzy stávají naprosté klasiky. Debut DEATH je tak pravým zrozením zhudebněné smrti.


  


18.05.2019Diskuse (29)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
25.05.2019 08:15

Možná by ta vzpomínka bodla, ale já se musím přiznat, CONTROL DENIED jsem do teď celou desku neslyšel. Vždy jen náťuk z YT a po pěti minutách jsem ztrácel koncentraci. Ne, tam to, co jsem měl rád na DEATH, opravdu nebylo.

 

J.Rose
25.05.2019 06:27

Recenze pěkná. Na závěr seriálu, by bodla i vzpomínka na Control Denied. Žádnou pořádnou v CZ jsem na netu nenašel.

 

Stray
24.05.2019 19:31

Netvrdím že nebylo, to bych si ani nedovolil tvrdit jako někdo, kdo ten styl nesleduje detailně, spíš jsem myslel, že pouze pro mne Leprosy a Spiritual healing zůstaly těma nejvíc albama death metalu, navždy. :-)

 

gotta
24.05.2019 19:23

Vidím to podobně, ale nesouhlasím s tím, že po Spiritual už v death metalu víc nebylo....naopak. Schuldiner to nakopnul a víceméně definoval, ale vzrušující momenty tento žánr zažíval i dál. Třeba příběhy Obituary nebo Carcass. Nedávno jsem poslouchal první epka Celtic Frost a ten death metal měl Fischer na jazyku ještě před Chuckem, akorát o tom sám asi ani nevěděl:)

 

Stray
24.05.2019 16:23

Pro mne je nejzásadnějším albem nejen DEATH, ale i death metalu celkově "Leprosy". byla to úplně první věc, kterou jsem z tohohle stylovýho ranku kdy slyšel. Nelze zapomenout. Sice si myslím, že to album následovníkem "Spiritual Healing" překonali, ale prakticky období těchto dvou desek je u mne nejvíc, nic víc v death metalu není. Album "Human", kde se údajně dostali na zcela novou kvalitativní a technickou úroveň, už vnímám jako tu další věc, na kterou jsem čekal asi rok a půl (DEATH jsem začal poslouchat na jaře 1990) a pár let jí slyšel jako ne až tak dobré pokračování. Dnes jsou všechny tyto alba za 100%, ale Altering the Future nebo Within the Mind mě zkrátka padnou do ucha víc než Suicide Machine.

 

Megoš
22.05.2019 21:50

Já jsem se k Scream... dostal až po Spiritual healing, což bylo moje první (a bohudík ne poslední)setkání s Death.
Album Scream bloody gore začíná skvěle, už jen ten úvod: Die!, masakr. Dále pak Baptized..., Evil... to jsou prostě pecky! Vždycky se mi líbilo u Death to spojení rychlosti, techniky a melodiky. To se nikdy nemůže oposlouchat!
Co se týká Control Denied, to si myslím, že Chuck vymáčkl ze sebe to nejlepší, výborné nápady, perfektní hráčské výkony, super album !

 

Louža
22.05.2019 11:27

Control Denied bylo přirozeným pokračováním Death. Skvělá deska. Škoda že se nepodařila dokončit ta druhá. Kdyby na Sound of Perservence zpíval Tim, bude to taky album CD.

 

Norr
22.05.2019 11:03

Co je třeba zmínit zvlášť, je projekt Control Denied. Přestože je to, hlavně díky vokálu Tima Aymara, trochu mimo tvorbu Death, Chuck tam prostě je. Hodně fandů death metalu obecně, tohle album zatratilo s odůvodněním, že tam nezpívá Chuck a už to opravdu není death metal, ale je to k jejich škodě, tohle album je perla! Kdo nezná, měl by napravit.

 

Norr
22.05.2019 10:59

Death. Pro mě jedna ze stěžejních kapel. Dostal jsem se k nim až s nějakou druhou vlnou mého putování v řece metalu, nejprve přišli na řadu Sepultura, Slayer a hlavně domácí scéna v čele s Debustrol, Masters Hammer, Krytor, Root, Arakain apod. Když pak začátkem devadesátých ke mně dorazila deska "Human", úplně mi spadla čelist! Já to tenkrát považoval za totální progres, vždyť to ani nebyl death metal, co se hrál všude okolo. Do dneška je to pro mě jejich nejoblíbenější album. Ovšem způsobilo to takovou malou nepříjemnost, ty starší alba už pro mě neměla takové kouzlo a raději jsem poslouchal tu novější tvorbu a první tři alba bral jen jako takový ne úplně špičkový doplněk. Čas ovšem dokázal otupit ostrý břit, jak se zpívá v songu jedné z dalších death metalových klasik, že ;o) Dneska a vlastně již skoro dvacet let, beru tvorbu Death jako celek, se vším co Chuck vytvořil. Je to takové mé malé bohatství, znát ty desky a moci je stále poslouchat. Jasně, je to jen randál a z hlediska Vesmíru nic, ale vykládejte mi to ;o)

 

Pekárek
21.05.2019 23:39

Pro mě třeba Manic od Monstrosity.:)