DARK TRANQUILLITY - Moment

60%

Nejen řidič, ale i metalový muzikant tvrdý chleba má. Těžko se pak divit, že někteří zaběhnutí matadoři opouští svoje rodné kapely, aby se věnovali jiné, klidnější činnosti nebo dostáli rodinným závazkům. Tento osud potkal také dva zakládající členy švédských melodiků DARK TRANQUILLITY, Martina Henrikssona a Niklase Sundina. Překvapení fans bylo o to větší, že se jednalo o kompletní kytarový tandem. Jména jejich nástupců vzbuzovala respekt a zároveň zvědavost, jakým způsobem dotyční ovlivní výsledný zvuk. Jak Johan Reinholdz, tak Christopher Amott jsou totiž velezkušení harcovníci, známí ze skupin NONEXIST, ANDROMEDA nebo ARCH ENEMY. Oba borci už stihli v novém dresu absolvovat turné k albu „Atoma“, ale teprve před nahráváním nové desky se stali regulérními členy dalšího A-týmu. Se svými novopečenými parťáky se zavřeli na konci letošního března do studia v domovském Göteborgu a začali tvrdě makat na tom, aby dokázali, že do respektované kapely skutečně patří a že i její podstatně obměněný kádr má svou kvalitu.

Výsledný efekt se zhmotnil do podoby dvanáctého studiového alba s názvem „Moment“, pokračujícím tedy v tu a tam přerušené tradici rázných jednoslovných titulů. Hned na začátek musím bohužel říct, že tím jakákoliv údernost končí. DARK TRANQUILLITY se na novince ještě hlouběji noří do atmosférických gothic-metalových poloh, které objevili na přelomovém albu „Projector“, krapet přehnali na „Haven“ a nakonec dokonali v dospělejší formě na poslední řadovce „Atoma“. S death metalem (jakkoli melodickým) má jejich současná tvorba společného stále méně, převládají lehčí a vzdušnější hudební vize, vycházející z odlišných inspirací. Zatímco v minulosti byli DEPECHE MODE pro metalisty něco jako rudý hadr pro býka, dnes na temné romantiky z Essexu mnoho tvrdých kapel veřejně nebo tajně přísahá. A stejně tak DARK TRANQUILLITY. Někdy citují přímo Gahanovce, jindy zas listují v grimoárech gotického rocku a metalu uplynulých let, kde jsou DEPECHE MODE uvedení v mnoha poznámkách pod čarou. Tedy, ne že by úplně rezignovali na svoje tradiční prověřené zbraně. Jen už nejsou ostré a nabroušené jako kdysi. Rychlost, agresivitu a celkový drive nahradila mnohem přístupnější prezentace a zdařilé atrapy.

Hned první tři skladby se nesou v tomto pojetí, tj. v duchu „novátorského“ aranžmá a produkce. Nezní přitom vůbec špatně. Využívají se starší postupy, kytarové nápady mají spád, a „Identical To None“ dokonce jakýsi potenciál dobře vystavěného hitu. Jenže je znát absence jakékoliv energie, třeba i té destruktivní. Chybí vášeň a živelnost, všechny hrany jsou pečlivě uhlazené. Jako stříhání kulatými nůžkami, hlavně opatrně a bezpečně. Zbytek už vysloveně sází na čitelné schéma harmonických vyhrávek kytar a střídání čistého vokálu s harshem; to vše za silného podkresu kláves. I když přívlastek „silný“ je paradoxně příliš „slabý“, a situaci tak nevystihuje úplně přesně. Syntezátory jsou jednoduše přehulené, ve většině skladeb si až násilně uzurpují dominantní roli. Například v songu „Ego Deception“ překrývají povedené kytarové riffy nebo dráždí lacinými diskotékovými melodiemi ve „Failstate“. Místy mi vyvstává na mysl podobnost s kýčovitými klávesovými melodiemi německých kolegů CREMATORY. Možnost vyniknout kytarám tak dávají převážně (až) sóla, která jsou jasně největším pozitivním přínosem. Chris Amott vymalovává jeden tón za druhým do obrazu plného zářivých barev, který přesto zůstává pevně usazen v rámu hudebního okolí. Amottovi samostatné výstupy jsou skutečnou ozdobou. Budu se muset poohlédnout po jeho dvou sólovkách.

Zatímco vydavatel vsadil při propagaci novinky prostřednictvím singlů „Phantom Days“ a „Identical To None“ na přímočarost a klasiku, mé nejoblíbenější chvíle přichází naopak s progresivnější „A Drawn Out Exit“. Jedná se o tísnivou klaustrofobickou skladbu, ve které se předvádí ve skvělé formě bubeník Anders Jivarp, přičemž zpěvák Michael Stanne se zde noří do jedné ze svých nejtemnějších poloh. Ostatně jeho vokál je na celém albu precizní, byť sklouzává do jakési předvídatelné rutiny, hlavně v obvyklých gotických rolích „krásky a zvířete“. Oba tyto archetypy zosobňuje sám Stanne, neboť čistým klidným zpěvem v podstatě nahrazuje hlas (kdysi) slabšího pohlaví. Svoje maximum předvádí v šestém songu „Standstill“, který jako by vypadl z repertoáru PARADISE LOST z období přelomu milénia. Současný Stanne ovšem i tehdejšího Holmese jednoznačně přezpívává.

Až na pár výjimek je „Moment“ klidné písničkové album. Příjemně se poslouchá, nenápadně rychle utíká, ale nezanechává žádný hlubší dojem. Samozřejmě je stále znát obrovská vyhranost a zkušenost všech muzikantů; plně zužitkovat uvedené trumfy se však nedaří. Kromě inovovaných kytarových sól nepřichází žádné výraznější postupy. Nic, co by posadilo posluchače na zadek, nebo aspoň lehce podlomilo jedno koleno. Nejvíce chybí tvůrčí odvaha. Dan Landa by možná řekl „touha“ po vystoupení z uměleckého komfortu. Zmiňovaný větší příklon k metalové gotice nepokládám za šťastný, protože mi tento styl už dlouho připomíná totálně vytunelovanou banku. Ještě pár kroků zmíněným směrem a DARK TRANQUILLITY se rozpliznou v mase radio-friendly „extrémních“ kapel.

Pověstný zakopaný pes může vězet v procesu skládání. Hlavní tíha nové tvorby leží už několik let převážně na bedrech nekytarového dua, bubeníka Anderse Jivarpa a klávesisty Martina Brändströma. Určitá vyčerpanost a sterilita je v jejich kompozicích jasně patrná. Nápaditost a variabilitu kompenzuje příklon ke stravitelnější a více elektronické formě. Chtělo by to čerstvý vítr inspirace, který jsem si, možná naivně, sliboval od nově příchozích kytaristů a jenž zatím jen slabě zavál. Mám pocit, že DARK TRANQUILLITY by napříště potřebovali pořádný vichr, aby dokázal rozfoukat svůj skutečný potenciál. Protentokrát z něj zůstal jen slabý dým s několika jiskrami.

30.11.2020	Diskuse (28)	Hivris