Boomer Space

DAMN YANKEES - Výkladní skříň amerického hard rocku (profil)

Na sklonku osmdesátých let znala velká spousta rockových fanoušků ve Státech hudbu Jacka Bladese pouze v rámci jeho hardrockové kapely NIGHT RANGER, kde tento vzrůstem sice malý, ale výtečně zpívající baskytarista působil vedle rovněž znamenitého kytaristy Brada Gillise a to už od konce sedmdesátých let. Jack Blades byl tak u všech řadových desek NIGHT RANGER, z nichž některé tahle kapela dotáhla k platině. Ještě v roce 1989 si nikdo nedovedl představit, že se kolem něho brzy seskupí další Superskupina a to doslova grupa s velkým S. Ten nápad na podobný projekt se zrodil v hlavě protřelého hudebního manažera a kalifornského gurua Johna Kalodnera (strůjce úspěšných comebacků takových zasloužilých rockových hvězd jako AEROSMITH, WHITESNAKE ...). Kytarista Tommy Shaw, tou dobou právě koncertně podporující vlastní sólový projekt na turné a sice v předprogramu NIGHT RANGER, byl rovněž znám zejména díky svému desetiletému působení u art-rockových veteránů STYX, jejichž kariéra dosahovala vrcholu na sklonku sedmdesátých let a v roce 1989 patřila už asi pět let minulosti. Shawa na onom turné v jeho sólovém projektu doprovázel tehdy ještě neznámý bubeník Michael Cartellone (později naskočil k LYNYRD SKYNYRD) a tak při námluvách dvojice Blades/Shaw s Kalodnerem a následném výběru bubeníka padla logicky volba na něho. 



Tím nejodvážnějším tahem však byla myšlenka spojit s těmito muzikanty skutečně velkou hvězdu. Rock´n´Rollovou legendu sedmdesátých let, prostořekého drsňáka nenávidějícího odjakživa vlasovitý heavy metal osmdesátých let a milujícího rock´n´roll a boogie! Kytarový samorost Ted Nugent byl kromě své hudby dlouhá léta znám svou kontroverzní jižanskou povahou, zálibou v lovu divoké zvěře a nechutí po jakýchkoliv nadbíhačkách a spojování se s metalovou komunitou. Nicméně Kalodnerův návrh neodmítl a přijel si s ostatními zahrát. Už po několika minutách první session bylo všem jasné, že se tu děje něco znamenitého, něco s trvanlivou hodnotou, a tak se stal památný jamovací večírek plný hromů a blesků počátkem této nové hardrockové skupiny, u které by za krátko s podpisem smlouvy na debutové album žádná velká americká nahrávací společnost neváhala ani minutu. Čím víc spolu muzikanti hráli, tím víc se s vervou nořili do nového projektu, jehož název byl úderný jako nadávka od kdejakého texaského balíka, kterou doprovází svůj flusanec do vyprahlé země – a tak na sklonku roku 1989 vznikli DAMN YANKEES!!!



Ted Nugent byl bezesporu největší hvězdou souboru a pro média hlavním tahákem, ale o mimořádnosti všech svědčil už ten fakt, kdy se autorství skladeb mnohdy rovnoměrně dělilo zejména mezi trojici Blades/ Shaw/ Nugent a také skutečnost, že všichni tři nejenom že byli mimořádnými instrumentalisty, ale rovněž byli i prvotřídními zpěváky. U Nugenta bylo skvělé, že nechával svým spoluhráčům prostor a působil jako rovnocenný prvek skládačky, nikterak si skladby neusurpoval pro sebe a svou kytaru, naopak jim nechával vyváženost, aby vyzněla síla všech těch mocných refrénů a výrazných vokálních i kytarových partů.


Někdo tvrdí, že DAMN YANKEES souzní s dobovým trendem vyšlechtěných produkcí počátku devadesátých let, jaké byly tehdy tak často v oblibě u všech hair-metalových hrdinů a stadiónových kapel vyprodávajících největší americké arény. Svým způsobem je to pravda, protože projekt skutečně obtěžkal své skladby neuvěřitelně vymakaným zvukem, který prostřednictvím poslechu právě bezejmenné debutové desky budí respekt ještě dnes. Není v tom však žádný umělý kalkul, té kapele to zkrátka velmi dobře hrálo. Dvorním producentem DAMN YANKEES se stal skutečný studiový mistr a uznávaný tvůrce nadýchaného soundu mnoha hardrockových legend – Američan Ron Nevison. Spolu s ním kapela dala vzniknout své první nahrávce „Damn Yankees“ vydané v průběhu roku 1990 u Warner Bros. a podpořené velice úspěšným americkým turné. Deska slavila velký úspěch a do roka se stala dvojnásobně platinovou. V jejíž drážkách se totiž pojilo skvělé skladatelské mistrovství se zvukovou perfekcí a tradičním americkým feelingem přenášejícím do nadupaného hard rocku lehké honky tonk prvky a nepřeslechnutelné boogie, country a rock´n´rollové indicie. Hlavní však byla kvalita samotných skladeb. Přejděme tedy k nim.



Už s úvodní „Coming Of Age“ se u posluchače musí dostavit pocit, že se zde sešla skutečně výtečná soupiska muzikantů. Zvuk všech nástrojů je veden na vlně nejvyšší možné perfekce v zaoceánském rocku sezóny 1990. Sršící kytary budí spřízněnost s AC/DC, jejich zvuk je jadrný a ostrý, bicí jsou stadiónově nahypované, tím hlavním triumfem jsou však zpěvové linky a celková gradace této hitovky. I následná „Bad Reputation“ představuje špičkové hardrockové řemeslo, které ještě povyšují znamenité vícehlasy a jejich kombinace se sólovými kytarovými námluvami a spletenci. Třetí „Runaway“ představuje nekompromisní hitovku vezoucí se na ústřední silné melodii a větší přímočarosti, než tomu bylo u prvních dvou skladeb. Další vrchol představuje mocná power balada „High Enough“, která se zřejmě stala nejznámější skladbou debutové nahrávky DAMN YANKEES a ještě před realizací v ní John Kalodner slyšel jednoznačný trhák. S pátou skladbou „Damn Yankees“ kapela trochu pošilhává do teritoria AEROSMITH, vlastně obě kapely si byli velmi podobné v tom, že s přirozeností sobě vlastní dokázaly propojit prvky rock´n ´rollu a boogie s mocným zvukem pop-metalu ranných devadesátých let. Ty detaily, které spojují obě kapely právě v této písni, slyším v podobnosti stěžejního riffu s „Walk This Way“, zpěvové lince spřízněné s „Rag Doll“ a paviánovitých výkřicích obou vokalistů, připomínajících zde v každém ohledu právě vokální projev Stevena Tylera



Následuje další balada „Come Again“, která byla z alba zveřejněna jako úplně první, tahle nostalgická píseň má rovněž velmi chytlavý ráz a z komorní fáze graduje do mocné kytarové erupce. Prvky country a pouštního boogie dělají z „Mystified“ bezproblémovou záležitost amerických rádiových stanic. I tak lze chápat následující „Rock City“, která je však daleko spíš přímočarou tvrďáckou vypalovačkou oslovující zejména motorkáře a rockery, jenž se s ničím moc nepářou. Mým favoritem je však především skladba následující „Tell Me How You Want It“, která svým velkolepým zvukem a stadiónovým naturelem připomene britské nadupance DEF LEPPARD v časech jejich největší slávy. Závěrečnou „Piledriver“ považuji zřejmě za nejslabší moment nahrávky, ale i tak se jedná o povedenou a v rámci desky nejmetalovější věc.

 

Po realizaci alba DAMN YANKEES koncertují po celý rok ve Spojených státech ve vyprodaných halách, a sice spolu s kapelami BAD COMPANY, POISON nebo JACKYL. Deska se nakonec vyhoupne k dvojnásobné platině, aby její nejvyšší umístění v žebříčku Billboard 200 ukazovalo nakonec číslici 60. Debut „Damn Yankees“ je ještě dnes chápán jako špičkové hardrockové album, kde legendární hudebníci, jenž byli o půl generace starší než všechny ty tehdejší hair-metalové kapely, dokázali přijít s moderním pop-metalovým materiálem, který zdobila zvuková i skladatelská perfekce a velký potenciál chytlavosti.


 

Druhé album „Don´t Tread“ opět produkoval slovutný Ron Nevison s cílem dosáhnout úspěchu prvotiny, a tak se toho na stylu a vyznění DAMN YANKEES moc nezměnilo.  Skladatelské otěže znovu převzalo trio Ted Nugent, Tommy Shaw a Jack Blades a deska vlastně pokračovala v odkazu předchůdce. Osobně sice hodnotím tohle hardrockové album jako skladatelsky o něco slabší počin než debut, ale po zvukové stránce stejně perfekcionalistický a v podstatě o něco málo tvrdší. Deska nakonec vyšla v srpnu 1992 a prodejní úspěch debutu již nebyl zopakován, ačkoliv určitě nejde o nějaký propadák (22.místo v Billboard 200). O tvrdším nastavení kapely svědčí už burácivé riffy úvodního songu „Don´t Tread On Me“ a jeho chlapácky, sborově provedený nápěv. Ostřejší linii alba posléze potvrzují ještě songy jako roztančená „Dirty Dog“, kde je kromě kytar využito i dechové sekce, nebo „Mister Please“, která vystoupá z akustického country úvodu prostřednictvím namakaných riffů až do očekávané zeppelinovské katarze. Ovšem ani surové boogie „Firefly“ v rozohněnosti za předchůdci nezaostává. Deska však znovu představuje skvělé muzikantské řemeslo a zejména kytarové duely a všemožné vyhrávky a sólové kudrlinky pracují ve prospěch chytlavých písní. O pestrosti alba svědčí skladby jako „Fifteen Minutes of Fame“ nebo „Someone To Believe“, které nabídnou rozmáchlejší vyznění a širší spektrum motivů, včetně vícehlasých sborů a kytarových kouzel. Asi největším hitem se stala balada „Where You Goin´Now“, která v sobě vlastně shrnuje všechny přednosti slovutného kvarteta.


 

Ačkoliv byla druhá deska nakonec pozlacena a její vydání bylo podpořeno americkým turné, Ted Nugent už pomalu začínal pošilhávat po resuscitaci vlastní sólové kariéry, a tak se v polovině devadesátých let i zbývající duo Jack Blades/ Tommy Shaw, které v letech 1993-1995 vydalo i nějaký ten sólový materiál, rovněž rozešlo. Přestože se DAMN YANKEES od té doby několikrát dali (zejména kvůli koncertním akcím) na čas dohromady, nikdy už jsme se třetí nahrávky nedočkali. A tak kapela zůstává artefaktem kvalitního amerického hard rocku počátku devadesátých let.




16.03.2019Diskuse (6)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
19.03.2019 14:14

Služebníček. :-)

 

bizzaro
19.03.2019 10:54

tvl, dalsi pripominka mych davnych hrdinu ;) Stray vladne!

 

Fenris 13
19.03.2019 07:03

Děkuji, pánové, začnu tedy od začátku :-)

 

Kropis
18.03.2019 22:10

No tak to je super profil. Potěšilo mě i veskrze pozitivní hodnocení Nugenta, protože ho mám velmi v oblibě.
Jinak kdybych začínal s Nugentem, tak volím jasně debut Ted Nugent z roku 1975. Cat scratch fever mi nepřijde jako uplně 100% album a ústřední song mi leze na nervy. :) Jinak Ted Nugent má kvalitní celou diskografii a desky po roce 2000 má hodně co říct.

 

Stray
18.03.2019 15:33

U prvních šesti alb bys určitě neměl sáhnout vedle, prostě to co vyšlo v 70´s. Třetí album Cat Scratch Fever (1976) je opravdová hardrocková klasika.

 

Fenris 13
18.03.2019 14:52

Výtečně napsaný profil, skvělá muzika. Lze jen doporučit.

Když už jsme u Nugenta, kterou z jeho sólovek lze doporučit člověku neznalému jeho tvorby?