AHAB, ULTHA, DUNGEON KEEPER - Halle, Turm, 9.března 2024

Králové pohřebního doom metalu u nás nebývají moc často. Koncertují spíše příležitostně, občas ale dají pár zastávek ve svém domovském Německu, a tak našinci nezbývá než zkusit nějakou destinaci za hranicemi. Miniturné ke dvaceti letům existence kapely a navazující na vydání loňské skvělé desky „The Coral Tombs“ zahrnovalo také vystoupení v dojezdově poměrně přijatelné Halle nedaleko Lipska, a tak jsem spojil poznávací zájezd a muziku. Rodiště Georga Fridricha Händela (a mimochodem také Reinharda Heydricha) má docela pěkné historické centrum se zajímavými kostely, věžemi a také dvojicí gotických hradů a za návštěvu stojí. V částečně zachované věži jednoho z těchto hradů, Moritzburgu, se konal i koncert. Věž od sedmdesátých let slouží jako studentský klub a těžko najít lepší místo, které by ladilo k produkci kapel těžkého kovu. Celkem tu ten večer vystoupily tři, ale já přijel samozřejmě hlavně na tu, která nese jméno pomstou posedlého velrybářského kapitána.

AHAB jsou originálním souborem, který byl založen původně jako kytarové duo věnující se doomovým adaptacím klasických příběhů s námořní tématikou a ani poté, co přibrali basu a bicí, se od moře neodchýlili. Zatím mají za sebou pět řadovek. „The Call of the Wretched Sea“ (2006) a „The Divinity of Oceans“ (2009), inspirované Melvillovým Moby Dickem, respektive příběhem potopení velrybářské lodi Essex v roce 1820, na kterém založil svou knihu Melville. Následovaly „The Giant“ (2012) na základě Příběhů Arthura Gordona Pyma od Edgara Allana Poea a „The Boats of Glenn Carrig“ (2015) podle stejnojmenného románu Williama Hopa Hodgsona. Nejnovější deskou je zmíněná „The Coral Tombs“, která je adaptací 20 000 mil pod mořem od Julese Vernea. Co kniha, to klenot námořnické literatury.

Do gotické věže se pouštělo někdy od sedmi hodin a nikde se mi nepodařilo najít program večera, takže jsem radši vyrazil celkem na čas. Němci jsou naštěstí vzorní kupovači merche, čemuž se věnují obvykle ihned po vpuštění do sálu, a tak se mi i o půl osmé podařilo zaujmout pěkné místo v blízkosti pódia. A to nedaleko obřího gotického pylonu, který nese střechu věže a dělí klub ve dví, takže z části klubu není na pódium vidět. Místo to je ale pěkné a se skvělou atmosférou. Vzhledem k stísněným prostorům věže a neexistenci akustických panelů bude hodně záležet na kvalitě zvukaře, říkal jsem si.

Jako první se úderem osmé na pódium vyřítili osnabručtí blackmetalisté DUNGEON KEEPER, kteří jako kdyby přiběhli z nějakých jiných místností Moritzburgu. V převlečení za rytíře a za poblikávání svící tu pro cca stovku diváků odehráli sedm osm válů ve stylu ranných CELTIC FROST. Nic třeskutě originálního, ale hezky to šlapalo a bubeník se pěkně svým vytím střídal s hlubším rykem kytaristy, který sympaticky hrozil publiku. Za mě spokojenost a cítil jsem se příjemně nažhaven na to, co bude pokračovat.

Zvědav jsem byl na následující kolínskou partičku zvanou ULTHA, která jede turné společně s AHAB a slaví 10 let své existence. Při přípravném poslechu to neznělo úplně špatně. Atmosférický black s dlouhými písněmi kombinující sypačkové rychty s uvolněnějšími pasážemi protkaný syntetizátory. Možná by to mohlo být něco pro mě, říkal jsem si. Místo toho se ale dostavilo peklo v tom špatném slova smyslu. ULTHA připravili publiku doslova otřesný zážitek v podobě brutálně vytaženého zvuku, před kterým nebylo ve věži kam utéct. Teprve naživo jsem pochopil, že kapela má v podstatě dvě polohy: 1) bubeník jede sypačku 10 minut a všichni v kapele hrajou na plné koule co to dá 2) přesuneme se do klidné syntetizátorové polohy. Prakticky nic mezi tím. Kdyby byl zvukař, co k čemu, tak to aspoň trochu ztlumí… Při první (cca sedmnáctiminutové) skladbě jsem si tuhle „Wall of Sound“ ještě svým způsobem masochisticky užíval, pak už ale nezbývalo, než prostě strčit do uší pecky od ajfounu a snažit se to nějak přežít. Co jsem se tak díval, tak Němci byli lépe vybaveni špunty, než jsou našinci. Ale uniká mi poetika tohoto žánru, kdy si kapela na pódiu dobře utěsní uši vlastními špunty, aby to nasypala co nejvíc do publika, které kontruje stejnou zbraní. Navíc se zdálo, že někdo usnul na kouřostroji, protože ze sebe valil nekonečné proudy dýmu, takže na pódiu se během celého vystoupení míhaly jen jakési stíny. Jelikož jsem nechtěl přijít o své dobré místo vepředu a ocitnout se někde za sloupem, tak jsem nešel ven a zatnul uši i zuby a tu hodinu hrůzy vydržel. A jen se modlil, aby to v případě AHAB nebylo obdobné.

Naštěstí nebylo a já měl pocit, že jsme se ocitli v úplně jiném vesmíru. Hlasitý, ale krásný, čistý a vyvážený zvuk, s rozmyslem používaný kouřostroj a hlavně skvělá hudba pro cca dvě stovky přihlížejících. AHAB na tomto miniturné slaví 30 let existence, a tak se posluchači dočkali celkem rovnoměrně zastoupeného setlistu. Každá deska byla reprezentována dvěma songy, až na Lodě z Glenn Carrig s jediným kusem. Začalo se devítiminutovou „Further South“, po které přišla na poměry AHAB krátká a rychlá sedmiminutovka „Like a Red Foam“, aby následoval první vrchol večera v podobě „The Sea As Desert“ z posledního alba. Jedenáctiminutová sugestivní óda na moře je jako seance hypnózy, která vás strhává hlouběji a hlouběji do podvědomí. „Moře je všechno, jeho dech je klidný a čistý… život začal v oceánech a tam skončí, skončí pro tebe.“

Stejně jako adaptované romány jsou i písně AHAB dlouhé, nikam nespěchají a vyžadují posluchačův čas a soustředění. Jako vlny se pomalu převalují a opakují motivy, ale vy jako zkušený námořník víte, že je moře neustále v pohybu a rychle může přijít změna. Většinou se pohybujeme hluboko v temných vodách, kam světlo nepřijde, které reprezentují drsné naboostované akordy, valivý rytmus a táhlý hluboký vokál kytaristy Daniela Drosteho. Pravidelně se ale vynořujeme i na hladinu, ať už prostřednictvím jasně znělých kytar a vybrnkávaných akordů nebo Drosteho druhé polohy – nádherném čistém vokálu. Tenhle hlasový protiklad je velmi vzdálen dnes běžnému stylu beauty and beast. Hluboký drsný vokál je tu spíš jen pomalým bručením vytvářejícím základní hypnotický rytmus písně, zatímco čistý vokál připomíná lkaní trosečníka volajícího na širém moři o pomoc. Neznám skupinu, která by mi dokázala svou hudbou lépe vsugerovat tu obří masu a děsivou vznešenost oceánu, stejně jako připomenout, jak bezbranní jsou ti suchozemci, kteří se s ním chtějí ve své bláhovosti popasovat. Podobně jako Bílá Velryba u Melvilla je tu oceán monstrum, jemuž je lepší se vyhnout, ale my jej stále znovu a znovu zkoušíme neúspěšně ovládnout.

Zatímco na deskách mám radši to, když Droste vystoupí z vln čistým hlasem, při koncertě mě více bavily drsné pasáže. Jeho growl je jeden z nejhlubších, co znám, jako kdyby opravdu vyvěral odněkud z abysálu a naživo měl neuvěřitelnou sílu. To se projevilo například v pro mě vůbec nejvíce strhujícím momentu večera, skladbě „Old Thunder“ z první desky, v části, kde Droste bručí společně se svou naboostovanou kytarou v krátkém sekaném tempu, zatímco Chris Hector vybrnkává na druhé čistě znějící kytaře druhou melodii. Podobně působivé byly další vrcholy večera, „Colossus of the Liquid Graves“ z poslední desky nebo překrásná „Antarctica the Polymorphess“ ze třetí fošny. Naopak tradičně finální „The Hunt“ o lovu na Bílou Velrybu tak úplně nevyzněla, i když jsem měl ta nejvyšší očekávání. Trochu tady zradil zvukař, když byla málo slyšet Hectorova kytara hrající v první části onen úvodní velmi silný vybrnkávaný motiv. Škoda toho, ale v celkovém hodnocení koncertu to byl detail. Stoprocentní nasazení kapely, dobrý zvuk, skvělá hudba. Hodina a půl s AHAB utekla jako voda. Pro mě magický zážitek a zatím koncert letošního roku.

13.03.2024	Diskuse (5)	Gazďa