CELTIC FROST - Monotheist

70%

Až v roce 2006 konečně vychází mnohými toužebně očekávaná comebacková řadovka, která nesla titul „Monotheist“. Jak bylo do té doby dobře známo, v každém období své existence hráli CELTIC FROST vlastně docela rozdílnou muziku, a tak bylo velkou otázkou, který vzorec z minulosti bude pro nové album použit nebo zdali bude nahrávka hledět do budoucnosti. Myslím, že výsledek mnohé nadchnul a nakonec jsme dostali nahrávku, která stojí sama za sebe, stejně jako kterákoliv řadovka ze staré etapy. Hlas Thomase Gabriela Fischera se prostě nemění a jeho pověstné „uch“ si dosytosti užijeme i zde. Na „Monotheist“ pozitivně překvapí zejména současný hrubiánský a velmi surový zvuk, jeho divokost si hravě poradila s rozpohybováním všech těch zdejších mohutných sedmiminutových duchen. Já osobně při troše fantazie desku řadím do stejného regálu s mnohými milovaným, jinými proklínaným albem „St.Anger“ od kapely METALLICA. To co obě alba spojuje, je prezentace bez příkras.

Album „Monotheist“ bylo vlastně takovým dlouhým zhudebněním gotické temnoty a zmaru prostřednictvím metalové hudby. Ona surovost britských doom metalových těles zkraje devadesátých let dostala v podání Švýcarů nový rozměr.  Povětšinou pomalé houpavé skladby na vás padly jako těžká olověná deka, která nedovolila pomyslet na pozitivní stránky bytí. Světla na konci tunelu se zde zkrátka nedopátráte ani kdybyste za sebou měli celoroční sezení s nakažlivě optimistickým psychoterapeutem. Celek působí i přes jeho délku okolo sedmdesáti minut velmi sevřeně a neprostupně.

První skladba „Progeny“ je vlastně jedinou rychlejší záležitostí. Následuje „Ground“, která svým neotesaným pojetím vyrývá obrazce (jako nějaký bojovník z kmene příslušícího k dávno vymřelé civilizaci) do jeskyních stěn. Ano, to je to pravé přirovnání, „Monotheist“ zní jako jeskynní nahrávka. Temná a strašidelná jako dávná epocha, hrubá a nebezpečná jako způsob boje o přežití v ní. Absence kytarových sól, které jsou nahrazeny spíše jen takovými kvílivými atmosférickými zvuky. Vrcholem se stala „A Dying God Coming Into Human Flesh“, rozsáhlá tryzna člověka, který už rezignoval na veškeré sociální vazby. Naproti tomu v „Drown In Ashes“ i „Obscured“ zní Thomas Fischer jako Nick Cave a jeho duety s hostujícím ženským zpěvem rozhodně stojí za zmínku. Tohle je ta pravá gotika. Kytary pod stupňujícím a stále se opakujícím nápěvem se převalují, vřeští, hvízdají jako mrazivá alpská meluzína.

Na překrásném ženském hlase stojí rovněž „Incanation Against“, při které si v paměti vybavuji exteriéry slavného historického filmu „Jméno růže“. Středověká pouť osamělou, zmrzlou a nekonečně temnou krajinou, kde by absolutní ticho našinci nahánělo opravdovou hrůzu, mě přijde jako velmi věcné přirovnání. Dřevní doom metal to je „Os Abysmi Vel Daath“, ale i valivé songy jako „Ain Elhohim“ a „My Domain Of Decay“. Ty berou zejména z odkazu nejslavnějšího období CELTIC FROST, tedy z alba „To Mega Therion“. Celý komplet zakončuje čtrnácti minutová „Synagoga Satanae“, která je takovým masivním epilogem, shrnutím současné tvorby těchto bezbožných Švýcarů. Přestože album „Monotheist“ uspělo a mnohé oslovilo, v kapele záhy vyvstaly další neshody, takže byl Thomas G. Fischer po několika letech nucen postavit zcela nový a úspěšný band s názvem TRIPTYKON. Docela by mne zajímalo, vzhledem k tomu, že se ti dva stále sházejí a rozházejí, co vlastně Thomas má za problém se skutečným vlastníkem názvu CELTIC FROST a svým letitým spoluhráčem Martinem Ericem Ainem. Každopádně ten vztah asi bude hodně komplikovaný, nicméně je dobře, že Warrior je schopen se prosadit i mimo zavedenou značku a zůstává stále aktivní. Nezbývá než dodat, že tohle album s oběma zkušenými borci nahrávali muzikanti Erol Unala (kytara) a Franco Sesa (bicí).

09.01.2015	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz