Last Hardrock Outsider

DEATH - Leprosy

Zřejmě nejdůležitější deathmetalové album historie, jehož hnilobný naturel vytyčil mantinely celé řadě následujících bestialit. DEATH se zde podařilo skloubit hlubinný zvuk reagujícího uranu s opravdu nakažlivou melodikou. Pro mne má však zkušenost s albem i silnou osobní rovinu, neboť právě „Leprosy“ bylo zcela prvním počinem tohoto stylového ranku, jehož kouzlu jsem zcela a naprosto propadl. Jde o zásadní nahrávku extrémního metalu konce let osmdesátých se zcela určujícím dopadem pro vývoj této hudby, čehož si cílevědomý Chuck Schuldiner už během vzniku díla musel být vědom. Na nahrávce fascinuje brutálně dunivý sound opatřený onou hnilobnou patinou a řezavými bicími. DEATH se během roku dokázali zcela vymanit z příbuznosti tehdy oblíbeného thrashe zaměřeného na agresi a rychlost a definovali tak svůj zcela nový a mnohem chorobnější pohled na věc. Ve své době nebylo děsivější metalové nahrávky než právě „Leprosy“.


I po stránce organizační se věci začaly ubírat správným směrem, takže došlo k seznámení s manažerem Danem Johnsonem, vlivným undergroundovým nadšencem, který byl v tandemu s Combat Records schopen Chuckovu tvorbu rozšířil do celého světa. Šlo o zcela první deathmetalovou desku, která byla nahrávána v líhništi celého pozdějšího stylu, ve studiu Morrisound bratří Morrisů v Tampě na Floridě, a rovněž zcela první, u jejíhož vzniku byl později velmi vyhledávaný a kultovní producent Scott Burns, zde pouze coby studiový inženýr, neboť producentskou židli si tentokrát zabral právě Dan Johnson. Pokud „Scream Bloody Gore“ v roce 1987 značilo zextrémnění rychlého thrash metalu, pak horor zvaný „Leprosy“ definoval zcela individuální směr. Takhle do té doby opravdu nikdo nezněl. DEATH dostali do své hudby hloubku a atmosféru.



Důležitou změnou se brzy ukázalo, že Chuck Schuldiner okolo sebe v roce 1988 seskupil skutečný band, který dokonce vyjel na své první americké turné po středně velkých klubech. Jeho spoluhráči se rekrutovali z řad jeho vrstevníků a šlo o muzikanty patřící tehdy k pilířům nově se formující floridské scény. Druhým kytaristou byl Chuckův starý známý Rick Rozz a rytmické duo Terry Butler – baskytara a Bill Andrews – bicí ještě dnes patří ke kultovním postavám tehdejší zárodečné scény. Ohledně nahrávání „Leprosy“ je dnes známa skutečnost, že právě Terry Butler, dnes jinak velmi ceněný deathmetalový basák se zkušenostmi z mnoha nezapomenutelných projektů a dalších deathových kapel (namátkou například OBITUARY, MASSACRE nebo SIX FEET UNDER), měl tehdy ve studiu prý takovou trému, že nebyl schopen své party dostat na pás, a tak byla baskytara zaznamenána samotným Schuldinerem.


S hudební složkou byla velmi dobře sladěna i vizuální stránka alba. Ed Repka totiž opatřil album naprosto mistrovským coverem, ze kterého na nás pod rudým nebem hledí jakýsi misionářský nešťastník viditelně poznamenaný leprou. Na pozadí nějaké nakažené tropické vesnice se v jeho tváři zračí snadno domyslitelné utrpení. Jde o opravdu skvěle nastylizované dílo, plně vystihující hudební obsah této chorobné nahrávky, která se brzy ukázala zlovolnější než primitivní kmeny uvnitř nejkrutějšího kontinentu naší planety.


Po hudební stránce jde o naprosto strhující jízdu od začátku do konce a všech osm válů dnes platí za dechberoucí klasiku. Jestli chcete slyšet mého naprostého favorita, tak je to právě titulní song „Leprosy“, jehož celková rozmáchlost dosahuje až scénických parametrů. Tohle je hotová symfonie puritánského deathu (schválně se zaměřte na pasáž od časomíry 3:00 - to se láva dostává do pohybu), kde vás ohromuje jak drásavě rozohněný Chuckův hlas, tak ony nekonečné kaskády zlovolně se šinoucích riffů, tu a tam zkrášlené nějakým tím vřeštivým sólem. Smrtící tempa v sobě pojímají nejen rychlost, ale působí se značnou naléhavostí i co se týče atmosféry. Ten song je opravdové monstrum a na první poslechové shledání s ním nikdy nezapomenu.



Album obsahuje i několik dalších klasik, kde se do oné nakažené zvukové hmoty a textů plných smrti dostává i ona Schuldinerova tehdy tolik typická záliba v nenucené, avšak velmi uhrančivé melodice. Ať už zmíním rychlou dvojku „Born Dead“ , vzpomenu na poněkud optimistický rytmus mé oblíbené „Forgotten Past“, ve které Chuck soustředil všechno své zaujetí pro věc, nebo upozorním na drásavou „Left To Die“, kde se také najde nejeden parádní obrat, nechám se učarovat hororovou atmosférou „Open Casket“ a nebo dám přednost koncertně hodně prosazované „Pull The Plug“, jinak zřejmě skladbě s nejnakažlivějším refrénem, v ani jedné z těchto písní nedošlo na slabší moment. Deska „Leprosy“ tak působí jako dokonalý artefakt ranné fáze death metalu a pro mne má stále nepřekonatelné kouzlo a osobitost. Oproti debutu šlo tak o mnohem větší kalibr, kde DEATH umocnili vlastní originalitu a jali se ukázat cestu stovkám následovníků. Naprostá klasika plná makabrózního mistrovství, neutěšené atmosféry, kterou je zde možné nechat se uhranout a nebo se jí zkrátka také jenom bát.


25.05.2019Diskuse (52)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Petr
14.06.2019 02:22

Tuhle fošnu buď miluješ nebo jsis ji ještě neposlechl.

 

Petr
14.06.2019 02:19

Leprosy jsem tenkrát nosil na plátně.

 

Honza H.
01.06.2019 20:58

Jj,mimózností své otázky jsem si plně vědom, ale nějak jsem si nemohl pomoct :)

 

Stray
01.06.2019 12:17

Honza H.: "Ono se to jako někomu nelíbí?" To mě přijde jako docela mimózní otázka :-), vzhledem k tomu, jak jsem včera viděl dvacet tisíc metlošů pařit bezstarostně na HAMMERFALL. Já si totiž myslím, že se to nelíbí valné většině lidí poslouchajících metal. :-)

 

Honza H.
31.05.2019 21:00

Control Denied? Ono se to jako někomu i nelíbí ? :o)
Jedná se o mistrovský dílo, který nemá jediný slabý místo a k tomu ta produkce Jima Morrise....och...ale s další diskusí navrhuju vyčkat až po Pekárkově recenzi :)

 

DarthArt
30.05.2019 23:54

KURVA, TEĎ MI TO DOŠLO! Geniálním bonusem k seriálu DEATH by přece byla recenze na kultovní debut MASSACRE "From Beyond" !!! AAARRRGGHHH !!! Absolutní teror !!!

 

Sagi
30.05.2019 10:29

Dle poslechu Control Denied se domnívám, že Chuck směřoval k technickému power metalu, k větším podiím. Jednička mne příliš nenadchla, přesto mne mrzí, že dvojka, uvězněná již 20 let v kompu u paní Schuldinerové světlo světa nespatřila a zřejmě již nespatří... Třeba by jsme byli překvapeni, tak jako mne dostala posmrtná deska Warrela Danea (ex Nevermore, Sanctuary)

 

Alda666
29.05.2019 21:55

... zkoušel jsem to celé...ale... ALE .... NE

 

J.Rose
29.05.2019 21:33

Já vím....

 

Stray
29.05.2019 21:25

J.Rose: Asi bys už mohl vědět, že tady nepíšeme věci přes sílu, jen proto aby byly. V životě bych si to nedovolil psát sám.