CORONER - No More Color

80%

Po nejobtížněji proniknutelném albu v rámci diskografie („Punishment For Decadence“) přišli Švýcaři s nahrávkou, která spojila to nejzajímavější z vlastností dosavadní tvorby a působila ve výsledku rovněž vyspělejším  a vysekanějším dojmem. Z debutu si třetí album vzalo pozitivní náboj, dravost a spousty melodických kytarových kejklí, z dvojky určitou bezútěšnost, nihilismus a temnotu. Své výsady dokázala deska z roku 1989 skloubit ve funkční celek technicky vyspělého thrash metalu, který získával pod prsty zručných hudebníků charakter pevnějšího názorového postoje než tomu bylo kdykoliv dříve. Šlo však i o potvrzení, že hudba CORONER nadále nebude pro každého, neboť hudebníci ani na moment nebrali ohledy na požadavky trhu a nepřizpůsobovali svůj charakteristický projev (případně zvuk) choutkám většinové posluchačské obce v oblasti tvrdého metalu. Thrashmetalové postupy šperkované bleskurychlou a mnohdy krkolomnou instrumentací, úzce vyprofilovaný výraz, který si zakazoval přijímat ingredience z jiných hudebních oblastí než striktně metalových a stupňující se znaky instrumentální perfekce vydobyly techno-thrashovému monolitu „No More Color“ pověst do té doby nejvybroušenějšího alba Švýcarů. Zároveň je však nutné dodat, že tím skutečným vrcholem se nakonec stala až deska následující - „Mental Vortex“ z roku 1991, která, dle mého, laťku posunula ještě o něco výše.

O kapele šlo mluvit jako o progresivní stále jen v souvislosti s instrumentální vybaveností jejích členů a perfekcí studiového provedení zde nahraných skladeb, nikoliv díky stylu, který měl do žánrové rozmanitosti a novátorství vlastně hodně daleko. Osmička vypalovaček sice svědčila o špičkovém řemesle, ale také o úzkých mantinelech výrazu kapely, která, neoblomně zakousnutá do svého žánrového žvance, deklarovala, že svůj hráčský potenciál nehodlá přizpůsobovat lacinějšímu způsobu sebeprezentace a potřebám čím dál širší metalové obce či jejím představám o poutavější skladatelské práci a rozmanitosti.

Skladby CORONER nikdy nebyly stavěny tak, aby posluchačům padly bezproblémově do ucha, natož pak bezprostředně s prvními poslechy získaly široké zástupy uctívačů. Tahle skvadra hrála vždy pro minoritu, posluchače s intelektuálnějším náhledem na tvrdou hudbu a fajnšmekry ujíždějící na komplikovanějších strukturách. Vězte, že skrze méně výraznou vokální složku se tu opravdu nehrálo na zapamatovatelné textové slogany, chytlavé vyřvávačky či dokonce nosné vyhrávky a riffy, které vezmou za srdce hned napoprvé. O popularitě, jakou zažívala na konci osmdesátých let velká německá thrashová čtyřka (KREATOR, SODOM, DESTRUCTION a TANKARD), si mohli Švýcaři opravdu nechat jen zdát. Tohle všechno bylo vzhledem k absenci nápadnějších songů logické. I když „No More Color“ vnímám jako jejich dosud nejzdařilejší dílo, k zamyšlení vybízí spíše důkazy - co ve srovnání se slavnějšími Němci scházelo CORONER, než naopak.

„No More Color“ je posunem ve smyslu zdokonalení skladatelských a hráčských dovedností a vycizelování stávajícího. Dokonce bych řekl, že je deska určena ještě náročnějšímu publiku než tomu bylo u starších alb, což je patrné již od úvodní řežby „Die By My Hand“. Jakési enigmatické šakalí klasice strojově vycizelovaného techno-thrashe. Agresivita, neživotná souhra dokonalých hudebních řemeslníků a všudypřítomný chlad. Pokračovalo se v divokých tempech, ale rozohnění emocí nenastalo ani v následné „No Need To Be Human“ , kde převládal rozum nad citem o výšku deseti mrakodrapů, či „Read My Scars“ prezentovaná jako trpitelská riffjízda stojící na špičkové hře Tommyho Vetterliho. Uznávaný kytarista poprvé upřednostnil vyšší míru strukturálního řádu, a tak jsou právě riffy základnějším prvkem kompozic než různé vyhrávky, sólové party a další kejkle.

CORONER té doby zněli asi tvrději a jedovatěji než kdy dříve, což ještě více umocňovalo narůstající mistrovství všech tří hračičků, předkládané zde ve skladbách jako „D.O.A.“ či „Mistress Of Deception“. Songy naváděly jejich vypilované schopnosti ke kratším, o to však náročnějším výjezdům. CORONER ani na okamžik neslevovali ze svého hráčského standardu a chtěného provedení. Jedním z vrcholů se zřejmě stala závěrečná instrumentálka „Last Entertainment“ vystřižená v duchu navyšující se poslechové náročnosti. 

Ani v roce 1989, stejně jako na předchozích i pozdějších albových zápisech, Ron Broder hlasově zrovna neperlil a jeho chrčivě oddeklamované či odeřvané linky neměly potenciál zapamatovatelnosti. Jako baskytarista však struktury skladeb obohatil a jeho nástroj se stal brzy pevnou konstrukcí stále progresivnějších výprav na území hudebního elitářství a bezútěšnosti. Totéž lze říci i o hře bubeníka Markyho Edelmanna, jehož devíza vězela spíše v síle a přesnosti než v propracovanosti. Kapela se zkraje roku 1990, spolu se stájovými kolegy od Noise Records (jmenovitě KREATOR, SABBAT a TANKARD), zapsala dvěma památnými koncerty u Berlínské zdi, oslavujícími tehdy pád Železné opony. Záznamy z těchto akcí později vyšly coby součást kompilace Doomsday News III.

07.01.2021	Diskuse (15)	Stray janpibal@crazydiamond.cz