Last Hardrock Outsider

DARK GAMBALLE - Panoptikaria

Vyškovští matadoři letos na své novince odhalují jakýsi paralelní svět fungující zřejmě nejen v jejich představách a to souběžně s tím naším pozemským. Jde jim to opravdu dobře, byť letošní skladby jsou ve výsledném konceptu prosté jakýchkoliv ujednocených příběhů či point, které by obstaraly nějaké zásadní dějové smyčky a závěr. Celá ta soumračná panoptikální říše, tak jak si jí představuji, je zde prostřednictvím skladeb střípkovitě popsaná perspektivou po ulici se ploužícího nočního nespavce, který si zkrátka vyšel do toho prapodivného světa/prostoru na procházku a pouze popisuje bytosti a situace, které tam zrovna vidí. Jsou zde postavičky, co si ve své bizarnosti nic nezadají se skutečnými lidmi, takže díky těmto stínovým a tak trochu deformovaným dvojníkům má Panoptikaria zatraceně blízko k nám všem. Textová složka konceptu není sice fenomenální, co se tedy týče schopnosti vtáhnout, je prostě „jen“ zajímavá a skladby ve své přímočarosti sympaticky ozvláštňuje. Nahrávka nakonec nepatří ani k nejtvrdším ani k nejhitovějším z dlouhého katalogu DARK GAMBALLE, ale po několika důkladných posleších si všechno tak nějak sedá a projasňuje se, což u mne potvrzuje verzi, že je novinka spíše nenuceně hitová než bůhvíjak divoká. V tomto směru však dekádu stará „Superstar“ zůstává nepřekonána.



DARK GAMBALLE letos nadále vypilovávají svůj styl, takže jde vlastně o typickou nahrávku jejich pozdní éry, tedy strojově nu-metalové a mnohdy dosti burácející kytary kombinované s hodně groovy podložím a se silným vlivem crossoverové scény z devadesátek, skladbám však nechybí ani pop/rocková hitovost, která je v případě DARK GAMBALLE vždy umně zakombinována do oněch kytarových parních válců, což bylo vždy jejich doménou. Rovněž kombinace moderně ozvučených kytar se synťáky už hodně dlouho patří k poznávacím značkám této party. Vokál Desítky znovu střídá několik typických poloh a přechází od těch bouřlivějších nižších až k slušňácky zpěvným a naléhavým. V tomto směru se toho rovněž příliš nezměnilo. Ostatně vždy mě 10 přišel jako vokální performer, který by byl schopen svým zřetelným a jasně artikulovatelným (slyším v tom hlase totiž jakýsi „normcore“ české hudební scény) výrazem zpřístupnit snad i hudbu math-coreových bláznů DILLINGER ESCAPE PLAN všem těm lidičkám, co za jiných okolností chodí leda tak na koncerty kapel jako LUCIE nebo CHINASKI.


„Panoptikaria“ má výtečný zvukový kabátek, to jako bez debat. Ačkoliv nejde o bůhvíjak nový a moderní směr hudby, je zkrátka poznat, že se této stránce ve studiu věnovala dostatečná péče. Líbí se mi riffy a groovy fáze, jaké zahajují především tyto tři skladby: „Vítězožrout“ (vynikající mlaskavý beat co pohání tento song + skvělý text = jasný vrchol desky), „Lektvar“ a „Panoptikaria“. Zmiňovaný „Vítězožrout“ má pro mne největší hitové ambice, ale rovněž i nápaditý text, který svým obsahem popisuje velmi dobře známé typy lidí. Ono nebavit se s tím, koho zrovna v dané době nepotřebuji a naopak lézt do prdele hybatelům dění, to v obyčejném českém světě dělá kdejaký posraný maloměšťák, no ne? 


Další výraznou skladbou je „Tma“, která z oněch dekadentních ponurých a agresivních momentů vystřeluje k projasněným akustickým mezihrám (refrénům). Depresivní Panoptikarií procházející hrdina si zde přijde jako na procházce po prachem zapadaných labyrintech stínadelských uliček. Singlovka „Fata kapitána Morgana“ je stylovou reminiscencí na hudební jazyk SYSTEM OF A DOWN, song je jako dělaný pro živá provedení a dle mého bude vyloženě vybízet posluchače k skočné spolupráci na koncertech. „Mlha“ naopak obsahuje výrazný mládežnický (nechtěl jsem napsat přímo dětský) sbor, který má schopnost skladbu rozpumpovat, jako se to svého času dařilo švédským CLAWFINGER. Jinak zde přebírá otěže elektronika. Všechny zdejší skladby sice neoplývají nějakou zašmodrchanou strukturou ani velkou délkou, což nikdy nebylo doménou právě této kapely, nicméně jsou zvukově znamenitě ošetřené, dramaturgicky dotažené a přímočaře jedou tam kam mají. Povedli se i svižní „Kostlivci“, postavení dost na hvízdavé sólové kytaře. A také song „Hadí ženy“ s blízkovýchodním motivem, což je pěkně po šmírácku odvyprávěný mini-příběh o nebezpečenstvích, jenž malého člověka mohou navždy umazat. V druhé půlce nosiče jsou sice některé slabší kusy (ty které zde nejmenuji), ale celkově DARK GAMBALLE nahráli další obstojnou desku, ať už jim k tomu jako vzory sloužily jakékoliv zahraniční bandy, třeba i FAITH NO MORE.


02.08.2015Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
04.08.2015 10:41

70% Dark Gamballe se mi hodně líbili koncem 90. let (zejména album z roku 1998). Jejich další vývoj už šel úplně mimo mě, ale uznávám, že v rámci české scény si pořád udržují určitou kvalitu. Novinka se celkem dobře poslouchá a taky bych rád pochválil hodně povedený obal.

 

Zetro
03.08.2015 16:52

75%

 

Patrik
03.08.2015 12:00

Já jsem DG objevil od "Zatím dobrý" a totálně mě dostali. Texty, zvuk, neotřelý melodie, zpěv... Celkově mi přijde, že maj všechno vychytaný do posledního detailu. V tom našem prohnilým rybníku jsou jako zjevení. Jediný co mě na nich štve, že koncertujou jen na Moravě.