Last Hardrock Outsider

DAN BÁRTA & ILLUSTRATOSPHERE - Kráska a zvířený prach

Nebyla to láska na první pohled, vlastně byla, ale povrchní, dlouho nevydržela. Pravda, věřil jsem si hodně. Nezbylo mi než začít znovu. Stále jsem totiž chtěl a ona stále čekala. Leccos mi došlo až později. Nestačilo být zamilovaný, musel jsem se zklidnit, hodně soustředit, vydat se, abych pochopil, že na tuhle „Krásku“ tak docela nemám, že jde tak trochu o jiný level. Přesto jsem zaznamenal dílčí úspěch. Odboural jsem ze svých pokusů pachuť trapnosti a nyní sázím už jen na občasná setkání. Jsem vítán, protože když chci, umím dobře naslouchat. Nikoli jako žádostivý zoufalec, ale již jako dobrý přítel. Naslouchat kráse a pak zas vyrazit dál s pocitem, že jsem hodně dal a ještě víc dostal.


Na novinku DANA BÁRTY & ILLUSTRATOSPHERE jsem měl políčeno už delší čas. Srážka s albem „Animage“, k níž došlo zhruba před pěti lety, byla osudová. Divné období, metal tehdy dostal na čas volno, jenže na obzoru se neobjevovalo nic, co by v sobě spojovalo mou oblíbenou triádu tvořenou dobrou instrumentací, invazivními emocemi a srpkem popu. Vyklidněný, zároveň však silně pocitový až nervní mix všeho možného v jemně nasládlém (funk)jazzovém provedení jedné perfektně šlapající kapely přišel ve správnou chvíli. Rázem jsem byl doma, byť v kulisách úplně jiné planety. Nešlo o nález dalšího zlata, spíš pramene rajské vody na poušti. K uvedené trojsložkové podstatě zde přistupovalo mnoho dalších prvků. Díky nim bude zmíněný pramen omamně zurčet tak dlouho, dokud budou existovat žízniví posluchači.



Během prvních poslechů nové desky s poetickým názvem „Kráska a zvířený prach“ však došlo k chybě na příjmu. Možná stejné jako u předchozí „Maratoniky“, ke které se budu muset vrátit. Chtěl jsem totiž „Animage II“, nejlépe pak s náladou, kterou vystihují tyto posmutnělé verše ze skladby „Malé Ólala“:


Uvnitř sebe míním, že je všechno dobré

To uvnitř sebe já vím, že to dobré není


Jenže „Kráska“ zní jinak, uvolněněji, méně se tlačí na pilu. Míra intimity dosahuje kritické meze. Pomohla tedy až samota, tma a absolutní klid. Zatím si nedokážu představit, že bych dokázal nový materiál sdílet v rozvibrovaném koncertním prostředí; snad po x dalších posleších. Vidět a poslouchat špičkové hudebníky „při práci“, to ano, ale prožívat? Po linii studiové však mohu ohlásit úspěch, opakované poslechy mi jedinečnou krásu výrazné většiny písní nakonec zprostředkovaly. Nesejde na tom, že Bártův hlas zní zas o chlup zastřeněji a možná i slaběji; že jeho angličtina ani slovenština nepředstavují ideální volbu. Hudba tím co do své podstaty netrpí. Kdo chce, stále slyší zpěváka, který svým hlasem sklízí ideálně vyzrálé tóny a cítí (za) mnohé. Moře podnětů pak ve svém nitru transformuje a jedinečný výsledek téměř zadarmo vysílá. Nechci psát o zpovědi, lidskosti či účasti. Základem je stoprocentní nasazení tvůrce i interpreta. Překonávání odcizení a vtažení do sfér, ve kterých se přestává myslet na svět, kde je člověk člověku vlkem a kde se chodí na záchod. Bolest, strach a znechucení ustupují. Proud asociativních veršů na nic přímo neukazuje, nevypráví jasný příběh. Buduje či podporuje náladu a doplňuje zvukomalbu, aby se v určitém okamžiku – jedním zachyceným či prožitým slovem nebo veršem – protnul s tím, co z mysli posluchače vydolovala hudba samotná. Pro takové okamžiky stojí nejen „Krásce“ naslouchat, ale (obecně vzato) i žít.


Dan Bárta jako mluvčí dobrého i zlého, poeticky žitého a prožívaného se přitom může opřít o invenci, um a pedantství výjimečných muzikantů. Každý z nich by si zasloužil minimálně jeden odstavec. Pokud bych měl zdůraznit nejdůležitější rys jejich hry, asi bych zmínil schopnost dát každé z písní maximum potřebného a ani o chlup navíc. To platí i o virtuózních sólech a vyhrávkách kytaristy Miroslava Chyšky. Svou roli v ILLUSTRATOSPHERE vzal za svou též nováček Martin Valihora, jehož bicí naprosto respektují lahůdkové předení kontrabasu a baskytary Roberta Balzara. Je jasné, že nový bubeník musel být eso typu Valihory právě proto, aby se dokázal na žádoucí úrovni „bavit“ s Balzarem a zároveň vyváženě komunikovat s ostatními, aby chápal nejen formu, ale samozřejmě i obsah veškeré dosavadní tvorby. Tomu říkám výzva. Na druhou stranu, pakliže jste skutečně špičkový bubeník, musíte si ji užít. Žádná efektní exhibice ani úsporné držení rytmu, pouze hraní v pravém slova smyslu. Odkázat lze na rytmickou souhru v kterékoliv skladbě; pro nenápadnost volím „Nahou tmu“. Kdo dává přednost většímu odvazu, může zkusit „#Hetoo“. Uvedená píseň patří do progovějšího bloku odstartovaného art rockově laděným „Českým probuzením“. Kdyby podobně intenzivní miniaturu natočili YES, patřila by do zlatého fondu. Po odeznění zemitého funku v „Happy Ginger“, dochází ke zklidnění, nikoli však pocitovému. Bárta začíná více dominovat. Jeho výkon graduje v patetičtější „Mé němé tváři“.


Nevynechám z výmluv žádnou

Přiznám, že nepřiznám

co mě děsí, že nezůstávám

Nevynechám z výmluv žádnou

Že nejsem to jen já

kdo se bojí, že selhává


V intimním partnerství s jeho hlasem se průběžně doplňuje a střídá variabilní kytara s citlivými klávesy „šedé eminence“ Filipa Jelínka. Zpěv prostě není ponechán ani na chvíli bez stoprocentní podpory (dozoru). Z hlediska dynamiky a komunikace mají ILLUSTRATOSPHERE konkurenci primárně mezi jazzmany. Produkční stránka vše podtrhuje. Nové album, přestože vznikalo řadu let, nepůsobí „přesezeně“, jen dotaženě. Nahrávalo se na více místech, vše pak míchal a masteroval Chyška ve svém studiu Cyberbaobab. Stačí se zaposlouchat do tónů španělky v úvodní bossanově „Jejich déšť“ a je jasné, že se mu podařilo takřka maximum možného.


Natočili tedy Bárta a spol. domácí desku minulého roku? Těžká otázka, určitě jednu z pocitově nejsilnějších a instrumentálně nejpreciznějších. Nesází na efekt neslyšeného ani na pracně budovanou hloubku. Působí klasickou, byť mimořádnou řemeslnou stránkou, hlavně však přichází s až naivní důvěrou ve schopnost lidské bytosti poslouchat a naslouchat. Chce být totiž milována, stejně jako žena odevzdávající se na obálce. Narazila tenkrát na správného muže? Jeho výraz se mi moc nepozdává. Doufám, že „Kráska“ si své milující posluchače najde a že vytrvají i tehdy, pokud projdou vztahovou krizí, o které jsem psal na začátku.


07.06.2021Diskuse (7)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Pekárek
03.06.2022 16:51

Díky za názor. Angličtinu u CZ interpretů moc neřeším, jejich volba.:-) Rodilým to navíc může znít exoticky.:-) Třeba Bártova slovenština Slovákům nevadí:-) Na Vlčích mácích se ovšem zlepšil. Ty poslední dvě veci, nevím, jak s odstupem, ale asi bych je nevypíchl ani teď. V řazení jsem problém nevnímal, slabší věci na konci
tak to má být.:-) Nejméně mě oslovila Maratonika. Krásku bych řádil výš. S tou vyrovnaností diskografie souhlas.

 

Vojtěch
03.06.2022 12:17

Illustratosphere by nikdy nenatočila špatnou desku, takže i tato je skvělá, ačkoli mi prijde ze vsech alb zatim nejslabsi.
Deska mi prijde tak trochu rozdrobena, nedrzi pohromade. Posledni dve stopy jsou dle meho zbytecne, Naha tma by byl . PO vynechani by zbylo by 9 kusu, ktere bych si take dovedl predstavit jinak serazene :-)

Bartova anglicka vyslovnost snizuje uroven prislusnych pisni, tedy i cele desky. Kdyby byla kraska cela cesky, dle meho by ji to prospelo.
Deska je instrumentalce chudsi nez predchozi pociny - Filip Jelinek odlozil trombon, snad ne definitivne. Nebyl prizvan ani zadny host.

Nejvic masakr je, ze pres vsechny namitky je Kraska skvostem :-)

 

Pekárek
07.06.2021 23:05

Díky moc, není zač:) Nejdůležitější je nic programově nechtít, nikam ho ani sebe netlačit a pak také absolutní klid. Zaměření na brilantní hru nestačí. Vokál je prostě určující a také jeho podpora, to je fakt radost. Otevírák byl vybrán ideálně. Oni sami zde napovídají, jak na to:), a pomáhají krásnou gradací. Pak to přijde...

 

Konnie
07.06.2021 21:18

Moc krásně napsáno, až ti závidím ty prožitky. Viděla (a slyšela) jsem to "na živo" loni na vysílání ČR (asi jeden z prvních online přenosů v té době) a docela jsem si to užila, ale pak zapomněla. Mám Bártu moc ráda, i jako člověka, ale občas nevím, z které strany k té muzice přistoupit. Asi to chce specifickou náladu ve specifický okamžik a když to pak dopadne, tak to všechno zapadne... Díky, žes to tímto připomněl, jdu vytvářet specifické podmínky k poslechu...:-)

 

Stray
07.06.2021 16:45

Mě se ta věta, že se ti týpek z coveru moc nepozdává, líbila. Byla v tom dravá emoce, kterou si web žádá. :-) Usiloval jsem o její ponechání, pač jsi měl nutkání to vynechat. Ať už je dotyčný kdokoliv, tys to nevěděl, seš z obliga. :-)

 

Pekárek
07.06.2021 13:25

Prowler: Díky! Příběh té fotky jsem neznal. Četl jsem jen jeden aktuální rozhovor s Danem a tam to nezmiňoval, tedy myslím, že ne. Zdůrazňoval symboliku. Tak jsem se osmělil:), aniž bych se chtěl kohokoliv dotknout! Vím, že Tvoje zdroje jsou tak na 99,9 % správné, Honza mi to ostatně pak řekl také. S hodnocením jsem v toleranci.:) Strašně se mi líbí, jak jim to hraje a už x dní se mi spousta okamžiků vrací a nestěžuju si:) Silná věc.

 

Prowler80
07.06.2021 11:06

Skvělé počteníčko, jako vždy. V hodnocení alba jsem mírně kritičtější, dal bych 70%. Jinak na obalu jest zachycena Danova maminka. Muž, jehož výraz se ti moc nepozdává, logicky Danův tatínek. Foto pořízeno v den jejich veselky, jaro 1969. Maminka onohož času poměrně krátce samodruhá, závěrem tudíž zkonstatuji, že na správného narazila.