Last Hardrock Outsider

CORONER - Grin

Kdybych měl přesně definovat, co do mého života přinesl Crazy Diamond a podílení se na jeho tvorbě a obsahu, tak je to možnost vlastní sebereflexe a pohledu do dávné hudební minulosti, ze které jsem za poslední cca rok schopen zpátky na denní světlo vytáhnout nahrávky, jež jsem dávno považoval za mrtvé a ke kterým jsem se většinou už jen nerad hlásil. Víc než kdy jindy se teď prodírám alby, které jsem měl tu čest poznávat zhruba mezi patnáctým a dvacátým rokem života a ke svému vlastnímu údivu u mnohých zjišťuji, že mě dokážou stále oslovit a přivodit pro posluchače onen známý pocit hudební slasti, blaženosti a naplnění. Pochopitelně je to jen malé procento toho, s čím vším jsem se tehdy setkával a jelikož recenzentova pouť nabrala postupně směr zcela jiný, než jaký byl volen v nezkušeném a vzdorovitém mládí, to co pro mne stále zůstalo prvotní, je kvalitní píseň s dobrou melodií. Dá tedy rozum, že volba logicky padá směrem k BLIND GUARDIAN a ne ke KREATOR, či skrze tvorbu KINGA DIAMONDA, ale rozhodně ne k ASPHYX či EXUMER. :-)


Jednou z těch, pro mne dnes stále zcela přijatelných skupin jsou švýcarští CORONER, jejichž desky „Mental Vortex“ a „Grin“ řadím vůbec k tomu nejlepšímu, co na začátku let devadesátých v tvrdě rockové, přesněji řečeno přímo metalové hudbě vzniklo. Obě dvě mě provázely dospíváním a obě jsem si s velkou chutí připomínal celkem často. Na rozdíl od svých vrstevníků jsem k prvotní produkci této kapely nikdy netíhl. Úvodní dvojice nahrávek „R.I.P.“ a „Punishment For Decadence“ skýtá spíše obvyklou porci thrash metalu, zaobalenou sice do techničtější podoby, ale nějaké sofistikovanější růžky se začínají objevovat až prostřednictvím trojky „No More Color“. Velký (komerční) hudební třesk pak zaznamenává především čtvrtá deska, daleko více heavy laděná nahrávka „Mental Vortex“ a obrovský stylový posun poté poslední, naprosto vizionářské dílo „Grin“.



Nahrávka „Grin“ je pro CORONER tím, co je pro KREATOR „Renewal“, pro HELLOWEEN „Chameleon“, pro METAL CHURCH „Hanging In The Balance“, či pro ANNIHILATOR „Set The World On Fire“. Jde o desku orientující se zcela mimo běžný hudební rámec, do té doby vytýčeného stylového azimutu CORONER. Nové moderní vlivy tu dýchají, pulzují a cloumají deskou všemi možnými směry a zcela volnomyšlenkářsky ji ženou do teritoriálních vod neprozkoumané hudební oblasti. Ta procházka cizokrajnými lokalitami voní novotou i zvědavostí zároveň.


Už úvodní intro „Dream Path“, proložené zvuky bubínků a perkusí jak odněkud z dalekého pralesa Amazonie, našeptává, že tady si originalita podá ruce s mimořádně nápaditým skladatelským přístupem. A je to tu, druhá píseň „The Lethargic Age“ přiváží nový, těžkotonážní styl kapely, znějící jak zvuky soukolí a práce strojů z nějaké obrovské továrny. Strojově přesné tempo a střídmé kytarové záseky z čista jasna na chvíli prozáří sluneční paprsky melodických kytar. Ron recituje svým klasickým, robotickým stylem a Tommyho parádní rockové sólo je ozdobou písně. „Internal Conflicts“ zní ještě odvážněji. Moderní industriální pazvuky ozdobí začátek skladby i její střed, aby ji hybná kytarová linka a precizní bicí přechody tlačily jako obrovský válec kupředu. Do skladby je implantována slušivá disharmonická pasáž a pořádně zkreslené vokály. „Caveat (To The Coming)“ patří k nejkrásnějším chvílím na disku. Perlivá akustika, dětský smích a dobrosrdečná veselost jsou pouze předzvěstí chvil příštích. Tajemná aura prostupuje celým kusem a melodické linky se na sebe lepí jako plásty s medem. 


Další bombou je pátá „Serpent Moves“ s nahranými sekvencemi válečných pilotů v značně hypnotickém blahodárném oparu. Hypnoticky působí i další věc „Status: Still Thinking“, jedna ze tří nejvelkolepějších hymen desky. Vetterliho melodické smysly jsou neopakovatelné. Píseň v sobě objímá jak metalovou tvrdost, tak rockový feeling s důrazem na magičnost a epičnost okamžiku. Po krátkém intru nahraném opět někde v daleké buši „Theme For Silence“, tu máme zřejmě největší skvost desky, píseň „Paralized, Mesmerized“. I pro ni platí faktory výše zmíněné, předně pak znovu vysoce originální vklad kytaristy Tommyho. Osobním favoritem desky je píseň titulní „Grin (Nails Hurt)“ a to hlavně díky brilantní zrychlovací pasáži přicházející po druhé sloce. Tady kapela v čele s bubeníkem nasadí do pořádně ďábelského tempa a celý ten vír má schopnost vás rychle vtáhnout do svého středu. Finálním kusem je pak hyper moderní skladba „Host“, s halucinogenními zvuky, esoterickou vložkou i podprahovým účinkem podobného charakteru.


Ron Broder (baskytara, zpěv), Tommy Vetterli (kytara) a Marky Edelmann (bicí) vytesali v samém závěru své pestré kariéry tu nejkrásnější a nejsošnější skulpturu, jakou jen mohli. Deska „Grin“ je symbolem obrovské touhy kapely, lačnící představit světu své novátorské myšlenky, zcela jiné hudební pojetí, i „novou“ hudbu zároveň.


20.11.2020Diskuse (37)Horyna
marekdt@seznam.cz

 

Stray
16.12.2020 05:25

Nevím, co je na adoraci SMASHING PUMPKINS nepochopitelného. Sice je zde krom mě chválí zatím asi jen jeden čtenář, ale i tak si myslím, že ta deska špatná určitě není.
SODOM nedehonestuji, jen prostě moc nepřesvědčili, dodali nutné minimum k tomu, aby se řeklo, že jde o docela dobré album. Asi mě příště recenzentsky zajímat už nebudou.
CORONER jsem si nově oblíbil a mám všech pět alb, ale tahle experimentální věc se mě nelíbí. Vypnuto po minutě.

 

Alda
15.12.2020 20:09

... těm, kteří docela nepochopitelně adorují nový S.P., a dehonestují Sodom..
C O R O N E R !!!
https://www.youtube.com/watch?v=Av3jjaCbNbA

 

stefanos
12.12.2020 20:18

Nevadí mi to poslouchat, ale chybí tam nějakej příbeh třeba že se někde vožrali a měli na sobě křiváky a rozmlátili auto nebo tak...

 

Widl
09.12.2020 10:11

V kontextu doby a toho jak alba vycházela je každé jejich album krásně jiné. Plné nápadů a touhy hrát a skládat zajímavé věci. Úplná tvůrčí erupce, tolik nápadů vtěsnaných do 5 alb za 7 let. A každé album o krůček dál. Jiní by z toho těžili desetiletí :) Moje nejoblíbenější thrash kapela, která si zasloužila rozhodně větší úspěch. Na nové album jsem víc než zvědavý.

P.S.: Až budete mít možnost vidět naživo, neváhejte. Koncerty jsou parádní, chlapi fakt umí hrát. Je to takový ten druh koncertu, kdy si myslíte, že to všechno někdo ze zákulisí pouští z desky :)

 

Stray
01.12.2020 09:49

Je to štědré, velmi štědré hodnocení.:-) V podstatě se rozhoduju mezi 60 a 70%. SODOM nakonec píšu já, vykšeftoval jsem recenzi s Pekárkem, kterej se bude věnovat tomu, čemu spíše chce - Dusilka, Kaťata. Nic proti SODOM, ale tahle deska nevybočuje zas až tolik z těch průměrnějších, lehce nadprůměrnějších věcí jejich diskografie. U In War And Pieces jsem možná přestřelil, ale kdo nemá nějakej slabší moment?:-)

Urazit určitě jen proto, protože na tomhle webu se předpokládá, že zde aktivní osoba už o tom všem taky trochu něco ví, tudíž že se jí nemusí navážno připomínat, že SODOM je zcela jiná hudba než AC/DC.:-)

 

Valič
01.12.2020 09:20

Stray: U Tebe mi přijde 70 % jako hodně štědré hodnocení vhledem k tomu, že jsi kdysi dal In War And Pieces, což je podle mě o něco lepší album, známku 4/10. Tenkrát mi to samozřejmě způsobilo závažné psychické trauma, a dokonce ještě teď se občas uprostřed noci budím se srdceryvným křikem a hrůzou vytřeštěnýma očima. :-)

Nevím, proč by se někdo měl kvůli mému komentáři urážet. Prostě jsem jen chtěl říct, že každá z těch dvou kapel operuje v jiném teritoriu (nějaké společné fanoušky ale určitě mít budou), a srovnávat jejich novinky mi přijde podobně absurdní jako řešit, jestli je lepší jídlo svíčková nebo štrůdl. :-)

 

Stray
01.12.2020 05:24

80% ode mne SODOM za to aktuální album určitě nedostanou. To by bylo fakt šílenství, nejsem nějaký načuřený metalový maleček od hnědých. 70% je naprostej strop se všemi pozitivy a vydanou pisatelskou vstřícností.
Mám se za Tvůj vážný přístup ("S AC/DC bych Sodom určitě nesrovnával...") urazit? :-)))





 

Valič
30.11.2020 22:44

S AC/DC bych Sodom určitě nesrovnával, ti se pohybují v úplně jiném vesmíru, ale když zůstanu u těch metalových veteránů, kteří v poslední době vydali nové album, tak třeba ti noví Benediction mě baví o dost víc a mám chuť se k nim pořád vracet. Od Genesis XIX jsem po rozpačitém dojmu z prvních zveřejněných skladeb moc nečekal, takže jsem zklamaný určitě nebyl, ale pochybuji, že se někdy zařadí mezi mé nejoblíbenější alba kapely. Zatím to vidím spíš na slabších 80% a nemyslím, že by se to hodnocení s dalšími poslechy nějak výrazně zvýšilo. Otázka je, jestli v blízké době nějaké další poslechy budou. Momentálně mám spíš chuť si pustit Persecution Mania nebo Tapping The Vein. :-)

 

Stray
30.11.2020 21:50

Novej SODOM je docela dobrej, ale určitě ne tak dobrej jako nový AC/DC.:-)

 

zdenos
30.11.2020 20:54

Já jsem vlastně s tím novým SODOM spokojený. Minulá deska byla na poměry SODOM poměrně moderní - samply, zdvojené vokály, produkce. Decision day byl takový závěr trilogie

IWAP - nejpromakanější novodobý SODOM
Epitome of torture - potvrzení dobré formy
Decision day - pokus o možná písničkovější thrash (Caligula) a otevřenost, preciznost

Ted s návratem níže zmíněného Franka (a několika povedených EP skladbách, např. Partisan, Down of your knees) přichází syrová prasečinka, zvukově trochu připomínající kytary nejnovějších Possessed (nikoliv energií a soly, čistě spíš vyzněním, ostrostí).
Jak říká Valič, občas ten flašinet hraje dokonce na pomalejší bahnivou notu. Pokud bych dal IWAP nebo M-16 devadesát % za skvělý retro, tady v případě novinky Genesis xix by to prostě bylo méně. I tak je beru, se zařazenou zpátečkou.