Last Hardrock Outsider

CAT PEOPLE - Úchvatná hra světel a stínů

Nechci nadhodnocovat staré filmy, jenom proto, že jsem jejich velký fanoušek, ale Cat People z roku 1942 si chválu skutečně zaslouží. Dnes už je to opravdu filmová klasika.  Ne tak sice u nás, kde je film mainstreamovému publiku prakticky neznámý, přestože ho odvysílala i ČT, v našich končinách prostě zůstává ve stínu hororů studia Universal z té doby a je to vidět i na značném podhodnocení na Československé filmové databázi. Ale v zahraničí, zejména ve Spojených státech, to je jiná písnička. Na Rotten Tomatoes se může chlubit krásnými 93% kladných hodnocení kritiků, spokojených 74% hlásí i IMDB a v roce svého vzniku byl Cat People zařazen kritickou obcí mezi 10 nejlepších filmů roku. A hlavně se filmu režiséra Jacquese Tournera dostálo té cti, že byl zařazen do seznamu NFR (National Film Registry), což je jakýsi VIP klub nejvýznamnějších filmů americké kinematografie všech dob, kdy je s jeho kopiemi se speciální péčí zacházeno při obrazových remasterech, či  pouhém  skladování a obnovených uvádění v kinech. V hezké, opravdu hezké společnosti je tento malý velký film, pravdaže. O čem tenhle netypický horor vypráví? A je to vlastně vůbec horor?



Vypráví příběh mladé ženy ze Srbska, jménem Irena Dubrova. Žije už nějakou dobu v Americe a pracuje coby módní návrhářka, ale během těch měsíců zdejšího pobytu si nikdy nevyvinula ani základní společenský život. Mezi lidi nechodí, natož za nějakou zábavou, přátele vlastně nemá žádné, ani blízkého přítele. To se má změnit, když se v ZOO setkává s lodním inženýrem Oliverem Reedem. Líbí se jí natolik, že ho pozve na čaj k sobě domů a zdá se, že náklonnost je oboustranná, protože Oliver se do Ireny zamiluje a po několika týdnech setkávání  jí požádá o ruku. Irena souhlasí, má to ale malý háček. Dívka se bojí o Oliverovu bezpečnost. Vypráví mu o svých srbských předcích ze zapadlé horské vesnice, kde rolníci vyprávěli legendu o rase „kočičích žen“, pocházející ze středověkých čarodějnic, které by mohly nabýt podobu černých panterů,  pokaždé,  když se v nich probudí nenávist, strach, či žárlivost. A co víc, tyto kočičí ženy žily s děsivým prokletím, které způsobovalo, že zabily ve formě šelmy každého muže, který je políbil. Samozřejmě, je to velmi divná legenda a tak časově vzdálená, ale Irena věří, že je jednou z těch legendárních koček.



Oliver nevěří těmto legendám, je přesvědčen, že Irena jim zbytečně podléhá, přesto přistoupí na její podmínku, že dokud si jeho nastávající nesrovná pochybující mysl, bude trpělivý a vyvaruje se jakéhokoliv milostného kontaktu. Po dvou měsících, aniž by jí třeba políbil na čelo, Oliverovi dochází trpělivost s Ireninými vrtochami a rozhodne se věc zásadně řešit. Na doporučení kolegyně z práce- Alice Mooreové – domluví své manželce schůzku s psychiatrem Dr. Luisem Juddem. Zpočátku sezení u doktora probíhají bez problémů. Doktor je přesvědčen, že Irena netrpí žádnou duševní nemocí, a prostě, že to chce čas, než si srovná myšlenky. Zlomem je situace, kdy se Irena dozví, že psychiatra jí doporučila ve skutečnosti Alice, a celá zlostná uteče z bytu. A to je místo v ději, kdy skutečné problémy začínají. Oliver – frustrován jistým emocionálním „zatažením“ a sexuální frigiditou své manželky -  je čím dále tím více přitahován Alicí a jejich náklonnost je oboustranná. Irena odmítá léčbu u Dr. Judda a tráví většinu volného času v ZOO pozorováním kočkovitých šelem, zejména černého pantera. A ke slovu se dostávají záhadné, nevysvětlitelné události – někdo v ZOO zmasakruje několik chovaných ovcí, přestože žádné divoké zvíře neuteklo, Alice ve dvou scénách je konfrontována s intenzivním strachem, že jí někdo sleduje. Jakou roli v tom všem hraje Irena a je skutečně panterem ve svém těle, jak si ona myslí? Proč je tak přitahována řevem šelem z blízké ZOO, o kterém říká, že je až rajskou hudbou pro její uši? Proč vede ty divné řeči, že miluje samotu?



OK. Tak asi jste si udělali základní obrázek. Z pozice dnešního diváka prostě musíte přimhouřit oči. Cat People je opravdu VELMI NAIVNÍ, ale to nemyslím jako zápor. Prostě jeho naivita je až roztomilá, svůdně přitažlivá. Takové tehdy byly filmy. Opravdu by existoval chlap, který by se oženil s ženou, která s ním nespí v jedné lóži, či dokonce ho ani nepolíbí? Tomu se samozřejmě těžko věří, ale berte to, jaké to je, jinak si z až bulíkovského chování Olivera ukroutíte hlavu. Bezpochyby, Cat People má u dnešních hororových fandů svá léta. Horroristi dneška, odchovaní Freddym Kruegerem, Jasonem Vorheesem a Michaelem Myersem asi ohrnou nos, ale byla by to velká škoda a vlastně to není ani důležité. Tohle je film pro ty trpělivé přemýšlivé diváky, kteří ocení ATMOSFÉRU. A k tomu….



…..ano, k tomu tu úžasnou, naprosto pohlcující šerosvitnou kameru, která si dokonale hraje se světlem a stíny. Mnoho scén se odehrává v příšeří, pouze za jemného svitu rozpáleného krbu a tady kamera doslova čaruje. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak pro dvě stěžejní scény má smysl Kočičí lidi vidět. V obou figuruje Alice, která je přesvědčena, že jí někdo sleduje a že jí hrozí nebezpečí. Napřed při pochůzce ztemnělým městem, s náhle utichlými kroky za jejími zády, šelestem ve větvích a s tím doprovázeným strachem z neznáma. A pak, v ikonické scéně celého filmu (a nebojím se říci, že i ikonické scéně celé hororové kinematografie 40.let, srovnatelné snad jen se sprchovou scénou v Hitchcockově Psychu), kdy si jde Alice zaplavat o půlnoci do krytého bazénu a zachvácena strachem uprostřed koupele sleduje působivou hru stínů na  okolních zdech plavecké haly. Vytváří se zde pocit jakéhosi neznámého nebezpečí, které je přítomno uprostřed zvlněného světla vln bazénu, odrážejícího se na stropě. Žádné monstrum nevidíme, pouze slyšíme slabý vrčivý zvuk a tvar stínu, který prochází po stěně a schodech. Krátká, subtilní scéna a přitom tak intenzivní! Paráda! Na vyčištěném blu-ray remasteru je to pastva pro smysly, která přispívá ke strašidelné náladě celého filmu.



Na začátku článku se ptám, zdali vůbec je Cat People horor. Ptám se proto, že mnozí kritici klasifikují tento film spíše jako psychologické drama. Jeho producentem byl v té době slavný Val Lewton. Muž, který je dnes modlou pro mnohé fandy, zajímajícími se o horory staré doby (např. na proslulém Cinemageddonu má vlastní sekci). Lewton, ve spolupráci s Tournerem (velmi, velmi doporučuji jeho skvělý Night of the Demon z roku 1957) proslul tím, že jím produkované horory byly tak trochu jiné. Že více spoléhaly na postupně budované napětí a představivost diváka, což bylo v té době nevídané. Nesázely na bububu efekty, neukazovaly strašidelná monstra v celé jejich kráse, aby se mohly předvést schopnosti maskérů a hororových kreativců. Prostě nechal vše na představivosti diváků, po vzoru „nejvíce se děsíme toho, co není vidět“. O několik desetiletí později se této formulky úspěšně chopil Steven Spielberg v jeho slavných Čelistech, kdy žraloka v celé své hrozivé kráse ukázal až v poslední třetině filmu. U Cat People je to podobné. Monstrum vlastně nevidíme, mord je tu jen jeden, a všechno proběhne jen v náznacích. Spíše, než na efekty, se tu sází na charakterovou jemnokresbu postav. Jasně, leckterý divák si může říci, že na nějaké psychologické prokreslení tu není příliš prostoru, protože film je krátký (něco málo přes 70 minut) a některé postavy i vztahy mezi nimi by potřebovaly lépe rozvinout. Ano, je to pravda, nicméně ten film funguje i tak dobře. Zejména – a musím to znovu zopakovat – kvůli té dechberoucí kameře a šerosvitným hrátkám.



Film měl velký úspěch a dočkal se o dva roky později i pokračování, které jsem zatím neviděl (chystám se na to) a jenž je prý také výborné. Jmenuje se The Curse Of The Cat People, natočil ho zdatný řemeslník Robert Wise, se stejnou hereckou sestavou a stejnými postavami, akorát je tentokrát hozený do jakéhosi duchařského tématu, tolik vzdálenému od prvního dílu. V roce 1982 pak Paul Schrader „poctil“ původní film svým remakem s Nastassjou Kinski a to poctil skutečně píšu v uvozovkách, protože film je prý výrazně podprůměrný a není proč ho vidět. Nechápu tu neustálou potřebu hollywoodských producentů vyrábět předělávky starých slavných filmů a převážně je tak prznit. Prostě money, money, money, jak zpívají PINK FLOYD, že ano. Ale to už je skutečně jiná písnička a jiné téma. Vám přeji hezký zážitek ze sledování Kočičích lidí, pokud máte rádi tyhle staré filmy a není vám trnem v oku jejich bezelstná naivita. Tyhle staré filmy jsou pro mě osobně jako droga, já se jich nikdy nepřejím.


Filmu zdar a za týden zase nashle.


Hodnocení: 80%

 


12.12.2018Diskuse (0)Lima
fulci@seznam.cz