Last Hardrock Outsider

DEATH - Individual Thought Patterns

Deska „Individual Thought Patterns“ ve své době nejen že potvrdila vůdčí pozici DEATH v pelotonu progresivně laděného metalu, ale přinesla velké množství oživujících elementů, jaké nebyly dosud v kariéře Chucka Schuldinera obvyklé. Naprosto prvotřídní materiál z oblasti technického death metalu opět vznikal ve studiích Morrisound v Tampě a to znovu pod dozorem renomovaného Scotta Burnse a vyšel v červnu roku 1993 u Relativity Records. Tím že tehdy Chuck Schuldiner okolo sebe ve studiu soustředil doslova all-stars band, však z druhého plánu do světa vyslal i informaci, že kapela DEATH je jen a pouze on sám. Od tohoto momentu se tak každá sestava připadající k dalšímu jednomu albu této kapely diametrálně odlišovala.


Deska se vykazovala ještě větší kytarovou zdobností a celkovou propracovaností, než tomu bylo v případě alba „Human“. Skladby sice nebyly tak divoké, ale co jim tak trochu scházelo na deathmetalovém tahu, to hbitě doháněly skrze všechen ten perfekcionalismus, nedozírnou pestrost, technické zpracování a pozoruhodné nápady, kterými se to zde doslova hemžilo. V sezóně kdy se death metal začal v řadě případů rozvíjet progresivnějším směrem, DEATH určitě nestáli stranou, ale naopak to byli znovu oni, kdo velel evoluci extrémní hudby.



Nejdůležitější se ukázala potřeba, alespoň na sezónu sehnat ty nejlepší možné spoluhráče a stvořil další milník, který bude dlouho platil za esenci nesvázanosti tvrdé hudby. Tak například, kým jiným mohl Schuldiner nahradit Seana Reinerta (ex-DEATH, CYNIC), aby udržel laťku kvality na podobném levelu? Bubeník Gene Hoglan z řad tehdy čerstvě rozpadlým thrasherů DARK ANGEL byl jednoznačnou volbou, jeho hra se vykazovala ohromnou technickou vyspělostí, ale i potřebnou agresivitou a rychlostí. K baskytaře se po roční pauze vrátil Steve Digiorgio, jehož SADUS už se tou dobou rovněž loučili se scénou. No a tím nejpřekvapivějším spoluhráčem byl samozřejmě dvorní kytarista od KING DIAMOND, švédský virtuóz Andy LaRoque, který tehdy, v době šéfova zaneprázdnění s reinkarnovanými MERCYFUL FATE, zkrátka nasedl do letadla a brzy už se svými sóly a parádičkami ovládal floridské studio. Metalová scéna tehdy sledovala každý počin DEATH se zatajeným dechem a deska „Individual Thought Patterns“ sklízela hned po vydání řadu superlativů, dokonce bych řekl, že potvrdila status kapely coby jedné z nejoslavovanějších institucí tvrdé hudby.


Texty se znovu týkaly spíše náročnějších témat a nastiňovaly obrazy vypovídající o mezilidských vztazích, existencionálních tématech a otázkách filosofie. Ne úplně jednoduché myšlenky však byly velice umě zasazeny do oné propracované mozaiky melodických motivů a harmonií, jaké neměly do té doby v death metalu obdoby. Jasně že DEATH museli mírně ubrat z tvrdosti a divokých základů, což brzy odhalilo prostor právě pro dokonalejší songwriting, takže skladby doslova překypovaly záplavou okouzlujících, nikoliv však samoúčelných fines.


Bouřlivý úvod „Overactive Imagination“ patří k jednoznačným vrcholům celé kolekce. Řezavé riffy ženou skladbu stále vpřed, ale i ve zpěvových linkách Schuldiner neslevuje ze svých představ ani z představ fanoušků o dalším vývoji DEATH. Do skladeb se zde mnohem více dostávala touha po melodiích a ony klasicky metalové vyhrávky, které byly vždy umě zapracovány do neuvěřitelně propracované formy, dělaly songy atraktivní. Hoglan hned zkraje desky potvrdil svůj nedostižný standard a skladba, rozdělená v půlce Schuldinerovým radioaktivním sólem a o něco kratším potutelně hravým LaRoqueovým, měla všechny přednosti rozjezdové položky. I druhá „In Human Form“ měla ohromné kouzlo. Song totiž střídal zasekávanější slokové pasáže, kde dominovaly především neoblomné riffy, s rvavým a mnohem rychlejším refrénem. Struktura skladeb na této desce se ostatně ve valné většině případů držela stylu, kdy byly první sloka a refrén odděleny od druhé sloky a druhého refrénu prostřední pasáží s kytarovými sóly. Každé sólo na této desce je mistrovským kusem, to je třeba říct předně. V „In Human Form“ se znovu blýskne Andy LaRoque, tentokrát na delším prostoru. Následující „Jealousy“ je třetí fantastickou skladbou z úvodních tří a charakterizuje ji vytažená brumlající basa Steva Digiorgia. Kytary zde řežou ve střední i vyšší rychlosti, ale nejdřív se musí prodrat přes změť groovy pasáží, když skladba uprostřed zaznamená právě jisté zrychlení, dochází znovu na LaRoqueovo sólo, které vždy dokáže navázat na Schuldinerův sólo příspěvek úplně z jiné stránky a udělat tak song ještě komplexnějším. „Jealousy“ je jednou ze skladeb pokračující v Chuckových studiích lidského chování, myšlení a fascinaci mezilidskými vztahy (stejně jako dva roky před tím „Lack of Comprehension“).



Čtvrtá „Trapped In A Corner“ platí za jeden z nejprogresivnějších kusů, jaké Schuldiner do té doby vymyslel, jeho hlas sice chrčel tak jako bylo u DEATH od nepaměti zvykem, ale to, co se dělo za ním, nemělo dosud obdoby. Rytmika zde šlapala jako ten nejdokonalejší stroj a nad ní všechny ty kytary, které předesílaly hostinu nesvázanosti a progresu v extrémní hudbě. Změny temp, zásekávačky, neotřesitelně přesné riffy, úchvatné blouznivé vyhrávky a spojení sólových příspěvků Schuldinera i LaRoquea, jež se na desce nacházely v oblasti geniality. Přes další dobrodružný kus „Nothing Is Everything“ se dostáváme ke skladbě, kterou osobně považuji za úplně nejzdařilejší. Ano, jde o „Mentally Blind“ a mám ji za nejvýraznější položku této desky, neboť dokáže skvěle skloubit svou hitovost se všemi progresivními prvky. Zatímco se ve slokách objevuje i ultrarychlá pasáž s odsekávaným textem, refrén je naopak pozvolný a epicky mocný, mezi tím vším však probíhají neskutečné zvraty a neotřelé pasáže, včetně dalšího skvělého sóla. 


O tom jak komplexním a dokonalým albem „Individual Thought Patterns“ stále je, svědčí i další položky z druhé půle nosiče - titulní kus, „Destiny“ se signifikantní akustickou částí v úvodu, či démonicky se rozjíždějící „Out Of Touch“, kde dojde i na klávesové aranže ještě než se song zlomí do svého úchvatného dění. Další pozoruhodný moment přichází se závěrečnou „The Philosopher“, která se nakonec stala druhým videoklipem v kariéře DEATH. Ukázka z něho se dokonce objevila v humorném seriálu Beavis a Butthead, kde byl song pro svůj smrtelně vážný naturel lehce ironizován dvojicí kreslených joudů a seznamoval mainstreamovější diváctvo s hudbou největší deathmetalové hydry. Osobně si myslím, že právě skutečnost, že Chuck vtiskl své hudbě vždy punc jistého patosu, závažnosti a dramatizace, dělalo kapelu natolik neobyčejnou. U řady jiných by vše mohlo vyznívat nepatřičně, ale v případě těchto mistrů bylo ono soustředění a všechny ty propracované party vyloženě vyžadováno. „The Philosopher“ je do dnes vrcholnou ukázkou Chuckova skladatelského mistrovství a jednou z nejvýraznějších skladeb, jaké stvořil v etapě svého progresivního rejdění.


Když DEATH v roce 1993 vyrazili konečně na turné, nebyl u toho již Andy LaRoque. Spolupráce s ním se totiž týkala jen studiových nahrávek. Kapela dokonce vyslyšela volání největšího počtu svých fans a vystupovala i v Evropě, kde post kytaristy zastal Ralph Santolla. Ovšem sestavu pro další období čekaly již další radikální změny, které se však týkají již článku následujícího.


22.06.2019Diskuse (100)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

J.Rose
28.06.2019 21:10

Jeho smyslem života je patrně hudba a nic jiného.
Teď si nejsem jist, ale četl jsem s ním nějaký rozhovor ve Sparku asi 2 roky dozadu. No a ten rozhovor končil nějak takhle:"Teď jsem volný klidně mě kontaktujte pokud scháníte basáka".... Srdcař no :-)

 

DarthArt
28.06.2019 21:01

Jojo, nahrál s nimi kultovní album Gathering a teď nedávno Brotherhood Of Snake nebo jak se to jmenuje. A pak asi sto dalších různých desek. Občas si říkám, jestli není návštěvník z jiné planety...

 

J.Rose
28.06.2019 20:50

No úžasné. Nemá tam snad ani pražce...nechápu. Má tu basu opravdu v malíku. Ten by si mohl troufnout i na Jazz. Nehrál náhodou i v Testament?

 

DarthArt
28.06.2019 20:14

Ten Steve s tou třicetistrunnou basou je strašný hovado :)

 

DarthArt
28.06.2019 20:09

Rádo se stalo. Jsou super, že jo?

 

J.Rose
28.06.2019 19:13

Teda, ještě jednou dík. I z toho záznamu to zní parádně.
Strašně mě mrzí, že jsem Death neměl možnost vidět na živo. Tyhle seriály jsou super. Pánové odvádí skvělou práci, ať už jde o Queen nebo Death. Před lety jsem podobný (a také dobrý) seriál k Death, četl na Metalopolisu. Tuším že autor retro recenze dal ITP 7 z deseti a v diskuzi to slíznul :-) Už ani nevím kdo....

 

J.Rose
28.06.2019 16:58

Díky :-)

 

DarthArt
28.06.2019 16:45

J.Rose:

Jo, určitě, projekt DEATH DTA jsou bývali Chuckovi spoluhráči a mladej kytarista/vokalista, kterej navíc vypadá stejně jako Schuldiner :)

Byli na Brutalu a je záznam na YT, dokonce i Stray tady o nich psal. Vše níže:

https://www.youtube.com/watch?v=FDYNPkcAaTI

http://www.crazydiamond.cz/brutal_assault_pevnost_josefov_5-8srpna2015_den_druhy_koncert/737

 

J.Rose
28.06.2019 15:58

PS: Krásná diskuze. Metal lidi spojuje. Hezky se mi to četlo, jsem ročník 87, tak to nemám zažité jako vy.

 

J.Rose
28.06.2019 15:57

Uskutečnilo se v minulosti, či se plánuje nějaké tour "Death" po smrti Chucka?
Myslím třeba nějaká klasická sestava (viz recenzované album) obohacená o nějakého mladého řvouna.
Pokud ano, jsou nějaké záznamy na youtube?
Díkyza odpověď.