Last Hardrock Outsider

CLAWFINGER - Clawfinger

Neexistuje příliš mnoho kapel, na které jsem tak moc změnil názor, jako jsou švédští CLAWFINGER. Když v první polovině devadesátých let zaplnili hudební prostor svým mixem tvrdých kytar se samply a rapovým vokálem, bylo to pro mě jako pro vyznavače klasického metalu něco zcela nepřijatelného. A nejen pro mě – i spousta metalistů v mém okolí v CLAWFINGER viděla téměř zrádce, kteří do jejich „nedotknutelného“ stylu zatáhli prvky „diska“ (takhle jsme nazývali všechno co se nám nelíbilo) a „tuc-tuc“ rytmy. Z dnešního pohledu mi podobné postoje přijdou naprosto směšné, tehdy jsme ale takhle opravdu uvažovali. A přitom nám mezi prsty unikala spousta vynikající muziky. Třeba právě CLAWFINGER!


Blesk z čistého nebe


Nebudeme sáhodlouze prolézat historií, pár vět o vývoji kapely se ale přece jen sluší. Okamžik zrození bychom našli v jisté švédské nemocnici, kde se v roce 1989 potkali budoucí vokalista Zak Tell a klávesák Jocke Skog. Po ujištění se o stejných hudebních prioritách k sobě přibrali dva kytaristy původem ze sousedního Norska – Bårda Torstensena a Erlenda Ottema - se kterými začali pod názvem CLAWFINGER prokopávat cestu novému pojetí tvrdé hudby. V dubnu 1993 vydali debutní album „Deaf Dumb Blind“, které na transformující se rockové scéně vzbudilo pořádný poprask. Ostrá kytarová riffařina prokládaná štekavým rapem a občasnými elektronickými zvuky si přesně sedla do své doby a deska měla obrovský úspěch. Zabrala i textová poselství pranýřující rasismus nebo rozesrané vztahy mezi lidmi v čím dál víc odosobněné době. CLAWFINGER se stali jedněmi z průkopníků míchání dříve oddělených hudebních stylů a jsou tak obecně zařazováni do škatulky „crossover“, fanoušci je ale často štemplují také jako „rap metal“ nebo „hard hop“. Kytarista Bård Torstensen ale svou muziku charakterizoval ještě vtipněji - jako „taneční hudbu pro otrlé“ :)



Více než půl milionu prodaných nosičů přineslo i odpovídající seznamy koncertů – naši Švédové brázdili štace společně se slavnými ANTHRAX nebo ALICE IN CHAINS a dostali se i na velké festivaly Rock am Ring nebo Roskilde. Na takhle povedený start by pro leckoho nebylo jednoduché navázat, CLAWFINGER však pokračovali ještě úspěšnější deskou, kultovní kolekcí „Use Your Brain“ z roku 1995, obsahující mimo jiné megahit „Do What I Say“. Mně osobně tahle skladba kombinující Zakův hluboce posazený rap s přidrzlým dětským hláskem a kolotočovou melodií vždycky lezla krkem, kapele ale ještě zvýšila popularitu a začali se o ni zajímat i lidi, kteří dříve tvrdou hudbou vyloženě opovrhovali. Sám jsem toho pamětníkem!


Roztančené stroje


Úspěch CLAWFINGER je vlastně dost logický – v téhle skupině se sešli talentovaní muzikanti, kteří dokázali nakombinovat naprosto zabijáckou rytmiku s výbornými melodickými nápady (hlavně na pozdějších albech). To dohromady vytvářelo třaskavou směs evokující tovární stroje, které se vytrhly z pantů a v divokém tanci převzaly vládu nad fabrikou. Druhým triumfem CLAWFINGER byla obrovská energie stříkající z nahrávek i z pódii všemi směry. No a své k celkovému úspěchu přidal i geniální producent Jacob Hellner, který na prvních dvou albech dokázal nastavit fantastický sound, který celý výbušný efekt ještě znásobil.


Pro mne osobně se ale CLAWFINGER do úplně vrcholné formy dostali až na třetím albu z roku 1997. Pojmenováno bylo stejně jako kapela „Clawfinger“ (hudebníci se nedokázali shodnout na jiném názvu) a obal vyzdobil bubínek revolveru s jednou nabitou komorou – znamení toho, že půjde opět o ostrou intenzivní nahrávku s maximální účinností. Základní sestavu Tell, Torstensen, Skog a Otten doplnili nestálí členové André Skaug (basa) a Henka Johansson (bubny), kromě nich pak několik hostí, kteří se podělili o vokály a další nástroje. Protože kapela chtěla na desce dosáhnout určitého posunu, na producentskou sesli tentokrát místo Hellnera posadila Petera Reardona.



Sbírka hitů


Ačkoli třetí deska CLAWFINGER není některými skalními fans hodnocena tak vysoko jako první dvě, já ji vidím spolu se čtvrtou řadovkou „A Whole Lot Of Nothing“ jako naprostý tvůrčí vrchol skupiny. Muzika je najednou daleko barevnější, s výraznějšími klávesovými linkami, chytřejšími samply a co je snad nejmarkantnější, Zak Tell začíná místy i normálně zpívat. Ve většině písniček přiráží posluchače ke zdi kytarové riffy a do ucha jim křičí rapový vokál svá naštvaná poselství, aby pak skladba eskalovala v melodickém refrénu s pořádně hitovým potenciálem. Vybírat můžeme skoro náhodně - „Wrong State Of Mind“, „Hold Your Head Up“ nebo třeba „Not Even You“ – vždycky v naprosto výsostné kvalitě!


Úplně největší nálož ale obdržíme hned na začátku – pecka „Two Sides“ stojí na strhujícím orientálním motivu a míchání melodického zpěvu Antoinette Sayegh s rapem Zaka Tella. Skvělá záležitost, ke které vznikl i videoklip – záběry ze zbídačeného Blízkého východu střídá home-video z koncertu, do čehož Zak rapuje svůj lament nad vnucováním náboženství někomu, kdo o to vůbec nestojí.


Další skladba, která je pro CLAWFINGER doslova synonymem, je tvrdá rapovačka "Biggest & The Best". Píseň je tentokrát čistě rytmická a zabíjí stejně intenzivně ve sloce jako v refrénu, což ještě podporuje další video, které si zcela nepokrytě střílí z do sebe zahleděných pitomců. Za třetí klíčovou skladbu na albu pak považuji „Nobody Knows“, kde jsou hrubé riffy podmáznuté melodií hranou na sitár a ze všeho vystřeluje naprosto fantastický refrén, který spolehlivě roztančí i ony už zmiňované stroje v továrních halách. Na samém konci alba pak najdeme další výbornou, ovšem zcela odlišnou věc - „I Guess I´ll Never Know“ je čistě melodická písnička s vybrnkávaným podkladem, nad kterým Zak Tell svým neškoleným, ale podmanivým hlasem zpívá o sebevraždě kohosi z jeho blízkých.


K úplné spokojenosti bych já osobně album tak o dvě skladby zkrátil a schoval si je na příště, protože více než 40 minut takhle intenzivní muziky může být už malinko moc. Nic to ale nemění na faktu, že „Clawfinger“ je skutečně vynikající kolekce a jedno z nejpovedenějších alb devadesátkové crossoverové revoluce!


22.06.2020Diskuse (33)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

jirka7200
08.07.2020 10:55

Pro mě je vrcholem album Use Your Brain z roku 1995. Zakk tam štěká jak kulomet přesně podle kytarových riffů. Deska má i nejlepší zvuk, plně dynamický, bez kompromisů, které na dalších albech narůstaly. Více od tohoto souboru nepotřebuju, tady řekli vše podstatné. Další desky jen rozmělňovaly tyto postupy směrem k větší stravitelnosti, ale bohužel i zaměnitelnosti. To samé platí v bleděmodrém o RATM a dalších podobných dobových artefaktech.

 

DarthArt
04.07.2020 22:47

Mě ten NYHC vůbec nějak nechytl, ani BIO, ani MADBALL ani AGNOSTIC. Když už, tak něco od SICKOVEK nebo ta deska CRO-MAGS s tím atomovým výbuchem. Z New Yorku mě bavili DOG EAT DOG, ale o nich vlastně budu psát zrovna zítra článek.

Ale koncert AGNOSTIC v Jablonci byl zážitek, to zas jo. A mimochodem, měli tu hrát i DOG EAT DOG, ale nějak se posralo celý to plánovaný turné.

 

Jirka Čáp
04.07.2020 08:48

Já mám Biohazard taky moc rád. Už od dob alba Urban Discipline, kdy jsem je objevil. Prvních pět alb si rád poslechnu kdykoli. Škoda, že jsou neaktivní, ale zas tu máme Billybio. Viděl jsem i naživo a stojí to za to.

 

Hivris
04.07.2020 08:39

Nebuďte na Biohazard tak přísný, Bobby Hambel je hodně dobrej kytarista a hlavně první tři alba jsou skvělý. S Gorgoroth souhlasím bezvýhradně;-).

 

sicky
04.07.2020 08:16

Těch Biohazard se teda musím zastat :) Clawfinger mám rád (hlavně Whole Lot ) ale Biohazard je určitě nápaditější a hlavně zásadnější kapela, pro celou hardcore-crossover scénu.

 

DarthArt
04.07.2020 07:51

No možná taky, ale hlavně že obojí je takovej náhodně poslepovanej bordel, jehož popularita je neadekvátní k provedení a nápadům, z mého pohledu fušérským.

 

Stray
03.07.2020 23:03

Tuším, že to Darth myslel tak, že jim ve správný čas ta jejich vehementní aktivita a nenápaditost (hra neschopná odboček a zajímavostí) posloužila k tomu, stát se nezdolným příkladem stylu. :-)

 

Hivris
03.07.2020 22:13

Ještě k DeathArt - můžeš mi vysvětlit tu podobnost Gorgoroth a Biohazard?:-)

 

Hivris
03.07.2020 22:11

Tohle bylo příjemný vlákno na přečtení a vzpomínání - crossoverový kapely mě provázely dospíváním asi jako většinou z vás. I na Headcrash, H-Blockx a Such a Surge se vzpomnělo:-). Tyhle kapely mi umetly cestu k "opravdovýmu" metalu. Dneska si občas pustím nějakou klipovku na youtubu, spíš z nostalgie.

 

seventh
29.06.2020 08:59

Tak na recenze Waltari už se moc těším, hlavně na moji albovou svatou trojici "So Fine!", "Big Bang" a "Space Avenue". Let s go to the top! :-)