Last Hardrock Outsider

DARK TRANQUILLITY - Damage Done

Přelom tisíciletí byl pro příznivce death metalu gothenburgského střihu rozporuplnou dobou. Legendy CEREMONIAL OATH a AT THE GATES ulehly k mnohaletému spánku, mladší SACRILEGE je následovali a GARDENIAN s Němci NIGHT IN GALES se svému původnímu stylu vzdalovali mílovými kroky. Na druhou stranu se na scéně objevili slibní SOILWORK a stále populárnější IN FLAMES vydali klenot „Clayman“, který do sebe absorboval aktuální trendy, a otevřel tak tvrdou melodiku i širšímu publiku.


Uvedené období však nezastihlo v optimální pohodě druhé relativně velké jméno, stylové pionýry z DARK TRANQUILLITY. Dotyční se v roce 2000 prezentovali albem „Haven“, jež rozvíjelo koncept předchozího experimentálního záseku „Projector“, ovšem tentokrát už bez momentu překvapení a také bez větších hudebních nápadů. Přestože nebylo přijato vůbec špatně, sama kapela jako by cítila, že zůstala daleko za svými možnostmi a že svůj potenciál nevyužila naplno. Nováčci, baskytarista Michael Nicklasson (původní basák Martin Henriksson přesedlal po odchodu kytaristy Fredrika Johanssona na kytaru) a klávesista Martin Brändström (jako regulérní šestý člen), se s tvorbou svých nových spoluhráčů dosud tak docela nesžili. V tomto rozpoložení se kompletní sestava vrhla na skládání písní na nové album. I když vrhla je silné slovo, skládání, zkoušení a pilování nových nápadů věnovali celý rok a půl, protože si chtěli být jistí každou notou. Jak jsem již naznačil, do tvůrčího procesu se zapojili všichni. Výsledkem byl tudíž kompilát mnoha pohledů a nutných kompromisů. Po náročné tvůrčí fázi přišly na řadu obdobně pojaté studiové práce. Naposledy se přitom využilo služeb dvorního producenta gothenburgského (death) metalu, velezkušeného Fredrika Nordströma, a jeho nahrávacího studia Fredman. Samotné nahrávání novinky trvalo jeden měsíc a po závěrečném masteringu vyšla v červenci 2002 pod názvem „Damage Done“. Vydání zaštítili osvědčení Century Media.



Hned od první skladby s bojovným názvem „Final Resistance“ je zřejmé, že se tvrdá práce vyplatila. DARK TRANQUILLITY si ponechali a plně využili své znalosti a zkušenosti s elektronikou z posledních dvou alb, ale zároveň udělali krok vzad, svou důležitostí srovnatelný snad jen s Cimrmanovým „krokem stranou“ a jeho přínosem pro světovou filozofii. Ono ohlédnutí do vlastní historie však neznamenalo, že by se nějak prvoplánově vraceli k osvědčeným postupům z minulosti a primitivně se je snažili znovu prodat. V žádném případě! Jen kolem robustního základu, stavícího na čistotě začátků z éry hraní v jedné malé zkušebně, navrstvili letokruhy z dosavadních zkušeností a pokročilých instrumentálních dovedností. Výsledkem je dokonalá syntéza gothenburgského death metalu, jak jej známe z klasik „The Gallery“ a „The Minds I“, s atmosférickými náladami z „Projector“ a „Haven“. Jednotlivé skladby tak znovu staví na souboji dvou kytar v podobě tradičních melodických vyhrávek i hutnějších riffů. Do kytarových smrští a gejzírů se nyní nově přidávají melancholické tóny kláves. Ty si někdy dokonce uzurpují celé části skladeb; nejspíš proto, aby dopřály oddechu kytarové i bicí sekci (a konečně i posluchači) před dalším úprkem vpřed. Martin Brändström si dal na svých partech opravdu záležet, melodické linky jsou nápadité, v některých momentech podpírají hradbu kytar jen z dálky, aby se v příští chvíli rozezněly s plnou intenzitou. Síla „Damage Done“ je i v častých změnách rytmu a rozdílech v intenzitě jednotlivých písní, které ovšem nepůsobí nijak násilně a nuceně. Měnící se schéma naopak přispívá k větší rozmanitosti a různorodosti. Gros tvoří v základu rychlejší skladby, které zpomalují do atmosférických pasáží nebo nosných refrénů. Skladatelský um ale nejlépe rerezentují ty komplexnější a epičtější, jako jsou klipovka „Monochromatic Stains“ nebo rozmáchlá „Format C: for Cortex“.


K funkčnímu, „staronovému“ pojetí melodického death metalu made in Sweden přispívá měrou vrchovatou též naléhavý vokál Mikaela Stanneho. Tytam jsou pokusy s čistým zpěvem. I bez něj ovšem dokáže, nejčastěji trefně zvolenými polohami svého „harsh“ vokálu, probouzet emoce vzteku, smutku, rezignace nebo boje, což jsou témata vinoucí se celou deskou. Lyrickou stránku měl tradičně na starosti právě Stanne. Jeho abstraktní texty se tentokrát zabývají osobními omyly a chybami z minulosti a jejich následky. S hudbou i textovou náplni pak plně koresponduje grafické pojetí bookletu a potisku CD, které pochází jako obvykle z vlastních zdrojů, a to přímo z grafického studia kytaristy Niclase Sundina.


Zvukově vymačkal Nordström své studio do mrtě, přičemž maximálně zúročil své bohaté zkušenosti s příslušným stylem hudby. Celé dílo je krásně čitelné, bez ztráty tvrdosti. Na druhou stranu byl jeho konzervativní přístup, včetně zázemí studia Fredman, pro nově objevený potenciál kapely už poněkud limitující. Nové kolekci se tak nepodařilo dodat větší punc majestátnosti a lehkosti. Není tedy divu, že pro nahrávání dalších alb se DARK TRANQUILLITY už vždy poohlédli někde jinde. Přednost dostala modernější konkurence, která dokázala na modernější bázi více zatraktivnit klíčové prvky jejich unikátního stylu.


„Damage Done“ představuje pro DARK TRANQUILLITY nesmírně důležitou nahrávku, protože na ní jasně definovali svůj stylový upgrade. Nemůžu si odpustit srovnání s věčnými souputníky IN FLAMES, kterým ve stejném roce vyšlo už poněkud kontroverzní „Reroute to Remain“. Zatímco pro IN FLAMES začíná tímto albem dlouhodobý, byť komerčně úspěšný, proces hledání své nové, „opravdové“ tváře, který stále ještě není završen, v případě DARK TRANQUILLITY lze recenzované album považovat za základní kámen nově pojatého stylu, od kterého se evidentně odráží jejich veškerá další tvorba.  


14.09.2020Diskuse (11)Hivris

 

Smolik
15.09.2020 22:06

Jedna z mých oblíbených kapel a Damage Done další super zářez do diskografie. DT sw rozhodně netočí v kruhu, když porovnáte Projector, Damage Done nebo novější We are The Void nebo Atoma, já tam slyším značné rozdíly, i když je pořád snadno slyšet, že jde o stejnou kapelu. Nedělají kotrmelce jako Paradise Lost, nejsou nudní jako In Flames, mají svůj styl a v rámci něho se pohybují. A ty mantinely jsou pro mne dostatečně široké.

 

Hivris
14.09.2020 21:55

Všem díky za reakce, jsem rád, že Damage Done rezonuje i po skoro dvaceti letech:).

 

DarthArt
14.09.2020 21:19

Hivris: Gratuluju k prvnímu záseku na Crazy Diamond. Ať se daří!

 

Meres
14.09.2020 21:09

Louža> vidím to podobne. Na Haven sú ešte ozveny Projector, jedna pesnička je tam spievaná čistým hlasom (Emptier Still) ktorý je prítomný na väčšine Projectoru plus niekoľko ďalších fajn vecí (napr. Fabric či Ego Drama), ale čo ten zvyšok? Plus mínus jedným uchom dnu druhým von. Projector je jediný DT ktorý si viem predstaviť v mojej zbierke CD. Zatiaľ.

 

spajk
14.09.2020 20:44

To je premiérový článek? Jestli jo, tak super. Další malé kolečko do sofistikovaného mechanismu zvaného Crazy Diamond!

 

zdenos
14.09.2020 19:43

tři top? Projector, Damage, a první místo -Fiction :)) beru jen tu hitovou část DT, Gallery je prostě death melodické formy, žádný sloka refrén sloka refrén

 

Louža
14.09.2020 13:28

Mares : Projector bylo totálně boží album, které předběhlo svou dobu ale většina tehdejších fanoušků ještě nebyla na tak výrazný posun bohužel připravená. To album zní moderně i dnes. A následující Haven jen stvrdilo jeho pozici letmým příklonem k minulosti, ale podobnou hudební otevřeností. Pro mě jsou ty dvě desky vrchol DT. Pak pro mě jako kapela skončili. Letmo si občas pustím jejich novější věci, ale vždycky mě to jen ubezpečí, že se točí v kruhu.

 

Meres
14.09.2020 12:31

Dobrý album, ale s DT mám ten problém, že som nikdy do ich hudby nedokázal naplno preniknúť ani cez výrazné nadceňovanie metalovou obcou. Debut ešte jakž takž ujde, aj keď tam chalani citujú Iron Maiden ako z partesu, ale The Gallery a The Minds I sú pre mňa asi najpreceňovanejšie diela gothenburskej scény. Zvrat u mňa prišiel až keď som si napočúval Projector, čo bol konečne album ktorý sa mi poriadne zapáčil a tým pádom sa tešil, že kapela sa bude držať tohto nastoleného a správneho smeru - aj keď naopak pre zatvrdilcov gontheburgu to už bola sračka (nech si radšej vyčistia uši) - a po ňom prídu ďalšie lahôdky. Neprišli. Haven má pár dobrých skladieb, rovnako Damage Done, ale ako celok trochu nuda. Ďalej som sa zatiaľ nedostal. Holt, DT u mňa nikdy nebudú mať na In Flames, Soilwork či starých At the Gates. Jedine, žeby vydali niečo podobne kvalitné ako bol Projector pred dvadsiatimi a jedným rokom. Ale o tom dosť silno pochybujem.

 

Endyamon
14.09.2020 11:32

U mňa najlepšia doska DT a jediná, ktorú mám origoš. Ani predtým, ani potom ma už tak nebavili. Btw, dobra recenzia!

 

Louža
14.09.2020 10:32

Hmmm. Ty jo. Fakt ne. Po skvělém melody deathovém začátku na albech Gallery a Minds I, které jsem svýho času protočil snad tisíckrát pokračoval vývoj DT do alb Projector a Haven, kde dávno před ostatními definovali východisko švédské uřvané odrhovačky z nehož teprve o dekádu později začali těžit In Flames. Když pak přišlo Damage Done, bylo mi jako bych zase zahučel do žumpy plný blitek. Nadýchanost hudby ta tam, nové směry nula. Ano měli ta opravdu fajn alba jako je Character, ale skutečřnost je taková, že i na veleslavné Atomě se jen snaží pochytat to co pevně drželi v rukou kolem roku 2000. Damage Done je pro mě produkčně i hudebně symbolem stopky a úpadku kapely. Okamžik zlomu. DT bohužel nikdy neměli odvahu zariskovat a chytit bejka za rohy, přitom na to měli víc než kolkoli jiný. Dneska už je to zabitý. Anders s Bjornem je už zase předběhli.