Last Hardrock Outsider

CRADLE OF FILTH - Hammer Of The Witches

Vážně bych nečekal, že ještě k něčemu podobnému dojde, ale CRADLE OF FILTH letos opravdu přicházejí s jednou ze svých vůbec nejlepších nahrávek. Z mého pohledu právě „Hammer Of The Witches“ platí za nejcharismatičtější materiál od časů alb jako „Cruelty And The Beast“ nebo „Midian“, tak hodně mne nové skladby upoutaly. Někdy před patnácti lety, krátce po výše zmíněných albových zápisech, prostřednictvím kterých kapela definovala svůj styl na sklonku devadesátých let, se totiž stala ona chyba, kdy se z jejich tvorby pomalu ale jistě vytrácelo kouzlo a pro další pozitivní vývoj nutné překvapení, říkejme tomu zdravý entuziasmus a chuť se nějakým neotřelým způsobem posouvat. Místo toho, aby tehdy britské metalové hvězdy první velikosti, čekající tou dobou na svou definitivní korunovaci, rozepjaly novou tvorbu do hájemství hodného jejich velkolepé obrazotvornosti a počali bortit dogmata svazující jejich jméno stále pevněji pouze se sympho-blackmetalovým koloritem, došlo na nekonečné omílání všech prozkoušených prvků a míra klišovitosti počala stále narůstat. Nahrávka střídala nahrávku, průměrnost následovala průměrnost a nic moc zásadního se prakticky celá ta allenderovská léta nedělo, natož aby početně narůstající armáda zmalovaných vampířích děcek nadstandardně zajásala nad samotnou hudbou. Koho z nich opravdu zajímala nějaká hudba? Čím delší byla textová složka skladeb, i samotné skladby na nových a nových albech CRADLE OF FILTH, tím méně zajímavého a neotřelého se na nich nacházelo.

 

 

Pravdou však zůstává, že CRADLE OF FILTH si sice už dávno vytvořili svůj nezaměnitelný výraz, ať už stál po boku Daniho Filtha kdokoliv, nicméně to opravdu zajímavé jsem bohužel pozoroval pouze v první dekádě jejich existence. Novinka však konečně po letech značí obrat a díky ní zde máme naprosto strhující album, které konečně nabízí pořádně usazený a výživný materiál, jehož skladby upoutávají kytarovou bytelností, nekonečným thrashovodem riffů, skvělými sóly a kudrlinkami, ale také zdrcující rytmikou a mnohými nápady či zajímavými momenty týkajícími se právě zdejších zpěvových linek.


 

 

Bohudík právě v souvislosti s předsunutím kytarových válů došlo k upozadění klávesového parku a nové skladby jsou tak prostřednictvím syntezátorů pouze ve svých konturách dokreslovány a tu a tam obohaceny. Někde decentní vyhrávkou, jinde ponurými tóny smyčců umocňujícími dramatické chvilky plné napětí a temnoty. Už to celé nefunguje tak, že by klávesy určovaly nosnou melodii. Tu a tam sice tóny klapkobřinkostroje cupitají plaše a zlehka podél hutné kytarové vánice, jako střevíčky ostražité princezničky z animovaných pohádek od Walta Disneye vedle čarodějnické vládkyně, ale opravdu nejde o nic nosného, to skutečně hlavní zde přísluší kytarám, což je velmi dobře. Album díky tomu působí téměř jako metalové dílo ze staré školy, ne velkolepá cinematic metalová pitomost, při které se úžasem protáčejí oční panenky mnohým nevkusným Němcům, ale i návštěvníkům vizovického klání, toužícím po všem grandiózně pohádkovém a zvukově neskutečně mocném. Skladatelský vklad byl letos poměrně rovnoměrně rozdělen mezi několik členů, přičemž dost značnou část měl na svědomí kromě tradičního textaře Daniho Filtha také Marthus, nemluvě o skvělých příspěvcích obou nových kytaristů Ashoka a Riche Shawa. CRADLE OF FILTH v současnosti působí nejzdravěji a nejvitálněji za posledních deset let, jako tým motivovaných a snad i rovnocenných hudebníků, kteří se snaží vydat z maxima. „Hammer Of The Witches“ je albem prostým pohodlnosti, oné vlastnosti všech úspěchem přežraných a mátožných.

 

 

Po intru „Walpurgis Eve“ jsme svědky čtveřice pozoruhodných šestiminutových nářezů, mezi kterými není možné nalézt slabšího místa - „Yours Immortally…“, „Shrined In Crematoria“, „Deflowering The Maidenhead, Displeasuring The Goddess“ a „Blackest Magick In Practice“. Všechny tyto skladby okamžitě zaplašily myšlenky na onu letitou symfo-blackmetalovou instituci, místo hudby drahně let upoutávající pozornost spíše vizuálním oslovením určitého subkulturního ansámblu strašidýlek, vypouštějící alba snad jen ze setrvačnosti. Nabušenost, neskutečný tah na branku, přetlak kytarových nápadů, skvělé riffy i sóla, a konečně také Daniho hlas, jenž se zuby nehty snaží dosáhnout (mnohdy však marně) své někdejší formy. Z druhé poloviny nosiče určitě stojí za poslech natlakovaný titulní song, ale také čarokrásný, smyčci a ženským zpěvem obohacený pilotní singl „Right Wing Of The Garden Triptych“, jenž dodal mnohé melodické party, osvěžující už tak hodně povedenou nahrávku, díky které působí CRADLE OF FILTH jako polití živou vodou. A je skvělé vědět, že za těmito okolnostmi stojí i účast dvojice českých muzikantů - Marthuse a Ashoka. Nejlepší album Britů za posledních patnáct let, jednoznačně.


20.07.2015Diskuse (13)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
28.04.2017 08:55

Meres: Nevím, kolik kapel vykradl, ale když slyším začátek Skúsime to cez vesmír, tak se mi pokaždé vybaví Motörhead. :-)

 

Meres
25.04.2017 22:49

Tubla je síce naša legenda, ale je dosť zarážajúce, koľko rôznych kapiel Ďurinda vo svojej tvorbe vykradol, to je strašné.

 

Stray
25.04.2017 22:39

Já jako dítě nerozeznal kvalitativní rozdíl mezi Michalem Davidem a Elánem :-), obojí mě přišlo stejně trapný. První záchvěv české hudby, která se mi líbila, byli TURBO a song "Hráč" v roce 1987. Všechno český, co bylo před tím v tv, šlo úplně mimo mě, včetně kapel OLYMPIC a KATAPULT. Jo ještě se mi líbila pesnička "Po schodoch" od Richarda Müllera, ta mě přišla dost ujetá. Až tak v roce 1989 nastoupili u mne ARAKAIN, VITACIT, TITANIC z pořadu Větrník a z Rock Mapy. CITRON jsem nikdy, opravdu NIKDY neposlouchal a neměl od nich doma nic. Hranickýho hlas byl z mého pohledu nepoživatelnej a Křížka jsem sice za mlada mohl, ale to už ta jediná jeho deska s CITRON byla vyprodaná. :-)

 

Valič
25.04.2017 19:48

Stray: U nás na základce Elán poslouchali snad všichni (tedy předtím než pak přešli na metal), Nagy byl spíš pro holky. Od Teamu si vzpomínám pouze na Reklamu na ticho, to byl v té době absolutní megahit. Druhé a třetí album Tublatanky jsem si zkusil nedávno znovu pustit a celkem chápu, proč byli tenkrát tak hrozně populární. Jinak mám dojem, že slovenský pop byl v 80. letech o něco snesitelnější než ten český.

 

Stray
25.04.2017 18:49

Elán a Nagyho jsem nenáviděl. Slizky ujeceny buzny slovensky. Team neurazil nenadchl, Tubla dobrý.

 

Valič
25.04.2017 18:13

Já jsem z trochu jiné generace. My jsme jako děti poslouchali Elán, Team a Tublatanku. :-)

 

Meres
25.04.2017 18:07

Tak to je pekný príbeh :) Ale CoF mám proste za kapelu jednej (detskej) generácie, rovnako ako CHoB alebo SoaD.

 

Valič
25.04.2017 18:02

Meres: Což by se samozřejmě dalo říct i o metalu všeobecně. Něco podobného tvrdila kdysi i moje babička, když se můj otec rozčiloval po náhodném zaslechnutí úryvku z demokazety Root, kterou jsem si pouštěl na vypůjčeném kazeťáku (komentoval to slovy "Kurva, kdo to tam zas blije v tom rádiu?"), Tenkrát se mě zastala větou: "Jen ho nechte, však on z toho chlapec časem vyroste.". Od té doby už uplynulo skoro 30 let a pořád nic. :-)

 

Meres
25.04.2017 16:58

Mne príde, že je to kapela pre deti, ktoré z nej postupom času vyrástu, presne jak ja :D

 

vegalogic25.04.2017 13:23

Ty vole, to je iny narez! Mraz mi beha po chrbte z takmer kazdej pasaze albumu, osobitne vyzdvihujem tracky Hammer Of The Witches a Onwards Christian Soldiers, dostalo ma aj melancholicke outro Blooding The Hounds Of Hell. Po serii troch dobrych, ale nie vynikajucich albumov (Godspeed, Darkly Darkly, Manticore) prisla pecka, aku som popravde necakal! CoF v najlepsej forme od cias Midian.