Last Hardrock Outsider

CONVERGE & CHELSEA WOLFE - Bloodmoon: I

Přiznávám, že tohle album mne na sklonku roku 2021 dokonale odzbrojilo a v pozitivním smyslu semlelo. A to jsem CONVERGE doposud nesledoval, neposlouchal, zkrátka jim nevěnoval žádnou pozornost. Proč taky, když oblibuji méně brutální, spíše rockově orientovanou hudbu. V případě „Bloodmoon: I“ však nejde o klasické dílo těchto rozervanců z amerického státu Massachusetts, ale o materiál, který vzešel ze spolupráce CONVERGE s několika pozoruhodnými osobnostmi americké nezávislé scény. Uznávaná post-hardcoreová hydra jakoby nyní toužila po zklidnění či překročení jistých tvůrčích limitů, mnohdy nastavených prostřednictvím agresivity a neurvalosti. Takže pod taktovkou svého šéfa, kytaristy, skladatele a producenta Kurta Balloua připravila v časech pandemie nahrávku stavící na sugestivní atmosféře a pocitovosti. Dusivou, až na výjimečné momenty vesměs pomalou a hypnotizující epopej, rovněž však díky své ponurosti také strašidelnou a krásnou. U jindy zuřivě působících CONVERGE nebylo něco podobného zvykem. Pravidla hry jsou nyní určována výrazovými prostředky, které u nich odhalují větší míru umělecké nadstavby, hloubky a hudebnosti.


Nejde jen o přizvání Chelsea Wolfe do skladatelského procesu a poměrně výraznou obsazenost jejího hlasu ve vokální složce díla, těch hudebníků se nakonec na vrstevnatém materiálu důležitou měrou podílelo víc. Kompaktní, uhrančivé a pravdivé dílo, odvíjející se jako film plný surrealistických obrazů, tak operuje s jemnější stavbou vesměs docílenou pomocí pestřejšího nástrojového zastoupení a jde za sedmi zúčastněnými, z nichž čtyři jsou kmenovými členy CONVERGE a tři platí za vážené hosty. Agresivita a tlak většinou sice ustupují do pozadí, takže hlavní roli přebírá pocitová tónohra, silná atmosféra či neprvoplánová melodika zasazená do prostoru zdánlivé neuspořádanosti a zvukové špíny. Hudebníci si však vyhráli s každým detailem a vsadili všechno na jednu kartu, kterou představuje perfekcionalismus. V této avantgardě totiž můžete velmi snadno přijít s materiálem, kterému nebude nikdo rozumět a bude málokoho bavit. A nebo naopak stvoříte bombu. Za sebe tvrdím, podařilo se.



Sestava CONVERGE, jmenovitě Jacob Bannon – zpěv, Kurt Ballou – kytara, Nate Newton – baskytara a Ben Koller – bicí, byla doplněna především Chelsea Wolfe, temnou kněžkou rockové či metalové alternativy a ponurého folku. Spolu s ní byl dále přizván i její dlouholetý spolupracovník a producent jejích posledních desek Ben Chisholm a v neposlední řadě přispěl svou trochou také Stephen Brodsky, kdysi rovněž zakládající člen CONVERGE a nyní vůdčí osobnost metalcoristů CAVE IN. Posledně jmenovaný posílil především již tak pestrou vokální složku díla.


Plíživě pojatá pouť do temných útrob existence osciluje na hranici post-metalového extrému, gotického rocku, noise a folkové avantgardy. Album „Bloodmoon: I“ však vlastní nejen rockovější naturel než kterékoliv ze starších děl CONVERGE, ale má i přesah v podobě lyrické stránky plné symbolů, lze tak o něm mluvit spíše jako o uhrančivé, vrstevnaté a velmi stylové odbočce, která je mozaikou využívající toho nejlepšího, co v talentovaných skladatelích vězí. Silnou stránkou jsou bezesporu motivy, které svou chytlavost odhalují až s postupujícími poslechy. Atmosféra díla se podobá tíživému snu, má schopnost posluchače lapit a nepustit na hodně dlouho. Jde o jakýsi rituál, od kterého se nelze odtrhnout. Otázkou zůstává, zdali vám skladby spíš nahánějí hrůzu nebo se při jejich poslechu cítíte blaženě. Obojí je totiž možné. Uhrančivé mantry „Coil“, Crimson Stone Scorpion´s Sting vlastní melodie stylově splývající s oparem abstraktní zvukové špíny, bez které by nebyla ona seance kompletní.


Už vývoj prvního songu „Blood Moon“ od ospalé tónohry, zde vykreslované souhrou kytary s klavírem a znaveně deklamovanými verši, po bestiální výlevy Jacoba Bannona, který se  chvílema hlasově nachází natolik v ráži, že bych si jej dokázal představit, kterak by na noční obchůzce tovární čtvrtí dokázal ubít náhodně kolemjdoucího chlapa tyčí do mokré dlažby. Plíživá atmosféra úvodního, takřka devítiminutového fláku postupně graduje a je stále více zaplavena neklidem, až vyzáblý Mr.Hyde získává nad vším definitivní kontrolu. Song vlastně představuje většinu výrazových poloh celého alba. Asi nejdivočejším kusem je nakonec dvojka „Viscera Of Men“, kde se počáteční post-hardcore výplach s nenuceností přetaví do mantry opatřené skoro až religiózním chórem. Fascinuje sound, který i přes neučesané party působí vlastně dokonale vybroušeně a v klidnějším momentech posléze tajemně. Ballou je dle mého vynikajícím producentem s velkým citem pro napětí, styl a atmosféru.


 

Trojka „Coil“ je ukázkou dokonalého songwritingu v mnoha aspektech. Jedná se možná o nejchytlavější okamžik desky, přesto nosné linky nepůsobí prvoplánově. Melodie spíše paralyzuje, než aby se jí posluchač přejídal. Píseň plující na vybrnkávacích motivech akustické kytary představuje čarokrásnou souhru hned tří vokálů: Nate Newton, Stephen Brodsky a Chelsea Wolfe. Umění zapasovat zcela odlišné skladby do hudebního celku, odvíjejícího se v konceptuálních výrazových souvislostech, je jednou z věcí, která mě zde zaujala. Psychedelická upomínka na sedmdesátky v rámci soundu písně „Flower Moon“ má rozhodně parametry, jaké bych ještě nedávno nečekal od hardcore kapely typu CONVERGE. Říkám bravo. V „Playing Tongues Dead“ naopak Bannonovci oscilují na hranici mezi svou někdejší rvavostí a uhrančivým prožitkem současného ploužení. Ohnivost všemu dodávají postupně se probouzející vřeštivé kytarové tóny.


Okouzlující položkou je bezesporu tříminutová hymna „Lord Of Liars“ nabízející hektické nasazení a kombinací tklivé meluzínky v podání nosného zpěvu Chelsea Wolfe a šíleného Bannonova běsnění. Vyváženost mezi astrálním klidem a kmitočty zběsilosti - instrumentace působí nepokojně, kytary rejdí spirálovými motivy a rytmika ukazuje svůj potenciál. „Failure Forever“ odzpívaná Stephenem Brodskym je asi vůbec nejrockovější skladbou. Nepříliš vysoké tempo, zemitější naturel a melodie, která má schopnost zaujmout. Následují další hlubinné mantry, kterým vládne ponurá a velmi sugestivní atmosféra, pozvolnější tempo a především uhrančivý hlas Chelsea Wolfe. Post-metalové fragmenty jakoby zde otevíraly náruč vstřícněji situované melodice, jasně patrné je to především v Scorpion´s Sting nebo Crimson Stone, dvou skladbách náležících k vrcholným okamžikům alba. I když neobyčejná je i „Daimon, která navazuje na všestrannost úvodního mocného kusu. Vše se zde nese v oparu mystiky či temné romantiky, takže návaznost třeba na dílo Nicka Cavea a jeho kapely The Bad Seeds je zde z mého pohledu jasně patrná. Jsem z této desky prostě nadšen.


06.01.2022Diskuse (4)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Pekárek
09.01.2022 22:01

Za mě každopádně perfektní pozvánka k poslechu.

 

Kelly
09.01.2022 20:19

Na melalcoreové suchary, jakými jsou CONVERGE, je to velmi pestré album. Jacob Bannon asi také stárne, když strpěl ještě někoho jiného u mikrofonu, na koho je upřená pozornost :-)

 

Konnie
07.01.2022 19:35

... úžasnou, pochopitelně .))

 

Konnie
07.01.2022 19:31

Moc se mi to líbí. Škoda, že jsem to album nezaregistrovala vloni, byla bych ho zahrnula do svého "redaktorského žebříčku". Působí to na mě jako rocková černá mše. Je to monumentální, epické a zároveň velmi citlivě zaranžované - žádné laciné zneužívání gregoriánských chorálů a podobných rádoby efektů a přitom to má ůžasnou atmosféru...
Doporučuju vychutnávat při svíčkách :)