Last Hardrock Outsider

DANZIG - Black Laden Crown

Chtěl jsem původně napsat, že od doby kdy americká kapela DANZIG začala vydávat svá řadová alba s pestrobarevnými obaly, jaksi se jim přestalo skladatelsky dařit. Jasně že první čtveřice kultovních řadovek, nahraná v neměnné čtyřčlenné sestavě Danzig/ Von/ Christ/ Biscuits na přelomu osmdesátých a devadesátých let, je ještě dnes nedostižná a to jak po stránce komerční, tak samozřejmě i té kvalitativní. Žádná z následujících kolekcí se prvotní famózní jízdě plné sžíravé temnoty, rozpolceneckého blues a sabatoidního heavy metalu opravdu nevyrovnala a to i kdybychom si to od drsného mazlíčka, nerozpakujícího se později sestavu dle nálad měnit, pěstujícího si image tajemného egomaniaka, celou tu dobu hodně moc přáli. Jenže je třeba připomenout, že v poslední dekádě (konkrétně od roku 2010) se tak trochu začalo blýskat na lepší časy, protože cosi o dobré pohodě ve stáji DANZIG vypovídala deska „Deth Red Sabaoth“ a pokud pomineme vcelku zbytečnou sbírku coverů „Skeletons“ z roku 2015, pak právě letošní novinka „Black Laden Crown“ obstojně navazuje na sedm let starý počin. Když říkám obstojně, myslím tím po stránce potenciálu skladeb, nápadů v nich zachycených i úrovně jejich ošetření, neboť démonický pořízek patrně už dávno zanevřel na období industriálních experimentů z druhé poloviny devadesátých let, které jej tenkrát zavedly na scestí, a tak se věnuje pouze tomu, co ho nejvíce proslavilo v časech rozmachu MTV a amerického metalu ranných devadesátek, toho metalu, jenž se sám nazýval hlubokomyslnějším, než vše co bylo populární v tomto ranku v osmdesátkách, tedy bluesově orientovaný, temný, hutný a syrový nářez plný středních či pomalých temp, bouřlivých riffů a zejména typicky lkajícího pěveckého projevu mistra, navíc hlasově připomínajího někoho mezi Elvisem a swingovými veterány poválečné hudební etapy.



Osudové se v poslední desetiletce Glennu Danzigovi stalo opětovné shledání se skvělým Tommy Victorem, který je nejenže výtečným kytaristou, ale i velmi aktivním skladatelským parťákem, a mimo výpomoci v řadách slovutného šamana v posledních letech nezahálel ani v případě své vlastní kapely PRONG, kterou rovněž dostal zpátky do centra pozornosti nové metalové generace. Na trio DANZIG dnes doplňuje ještě bubeník Johnny Kelly (ex-TYPE O NEGATIVE), který se však na novince o rytmické party dělil s dalším ztraceným synem a sice s Joey Castillem, jenž v DANZIG rovněž již dříve působil a nyní se o něm hovoří jako o možné náhradě za právě odcházejícího Kellyho. Album „Black Laden Crown“ je zkrátka typická záležitost od DANZIG, která si drží všechny potřebné atributy a démoničnost starších prací. Jediné co možná trochu zamrzí, protože v nápadech letos opravdu problém nevidím, tedy snad kromě faktu, že album neobsahuje nějaký ten stěžejní hymnus či dokonce hitík, je nápadná skutečnost, že zvuk alba působí o něco více garážově a rozkřáple než památná díla, což je poznat zejména na tak trochu papundeklovějším ozvučení bicích. Celkově album působí vzácně vyrovnaně a dominují mu houpavé a pomalu se šinoucí songy vlastnící ponuré riffy, navíc v každém ohledu hodné dávné tradice hudby DANZIG. O pěveckém projevu hlavního aktéra netřeba polemizovat či spekulovat, Glenn si už dávno vytvořil vlastní hlasovou parketu a té se drží a musím s velkou radostí dodat, že jeho hlas má nyní dobrou formu dost pravděpodobně srovnatelnou s obdobím svých nejúspěšnějších nahrávek. Přál bych si, aby konečně někdo tohohle osvaleného Mistra přivlekl na hladová česká pódia a to i za cenu fyzického zápolení. :-) A hodnocení desky? 60% pro tohle album je každopádně málo a 70% spíš asi mírně moc, tak si to prostě přeberte.


20.06.2017Diskuse (4)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Zetro
24.06.2017 14:57

Urcite vydarene album ,na Glennovi je citit v hlase sem tam uz jeho vek ale stale to neuraza.Po pre mna hroznom albume cover-ov ,hlavne zvukovo je toto v pohodicke.Prve 4 alba uz asi neprekona ale hanbu si uz prestal robit.75%

 

Valič
23.06.2017 21:12

70% První čtyři alba byla naprosto geniální (všechna samozřejmě za 100%), ale novější desky mě příliš neberou a přijdou mi strašně nevýrazné. Danzig se sice snaží na tu původní tvorbu navázat, ale už to prostě není ono (a produkce těch posledních alb ten rozpačitý dojem moc nezlepšuje).

 

Norr
22.06.2017 11:13

Danzig jsem poprvé slyšel v devadesátkách, pak se mi ztratili a znovu jsem si je objevil necelých deset let zpátky. První čtyři alba klasika, poslední dvě alba silná muzika, která mě baví. Ale třeba hojně zatracované "6:66: Satans Child" mám zařazeno mezi jejich nejlepší alba. Předposlední "Deth Red Sabaoth" jsem v době vydání točil nespočetněkrát a pár měsíců zpátky při malování, jsem rozjel rocknroll s válečkem ;o) Novinka mi přijde taková umírněnější, ale baví mě to poslouchat, je to jak setkání se starým kamarádem. A ani mi nevadí Glennova pěstovaná image tajemného egomaniaka ;o) Když jsem jel nedávno s rodinou autem a nechal tam nové album hrát (metal rodinka nemusí, tak je tím normálně netrápím), podíval jsem se dozadu do zrcátka a ta mladší dcerka, které nejsou ani dva roky, se zasněně dívala z okýnka a zlehka pokyvovala hlavou. Ten temný elvysovský hlas se jí líbil ;o)

 

spajk
21.06.2017 15:28

Mám prvni tři alba. Nejsem zanícený fan, abych z paměti chrlil nazvy songů a začal si je u toho pohvizdovat. To ne. Párkrát jsem si je pustil a toť vše. Asi to bude tím, že v mládí mě minuli a dokupoval jsem až po třicítce. Novinka je v plánu aspon poslech, ale kdoví jestli k tomu vůbec dojde, vždyť jsem si ještě neposlech ani Life of Agony...