DANZIG - Black Laden Crown

70%

Chtěl jsem původně napsat, že od doby kdy americká kapela DANZIG začala vydávat svá řadová alba s pestrobarevnými obaly, jaksi se jim přestalo skladatelsky dařit. Jasně že první čtveřice kultovních řadovek, nahraná v neměnné čtyřčlenné sestavě Danzig/ Von/ Christ/ Biscuits na přelomu osmdesátých a devadesátých let, je ještě dnes nedostižná a to jak po stránce komerční, tak samozřejmě i té kvalitativní. Žádná z následujících kolekcí se prvotní famózní jízdě plné sžíravé temnoty, rozpolceneckého blues a sabatoidního heavy metalu opravdu nevyrovnala a to i kdybychom si to od drsného mazlíčka, nerozpakujícího se později sestavu dle nálad měnit, pěstujícího si image tajemného egomaniaka, celou tu dobu hodně moc přáli. Jenže je třeba připomenout, že v poslední dekádě (konkrétně od roku 2010) se tak trochu začalo blýskat na lepší časy, protože cosi o dobré pohodě ve stáji DANZIG vypovídala deska „Deth Red Sabaoth“ a pokud pomineme vcelku zbytečnou sbírku coverů „Skeletons“ z roku 2015, pak právě letošní novinka „Black Laden Crown“ obstojně navazuje na sedm let starý počin. Když říkám obstojně, myslím tím po stránce potenciálu skladeb, nápadů v nich zachycených i úrovně jejich ošetření, neboť démonický pořízek patrně už dávno zanevřel na období industriálních experimentů z druhé poloviny devadesátých let, které jej tenkrát zavedly na scestí, a tak se věnuje pouze tomu, co ho nejvíce proslavilo v časech rozmachu MTV a amerického metalu ranných devadesátek, toho metalu, jenž se sám nazýval hlubokomyslnějším, než vše co bylo populární v tomto ranku v osmdesátkách, tedy bluesově orientovaný, temný, hutný a syrový nářez plný středních či pomalých temp, bouřlivých riffů a zejména typicky lkajícího pěveckého projevu mistra, navíc hlasově připomínajího někoho mezi Elvisem a swingovými veterány poválečné hudební etapy.

Osudové se v poslední desetiletce Glennu Danzigovi stalo opětovné shledání se skvělým Tommy Victorem, který je nejenže výtečným kytaristou, ale i velmi aktivním skladatelským parťákem, a mimo výpomoci v řadách slovutného šamana v posledních letech nezahálel ani v případě své vlastní kapely PRONG, kterou rovněž dostal zpátky do centra pozornosti nové metalové generace. Na trio DANZIG dnes doplňuje ještě bubeník Johnny Kelly (ex-TYPE O NEGATIVE), který se však na novince o rytmické party dělil s dalším ztraceným synem a sice s Joey Castillem, jenž v DANZIG rovněž již dříve působil a nyní se o něm hovoří jako o možné náhradě za právě odcházejícího Kellyho. Album „Black Laden Crown“ je zkrátka typická záležitost od DANZIG, která si drží všechny potřebné atributy a démoničnost starších prací. Jediné co možná trochu zamrzí, protože v nápadech letos opravdu problém nevidím, tedy snad kromě faktu, že album neobsahuje nějaký ten stěžejní hymnus či dokonce hitík, je nápadná skutečnost, že zvuk alba působí o něco více garážově a rozkřáple než památná díla, což je poznat zejména na tak trochu papundeklovějším ozvučení bicích. Celkově album působí vzácně vyrovnaně a dominují mu houpavé a pomalu se šinoucí songy vlastnící ponuré riffy, navíc v každém ohledu hodné dávné tradice hudby DANZIG. O pěveckém projevu hlavního aktéra netřeba polemizovat či spekulovat, Glenn si už dávno vytvořil vlastní hlasovou parketu a té se drží a musím s velkou radostí dodat, že jeho hlas má nyní dobrou formu dost pravděpodobně srovnatelnou s obdobím svých nejúspěšnějších nahrávek. Přál bych si, aby konečně někdo tohohle osvaleného Mistra přivlekl na hladová česká pódia a to i za cenu fyzického zápolení. :-) A hodnocení desky? 60% pro tohle album je každopádně málo a 70% spíš asi mírně moc, tak si to prostě přeberte.

20.06.2017	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz