Last Hardrock Outsider

DARK FUNERAL - We Are The Apocalypse

Nemůžu se zbavit pocitu, že k nové desce DARK FUNERAL by stačilo napsat pár vět, aby byl člověk v obraze a pak jen přilepit číselné hodnocení. To většinou značí, že je album úplně pitomé nebo naopak vynikající. A proč z toho dělat detektivku, „We Are The Apocalypse“ je zcela bez debat ten druhý, povedenější případ. Samozřejmě se pohybujeme ve stylové rovině black metalu, ale přestože je aktuální nahrávka kategoricky žánrová, má nepochybně potenciál oslovit i posluchače, kterým hudební síra jinak moc nevoní. Bráno z jiného úhlu pohledu neudělá ovšem parta kolem Lorda Ahrimana velkou radost hledačům nových blackových obzorů, avantgardy nebo temných alternativ. DARK FUNERAL mají v naturelu melodiku a zběsilou rychlost a z téhle cesty neuhýbají ani po téměř třiceti letech existence. A dělají dobře.


V mých uších totiž kapela konečně našla styčný bod mezi vzteklou energií prvních dvou desek a snahou o aspoň trochu sofistikovanější pojetí z poslední dekády. Ahriman po delší době vyškrábal ze svého skladatelského rezervoáru parádní tremola a bezútěšné melodie, které mají dostatečný spád a říz na to, aby se na nich dala vystavět zajímavá produkce. Možné obavy z poklesu bubenické kvality po odchodu „Dominatora“ Nilse Fjellströma se vůbec nepotvrdily, mladší nástupce na bubenické stoličce Janne Jaloma není možná takový nezastavitelný kulomet, ale zase disponuje větší dynamikou a citem pro rytmické breaky. Ty slouží švédským hrobařům jako zásadní dramatické momenty, když kompenzují roli kytarových sól a jiných muzikantských fíglů, kterých je na „apokalypse“ jako šafránu.



Zpěvák Heljarmadr definitivně dozrál do frontmana, jakého skupina dlouho hledala a svým srozumitelným krákoráním a tajemnými deklamacemi výborně dokresluje atmosféru. Ta není tak blasfemická a infernální jako na fošnách, kde řádil svými hlasivkami Masse Broberg alias Caligula, ale více rozvíjí makabrózní hororový opar, který dřív jen občas zavanul. Tenhle zachmuřený pohřební háv sedne v současnosti DARK FUNERAL o hodně víc než soptící ďábelské ohně. Zvuk je obzvlášť na pravověrný black metal hodně vymazlený a čitelný, ale nepostrádá sílu ani temnou auru. Což je zajisté zásluha Fredrika Thordendala a jeho studia 33, kterému „We Are The Apocalypse“ dělá skvělou reklamu.


Co mě na desce nejvíc baví jsou skvěle načasované kontrasty mezi divokými blastbeaty a masivními středními tempy. To je sice zbraň mnoha extrémních kapel, ale Ahrimanovci si umí s osnovou a strukturou skladeb vyhrát, záhrobní písně se vznášejí a klesají na vlnách, jejichž pohyb je precizně vygradovaný. Zmíněnou strategii plní na výbornou skvěle zvolený otvírák „Nightfall“, který po zuřivém a nekompromisním úvodu ubírá v refrénu na rychlosti, aby vynikla drtivá moc ponurého soumraku. Následuje singl „Let The Devil In“, jenž se v chladnokrevném pomalejším rytmu nese po celou dobu svého trvání a noří se hlouběji do mysteriózní blackové epiky, zatímco hned po něm se přežene krutá a nenávistná smršť „When Our Vengeance Is Done“ s klišovitým, ale stylovým textem o zabíjení křesťanských posluhovačů.


Přesně do poloviny alba je pak umístěná mrazivá a doslova „zemitá“ balada „When Im Gone“, popisující v poeovském duchu vlastní pohřeb a upadání do věčné noci. Jde o záležitost až teatrálně sugestivní, která naznačuje, že i přes hudební vypjatost mají nynější DARK FUNERAL blíže k temným představením MERCYFUL FATE než k ortodoxním vyznavačům misantropického černého kovu. To potvrzuje také hudební pocta kultovnímu němému filmu Nosferatu, která nese stejné jméno a skládá hold dílu, od jehož realizace uplynulo právě sto let. Heljarmadr v působivé písni rozprostírá svůj pestrý vokální rejstřík nad zasmušilými kytarovými harmoniemi a vířením bicích a jednoho napadne až groteskní představa filmové projekce jmenovaného snímku se zvukovým podkresem švédské funerální vichřice.


Velkou silou „We Are The Apocalypse“ je, že nabízí prvotřídní jakost od začátku do konce, nekolísá a drží si stabilní výkon a atraktivitu. Úzká oborová specializace je zde spíš kladem, protože přináší dokonale vysoustruženou sbírku songů od vyhraných muzikantů. Neměl jsem nutkání nějaké skladby přeskakovat nebo posouvat, deska je komplexně vyladěná a slabých míst je pomálu. Možná bych přeci jen chvílemi přidal nějaké kytarové sólo, atmosférickou instrumentálku nebo podporu kacířských chorálů, ale i bez těchto příkras je nová placka DARK FUNERAL více než povedeným příspěvkem do obsáhlého grimoáru dějin black metalu.


05.04.2022Diskuse (1)Hivris
riha.kamil@gmail.com

 

Pekárek
15.04.2022 23:27

Super recka, díky za připomenutí.