Last Hardrock Outsider

COFFY - Tarantinova múza v plné nahotě

Milí filmoví fandové! Na začátku 70.let se děly ve filmu věci, to vám povím. Jakoby svět filmu kopíroval společenské změny v západních zemích, s jeho revolučním kvasem konce 60.let. Vznikaly nové filmové žánry, pryč byla nevinná a idealistická doba 50. a 60. let. Zuřila sexuální revoluce, takže jejím vlivem se začalo ve filmech objevovat více nahoty, i té explicitnější, s tím se začaly v široké distribuci objevovat první porno filmy, které se promítaly ve specializovaných kinech (asi si vzpomenete na Taxikáře, jak Travis Bickle zavede neúspěšně svoji holku do jednoho z takových kin). Vlivem mega-úspěchu Siegelova Dirty Harry z roku 1971 se začalo ve filmech objevovat více násilí, když Clint Eastwood na konci filmu hodí svůj policajtský odznak do řeky, jakoby s ním odhodil i filmová idealistická 60.léta a přivítal ta následující, drsnější a četnější co do bodycountu. Okrajové subžáry začátkem 70.let začaly nabývat na pozornosti a objevovaly se nová žánrová zařazení, někdy i velmi bizarní. Třeba takový nazisploitation, obskurní žánr sám o sobě, který zpopularizovali zejména Italové, kdy jeho náplní bylo ukazovat nahé ženy a jejich znásilňování v nacistických lágrech s velmi chabou dějovou kostrou. Nebo takový sexploitation, zpopularizovaný zejména slavným prasáčkem Tinto Brassem, či neméně legendárním Russem Meyerem, na jehož kozaté filmy, často plné humoru, osobně nedám dopustit.



Začaly také ve velkém hryzat zombie. Slavný Night Of The Living Dead z roku 1968 režiséra George A. Romera úplně změnil pohled na hororový žánr, v roce 1974 zase film Black Christmas rozpoutal zájem o slasher horory, který pak o čtyři roky poté v západní společnosti upevnil legendární Halloween Johna Carpentera. Všechny tyhle okrajové subžánry se v Americe promítaly ve specializovaných kinech, tzv. grindhouse theatres, které s nástupem VHS éry začátkem 80.let zanikly a na jejichž kultovní status o několik desítek let později dali vzpomenout Quentin Tarantino a Robert Rodriguez. Nás ale zajímá subžánr, který podobně jako grindhouse kina neměl dlouhého trvání, necelých 10 let, ale o to více měl intenzivnější průběh – blaxploitation!!!



Co to byl blaxploitation? Wikina ho charakterizuje asi takto – etnický subžánr exploatačních filmů, který začal bombardovat kina počátkem 70.let. To zní trošku suše a odborně, tak si to pojďme vysvětlit trošku polopatisticky. Začátkem 70.let si hollywoodští producenti uvědomovali, že je tu velký divácky segment mezi černošským obyvatelstvem, sídlícím zejména na předměstích velkým metropolí. Zejména mladá černošská generace měla potřebu identifikovat se s hrdinou z jejich řad a to jim současná kinematografie, plná bílých hrdinů, neumožňovala. Takže když v roce 1971 přišel do kin film s příšerným názvem Sweet Sweetback´s Badaasssss Song, ihned následovaný legendárním kouskem Shaft (v letošním roce opět zremakeovaným se Samuelem L. Jacksonem), vzbudily tyhle filmy tak obrovský ohlas mezi afroameričany, že další a další filmy z tohoto ranku nedaly na sebe dlouho čekat.



Během 70.let jich bylo z těch známějších natočeno asi 80 a to do toho nepočítám všechny. Sám jsem jich viděl všehovšudy osm a všechny by se daly charakterizovat následovně: jejich hlavním hrdinou je sošný playboy černé pleti, stojící na správné straně zákona, případně co nejvíc sexy černoška, která se mstí za své znásilnění, nebo znásilnění svých blízkých. Z cca 90 procent se tu objevují pouze černošští herci, a když se tu výjimečně objeví herec bílé pleti, tak téměř bez výjimek hraje nějakou zákeřnou záporáckou kurvu, u které si mladí černošští kluci v kině zatleskají, když jí na konci někdo z jejich etnika prostřelí mozek. Tenhle stereotyp – černí=hodní, bílí=převážně svině – je typický pro drtivou většinu blaxploitation filmů, a proto je to tak zábavné sledovat. Je tu hodně, hodně násilí, často i velmi vynalézavého, je tu hodně nahoty, všechno pod slupkou přímočarého děje s pomstou za ublížení. Dokonce několik blaxploitation kousků mají jako hlavního hrdinu černého Draculu (zde jako Blacula), černého Frankensteina (opět zde jako Blackenstein), či i černého kmotra coby odpověď na slavný Coppolův film (Black Godfather z roku 1974). Objevilo se tu i pár muzikálů, několik parodií, z nichž jsem viděl jednu a chtěl jsem si při ní vypíchnout oči :o) A téměř všude jsou tu k vidění ty krásné afro účesy, tehdy ještě černoši neměli v módě se stříhat dohola, takže mají na palici ty boží kudrnaté květáky a to i včetně žen.



Nebudu tady nudně vyjmenovávat blaxploitation tvůrce a herce, každopádně musím vypíchnou tři jména, které jsou pro tento žánr zásadní a klíčová. Režisér Jack Hill natočil, či scenáristicky zaštítil ty nejzásadnější blaxploitation filmy, charismatický Fred Williamson, neškoleny herec, původní profesí hráč amerického fotbalu, byl obrovskou hvězdou těchhle filmů, a pak – ano – Pam Grier, nekorunovaná královna béčkového filmu a těch nejslavnějších černošských kousků. V popisku jsem uvedl „Tarantinova múza“. Ano, slavný Quentin, když pracoval ve VHS půjčovně, miloval právě filmy s Pam Grier, a to do té míry, že se stala jeho patrně jednou z jeho nejoblíbenějších protagonistek, což dal patřičně najevo v jeho třetím celovečerňáku, když Pam už v době dávno za jejím zenitem kariéry obsadil do hlavní role ve filmu Jackie Brown.



Musím říct, že to byl geniální castingový tah, Pam je tam skvostná a Jackie Brown dodnes řadím do TOP 3 Tarantinových filmů, i díky její zásluze. Za bolševika samozřejmě její filmy k vidění nebyly, přesto jste jí mohli tehdy vidět také, v jednom oblíbeném bijáku, který „nastavoval zrcadlo zkažené kapitalistické společnosti“. Ano, byla to Pevnost Apačů v Bronxu s Paulem Newmanem, kde si Pam Grier střihla nezapomenutelnou roličku feťácké šlapky, která mordovala policajty. Ale my si uděláme strojem času výlet ještě o nějakých 8 let zpět a krátce si povíme o jejím slavném blaxploitation kousku jménem Coffy (1973), který nemohl napsat a zrežírovat právě nikdo jiný, než již zmíněný Jack Hill. Nebyla to první spolupráce s Grier, předtím se sešli při natáčení The Big Bird Cage (1972), který je řazen také do takového mini žánru – women in prison films – který podobně jako nazisploitation ukazuje ženy zavřené ve věznicích, kde zažívají různá příkoří. Dost těchhle filmů bylo natočeno na Filipínách, které byly takovým exteriérovým rájem pro tenhle žánr, a právě v The Big Bird Cage hraje Pam divokou ostrou holku takovým způsobem, že neušla pozornosti Jacka Hilla a pozval si jí do svého příštího filmu.



Ten začíná slibně, když zdravotní sestra jménem Coffy (právě Pam Grier) rozstřelí mozek brokovnicí drogovému dealerovi a jeho poskoka předávkuje, aby mu už nemohl pomáhat. Coffy je hnaná jedinou motivací, pomstít svojí předávkovanou sestru, chce si vyříkat účty se všemi drogovými dealery a bossy v jejím městě, a systematicky plánuje svojí odvetu. Příběh se po brutálním slibném začátku rozjíždí možná až příliš vlažně (má jediná výtka), takže vás z letargie vytrhne pouze ztřískání bejsbolkami Coffyina přítele, hodného černého policajta, zákeřnou bílou lůzou a mezitím do toho občas zazní vypečené hlášky, jako je ta od osvalené černošky, která těsně poté, co se porve s Coffy, řve na svojí partnerku: „Jdu ti pro dávku, a když se vrátím, mrdáš tu s negerskou děvkou ty bílá čubko!“. To je tak krásná výživná dávka politické nekorektnosti, to už by dneska neprošlo :o) Coffy cílevědomě likviduje své oponenty, drogové mafiány (až na jednu výjimku všechno běloši), a vše spěje ke zdárnému konci, kde Coffy zjišťuje, že její milenec, zkorumpovaný kandidát do kongresu, je vlastně také hajzl.



Pro případné zájemce – nečekejte neustálou explozi násilí a erotiky, zejména první půle je taková zklidněná. Ale několik ikonických scén zde najdete. Třeba ten krásný fyzický kontaktní souboj Coffy se šlapkami na mafiánském večírku, kde si holky dávají s chutí před držku, mlátí o sebe flaškami od vína a vrcholí to momentem, kdy si Grier před rvačkou schová do svého afro účesu žiletky a nemile tak překvapí svojí sokyni, která se rozhodne jí tahat za vlasy. Další slavná scéna je divoká jízda autem, které za sebou na špagátě táhne odsouzence na smrt, a na konci to nemilosrdná Coffy likviduje brokovnicí jedna báseň. Pam Grier se tu často svléká a ukazuje své bujné poprsí, je tu zřejmý, pro blaxploitation typický stereotyp, že chlapi bílé pleti jsou všichni bez vyjímky svině, ženský tu jsou v pozici buď kurvičky, nebo feťácké trosky, prostě tenhle film na vás z plna hrdla řve: „To jsme my, nekorektní 70.léta, bejby! Ber, nebo nech být!“. Za sebe říkám, to beru :o)



Takže jak bych to uzavřel? Tyhle obskurní subžánry – blaxploitation, nazisploitation, splatter a kanibalské filmy, rape and revenge kousky atd. – to všechno je pro mě zajímavým exkursem do filmových světů, které běžnému divákovi zůstávají utajeny, pokud se po nich nezačne pídit blíže. Byť některými pohrdám, třeba takový nazisploitation je už pro mě za hranou nějakého akceptovatelného vkusu, pořád je to výlet někam, kdy si říkám, že je dobré vidět, co všechno naše lidská společnost vytvořila. Zvědavost je to, co mě pohání kupředu. Nechte svoji zvědavosti také volná pouta, uděláte dobře :o)


26.07.2019Diskuse (2)Lima
fulci@seznam.cz

 

Cyberolas
29.07.2019 07:16

Heergot, v jednom článku tolik odkazů! Už jen ten Tinto Brass by si zasloužil rozebrat více, on věděl jak ty holky nasnímat, aby působily zatraceně eroticky!

 

Pekárek
26.07.2019 09:52

Super počtení, díky!