Last Hardrock Outsider

DARK ANGEL - Darkness Descends

Když se znovu přemístíme do oněch dávných naivních časů, kdy se tvrdší metalové žánry teprve začaly klubat na světlo světa, musíme uznat, že stejně jako METALLICA, SLAYER a EXODUS jsou i DARK ANGEL právem považovaní za jedny z otců zakladatelů, za příslušníky nejstarší generace thrashmetalových souborů z Kalifornie, byť jejich počátky rozhodně neprobíhaly bez personálních komplikací a opravdu důsledné pozornosti se dostalo až jejich druhé řadové desce „Darkness Descends“, která byla vydána u Combat Records v listopadu 1986, tedy zhruba čtyři roky po založení kapely. Tahle neurvalá pětice však řádila v oblasti Los Angeles už nějaký ten pátek a starala se o značné pozdvižení na tamní undergroundové scéně. Chlapci při svém počínání rozhodně nemysleli na nějakou budoucnost, hlavním hlediskem byla spousta srandy a mladické dovádění během jejich agresivních koncertů. Nedostatek financí tudíž kapelu dlouhodobě brzdil, byť solidní fanouškovská základna mluvila v jejich prospěch.


Vůdčími personami DARK ANGEL se stal především kytarový tandem Eric Meyer a Jim Durkin, přičemž právě Meyer musel v polovině osmdesátých let odrážet nabídky Davea Mustainea na post sólového kytaristy u MEGADETH. Dnes je už asi jedno, přemýšlet nad tím, zdali bylo jeho rozhodnutí setrvat u své kapely správné. Ne zrovna povedený debut „We Have Arrived“ (1985) značil, že se kapela nachází teprve na začátku a bude pouze na ní, jak využije svých šancí. Hlas Dona Dotyho nebyl z nejlepších, nicméně jeho zápal a obliba u fans zatím vítězily. Rytmická sekce Rob Yahn/ Jack Schwarz brzy doznala značné kvalitativní proměny, kdy byl Schwartz nahrazen vynikajícím Genem Hoglanem, tlouštíkem motajícím se tou dobou okolo celé řady kalifornských metalových kapel. Od té doby se začaly věci hýbat správným směrem. V již ustálené sestavě tedy došlo na nahrávání druhého alba „Darkness Descends“, to bylo ve své době oslavováno jako velký milník žánru thrash, dost možná srovnatelný třeba s „Bonded by Blood“ od EXODUS. Desce vydané na podzim roku 1986 asi moc neprospělo, že vyšla v naprosto stejné době jako jiný a poněkud větší milník žánru „Reign In Blood“ od SLAYER. Jasně že drive a agrese DARK ANGEL rovněž nechyběli, ale materiálu se dle mého názoru nedostávalo oné noblesnější nadstavby, kterou disponují všechna ta legendární díla Zabijáků i ostatních slavnějších parťáků z branže. Určitě šlo o další znatelný posun ve vnímání extrému v metalové hudbě a materiál, díky kterému se DARK ANGEL zapsali do historie, ovšem nutno rovněž přiznat, že laťka byla tehdy posouvána každým rokem a že právě „Darkness Descends“ platí za artefakt pouze tehdejší doby, na kterém zub času bohužel vcelku zapracoval.

 

 

 

Pouhých sedm skladeb  obsahuje tohle dílo, jenž je narvané hutnými kytarovými laufy dua Meyer/ Durkin a vlastní záhrobní esprit. Šlo o třeskutě metalové dílo své doby, kterému byly vlastní texty s odkazy na nadpřirozené a okultní jevy a celkově mysteriózní atmosféra. Neutěšený vokál, jakým disponoval Don Doty, se k podobné formě vlastně hodil, i když při možnostech nějakého většího vývoje materiálu s ním již nebylo možné počítat. Album se rovněž stalo debutem pro tehdy dvacetiletého mistra objemných škopků Gene Hoglana, v současnosti již dávno bubenické legendy.


Vzhledem k svému temnému vyznění je deska dost často řazena i mezi nejstarší deathmetalové nahrávky, byť s tímto subžánrem nemá kromě záhrobních symbolů a své tvrdosti příliš společného. Povedl se hororový obal, který představuje výjev jitřící smysly prostřednictvím tématiky oživlých mrtvol drásajících se ze země poblíž jakéhosi náhrobku. Skladby jako byl titulní vál, „Hunger Of the Undead“, „Merciless Death“ nebo „The Burning Of Sodom“ dnes patří ke klasice a DARK ANGEL se prostřednictvím nich stali pevnou součástí formující se extrémní scény v USA. Přestože byl krátce po realizaci díla Don Doty u mikrofonu nahrazen lepším a více zpívajícím Ronem Rinehartem, následná alba jako „Leave Scars“ (1989) a hlavně „Time Does Not Heal“ (1991) si onu kultovnost již nezískala, byť prokazovala jistý vývoj k techničtějším podobám thrash metalu a v dosti zdokonalené zvukové i nástrojové složce. Osobně však dávám přednost právě bezútěšné thrashmetalové univerzitě s několika stovkami riffů, zachycené zkraje devadesátek právě na jejich posledním čtvrtém albu „Time Does Not Heal“.


17.06.2016Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
20.06.2016 09:24

90% Kapela stála vždy tak trochu ve stínu svých slavnějších kolegů a obávám se, že dnes ji většina posluchačů zná už jen jako "tu kapelu, kde začínal Gene Hoglan". Já ale tuhle desku s ohledem na dobu jejího vydání hodnotím dost vysoko. Další dvě řadovky mě tenkrát příliš neoslovily, ale určitě se k nim ještě někdy vrátím.