BULLET FOR MY VALENTINE, JINJER, ATREYU - Praha, Fórum Karlín, 9.února 2023

Říct o metalcoru, že je aktuální formou tvrdé hudby, vlastně už dávno nejde. Popřední kapely mají za sebou dvě dekády fungování a spousty vydaných alb, z tohoto důvodu bych čtvrteční večer ve Fóru Karlín vůbec nevnímal jako přehlídku nějakého mládí. Ano, je pravdou, že na tenhle druh hudby chodí skoro o generaci mladší osazenstvo, než na styly jako hard n´heavy nebo na thrash metal, které dlouhodobě sleduji sám. Běh času nelze zastavit. Screameři se však drží u kormidel pevněji než kudlanky svých kořistí a určitě jde v jejich případě o nezanedbatelný kolorit fanoušků tvrdé hudby. Jejich sorta kapel sice představuje hudební příběh, který v současnosti oslovuje převážně (+/-) třicátníky, nejde však programově značkovat, navíc ve čtvrtek šlo, po pravdě, spíše o žánrový softík. Vždyť druhdy velice úspěšní walesané BULLET FOR MY VALENTINE na aktuálním turné propagují své poslední bezejmenné řadové album a jako dobyvatelé rockových charts už spíše platí za kapelu za zenitem. I když jak se to vezme. V kombinaci s momentálně hodně aktivní ukrajinskou harpyjí JINJER a americkými metalcoristy ATREYU nabídli večer, jež byl schopen nalákat do Prahy přes dva tisíce návštěvníků, což určitě nebyl zanedbatelný počet.

Když jsem v roce 2004 poprvé postřehl americké metalcoreové melodiky ATREYU, byli dravou a nápaditou štikou tamní nezávislé metalové scény. Svěží metalcoreovou jednotkou, od které se pravděpodobně čekaly velké věci, o čemž tehdy svědčilo třeba povedené album „The Curse“ z totožného roku. O kapele jsem však od té doby slyšel pouze sporadicky a nějak se nevěnoval sledování jejího vývoje. A to ATREYU stále fungovali a nahrávali desky. Nyní na čtvrtečním pražském koncertě jsem se v jejich případě zhrozil z celé řady věcí. Jednak, že ze zpěváka, který mohl být kdysi idolem vamp a emo mládeže, je dnes upocený plešatý sud upomínající na fyzický vývoj Paula DiAnno v devadesátých letech (v časech kapely KILLERS), druhak, že kapela na pódiu působila nesourodě jako svého času lecjaké české punkové legendy, jen papírová číra jim v tom kabaretu chyběla. Co však šokovalo nejvíc, byla absence jakéhokoliv výrazového směru. To vystoupení se odehrávalo úplně bez energie, kdy se hudebníci soustředili spíše na rozezpívávání davu pod pódiem prostřednictvím nějakých svých přiblblých refrénů, než aby vystoupením se zaujetím prosvištěli a celé to kolem sebe rozsekali. Mě zkrátka ATREYU přišli jako kapela, která funguje už jen z podstaty muzikantské obživy, jako někdo, kdo už své hudbě vlastně ani moc nevěří a nebo v sobě nemá touhu cokoliv zásadního vymyslet a světu sdělit. Velké zklamání, které jen podtrhly srandičky v podobě zařazení fragmentu notoricky známé popové písně, jako třeba té z konce osmdesátých let, kde Whitney Houston touží s kýmsi tančit.

Vystoupení JINJER dalo na americké předskokany zapomenout v okamžiku, kdy ukrajinská čtveřice vstoupila na pódium. Hned bylo jasné, že jejich produkce je úplně někde jinde, než všechny ty průměrné metalcoreové kolovrátky. Osobně bych řekl, že JINJER hodně cílí na lidi sledující spíše progresivnější trendy v rámci instrumentace v tvrdé hudbě. Je zde spousta djentu, groove metalu, pravda také trochu toho hardcore, ale zejména precizního moderního muzikantství v rámci tvrdé hudby. V čele s nadanou a charismatickou kobrou Tatianou Shmailyuk vlastně JINJER představují jednu z aktuálně nejžádanějších perel scény. Zpěvačka pověstná pečlivým výběrem oblečení ten večer překvapila obtaženým kompletem, který pod osvětlením získával fosforeskující futuristickou podobu. Pohyby této kosmické válečnice pak dodávaly, samozřejmě v kombinaci s jejím pestře pojatým pěveckým výkonem, ráz celému dynamickému setu. Nevýhodou JINJER zůstává fakt, že jsou spíše reprezentanty formy, než aby měli v zásobě nějaké velké hitové fláky. Jako celek to vystoupení sice dobře fungovalo, avšak jejich padesátiminutovka byla zkrátka tak akorát. 

Přejděme k hlavní hvězdě večera. Ostrovní kapela poskládaná dvě dekády okolo někdejšího dívčího idola Matta Tucka opanovala na osmdesát minut pódium a působila vesměs velmi rutině. Vlastně se jejímu vystoupení nedá nic moc vytknout, neboť fanoušci se dočkali zajímavého průřezu novinkových fláků i letitých hymen, ty odezněly v obstojné zvukové formě a celkově bylo vidět, že to kapele, mající na svém kontě již sedm řadových desek, velice dobře šlape. Jen jsem se nemohl zbavit dojmu, že to celé jede jaksi na volnoběh a nedochází k zásadní interakci mezi kapelou a publikem. Fanoušci samozřejmě byli rádi, že své oblíbence vidí a že těm se stále slušně daří, nicméně jsem se nemohl zbavit pocitu, že koncert tak nějak proplul až do finále bez výraznějších vrcholků a zásadních momentů. BULLET FOR MY VALENTINE dozajista patří mezi nejúspěšnější a největší britská metalcoreová jména z první dekády po přelomu milénia, mají v zásobě nejednu památnou vypalovačku screamo-éry, neřekl bych však, že jsou kapelou, na kterou se jen tak nezapomene. Koncert ve Fóru Karlín, kde nakonec odeznělo zhruba devatenáct songů z jejich repertoáru, byl zkrátka docela dobrý – a to je tak asi všechno.

13.02.2023	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz