Last Hardrock Outsider

BUDGIE - In For The Kill

Když upustíme od klasického heavy metalového vzorce, kterým mám na mysli obecné vnímání tohoto odvětví, jež se stalo oproti hard rocku výrazně tvrdším hudebním stylem, definovaným na počátku osmdesátých let kapelami jako IRON MAIDEN, DEF LEPPARD, SAXON, DIAMOND HEAD a chvíli před nimi už JUDAS PRIEST, při pozornějším pohledu do minulosti můžeme nalézt jeho první stopy u kapel jako jsou BLACK SABBATH, ATOMIC ROOSTER a právě BUDGIE. Posledně jmenovaní sice v obecném měřítku s BLACK SABBATH v hutnosti projevu a temnotě výrazu soutěžit nemohou, avšak kdysi patřil jejich projev k tomu nejdrsnějšímu, co mohl v právě začínajících sedmdesátých letech posluchač dostat.


Jejich svrchovaně originální sound sázející právě na syrovou upřímnost, rock bez okras, energii, drajv i neskutečné nasazení, hráči kombinovali s dokonale opačnými prvky, které na povrchu dozrávaly v nádherných akustických zákoutích pomalých skladeb, podpírajíce se o pečlivě budovanou atmosféru. To všechno zasadili do instrumentálně sofistikované formy, která jim dala možnost nahrávat jeden výborný album za druhým. Mnoho z nich se stalo nesmrtelnými a dodnes vyhledávanými. Ne náhodou je jejich místo právě na spojnici DEEP PURPLE a LED ZEPPELIN. Tedy v okruhu kapel hrajících tvrďácký rock pro dospěláky. Mladší generaci proklestili cestu k BUDGIE právě výše zmiňované soubory, které svým renomé trojici z Walesu sice zastínili, avšak z rockové mapy rozhodně nevymazali. Snad každý, kdo začíná do takové hudby pronikat a mezi prvními adepty své fonotéky volí Gillanovu, či Plantovu partu, časem prosákne i k BUDGIE.



Teď si tedy povíme i něco málo k její historii. Kapela pochází z Waleského Cardiffu a její založení se datuje k letopočtu 1968. Hrávala v obsazení jako trio a nejspecifičtějším prvkem jejich projevu se stal vysoký hlas basáka Burke Shelleyho. Ten společně s kytaristou Tony Bourgem a bubeníkem Rayem Phillipsem začal psát první kapitolu BUDGIE. Á propos, víte co znamená tento pojem? V překladu je to andulka, která pak v různých motivech také zdobí naprostou většinu jejich desek. V této sestavě vznikly první tři desky „Budgie“, „Squawk“ a „Never Turn Your Back On A Friend“. Na dalších už přicházely změny na postech bubeníka i kytaristy. Ne však extrémně často, každý vydržel několik nahrávacích sezón. Jediným kdo hrdě držel zástavu, byl vždy Burke Shelley. Kapela s jeho osobou v čele jela studiově bez přestání až do roku 1982 a poté ještě chvíli i koncertně. Po rozpadu mezi roky 1988-1995, respektive 1996-99, se dala znovu dohromady a léta páně 2006 vydala comebackovou desku „You´re All Living In Cuckooland“, kterou doprovázelo i koncertní tour. Ta zůstává do dnešních dnů posledním studiovým zápisem BUDGIE.


Tvorba kapely: na svůj ještě ne tolik dotažený debut z jednasedmdesátého, navazují BUDGIE hned za rok další již „hotovou“ kolekcí „Squawk“ a své vítězné tažení dokončují zcela vyprofilovanou a zásadní nahrávkou „Never Turn Your Back On A Friend“, která přichází na pulty prodejen v létě roku 1973. Čtvrtá deska, které se chci dnes věnovat především, nese název „In For The Kill“ a zároveň ji můžeme zahrnout mezi ta nejtvrdší alba kapely, která v sobě definují to, čemu se za pár let začalo říkat metal. Muzika těchto Ostrovanů byla tvrdá, nabroušená, syrová, rychlá, dynamická, vzpupná, okázalá....no prostě obsahovala všechno, co jednou bude kovový žánr charakterizovat. 


Placka „In For The Kill“ je jedním z pětice vrcholných děl tohoto ansámblu a zároveň jak jsem už uvedl, jejich vůbec „nejdrsnějším“ dílem. Je jedno jak tomu bude kdo říkat, jestli rock, či metal. Hlavně je to hudba. Hudba i přes svou tvrdost krásná, přívětivá, vždy melodická, přístupná a rovněž zajímavá. BUDGIE neopakovali donekonečna, tak jako mnohé pozdější metalové kapely své riffy a vyhrávky, až z nich občas rozbolela hlava. Pro ně byla důležitá pestrost témat. Skladatelská invence byla vždy velkou zbraní této party, která si vedle sebe mohla dovolit dát nasupeně ostrý opener „In For The Kill“, středně rozvolněný dupák „Crash Course In Brain Surgery“, něžnou baladici „Wondering What Everyone Knows“, definici celého, již brzy se rodícího stylu – skladbu „Zoom Club“ - orgastický vrchol desky (slyšte ty mohutné a dunící bicí a nejostřejší kytary světa:-), rock´n´roll „Running From My Soul“, nebo okázalou hymnu „Living On Your Own“. Co skladba, to rozmanitý a zaznamenání hodný kousek z pestrobarevné skládanky „In For The Kill“. Osobně ji tudíž označuji za naprosto příkladnou a stylotvornou. Pokud bych měl pak nějakému novici, dosud s hudbou této kapely blíže neseznámenému, nabídnout některou z jejich desek, tahle by v onom výběru jistě figurovala na předních pozicích.


Po tomto albu přichází na svět deska „Bandolier“, na níž je patrné určité zjemňování výsledného soundu a příklon k razantnější melodice. Osobně tuto cestu nehodnotím jako nikterak „závadnou“, nebo snad směřující k popření vlastních názorů a ideí. Ba naopak. Pestřejším výrazem, bohatšími aranžmá, libozvučnějším zvukem proudícím v klikatějších hudebních meandrech, kluci výrazně oživují svou hudbu i na dalších nahrávkách, které jsou posluchači s bdělou myslí stále vítány s otevřenou náručí.


29.06.2020Diskuse (38)Horyna
marekdt@seznam.cz

 

Horyna
02.07.2020 16:51

Zaregistroval jsem tu navýšený počet nových příspěvků od kolegů z Prog Side of the Moon, které tímto zdravím:-) Zdá se, že má malá vysvětlivka udělala dobrou reklamu na Crazy Diamond. K věci. Pokud někomu nesedí začátek discografie Sabbath, nelze než doporučit jejich sofistikovanější alba Sabbath B. S. a Sabotage. Yess-ovatější Black S., přehnaně řečeno. Budgie jsou z úplně jiného těsta. Žádný doom :-), jen syrový hard n heavy rock, chvílemi možná i metal. Nekompromisní, ovšem kytarově květnatější. Testni Bandolier. Jinak B. S. to není jen sedmá dekáda. Osobně mám daleko radši období s Tony Martinem, kterému se opakovaně věnuji přes dvacet let, kdežto tomu původnímu jsem přišel na chuť relativně nedávno. A pak je tu taky mistr Dio.

 

Stray
02.07.2020 16:28

SABBATH BLOODY SABBATH 73´ je moje úplně nejoblíbenější deska všech dob, tak asi tolik. Třeba song Sabbra Cadabra je definice všeho, co mám na rockové hudbě rád.

 

Pekárek
02.07.2020 15:25

pokud už..., ale jinak samozřejmě epické desky s Tony Martinem. A vlastně i s Diem, produkoval je stejný člověk jako klasiky od Maiden.

 

vmagistr
02.07.2020 15:23

Daniel: pokud hledáš v diskografii Black Sabbath něco podobného ranému osmdesátkovému heavy metalu, doporučil bych Tvé pozornosti spíše alba Sabbath Bloody Sabbath (1973) a Sabotage (1975).

 

Pekárek
02.07.2020 15:22

Daniel: Musíš začít deskou Sabotage a Technical E.

 

Valič
02.07.2020 15:14

Kropis: To si neber osobně. Jak už jsem tu někde psal dřív, nemá smysl, aby se člověk nutil do poslechu něčeho, co ho vyloženě nebaví, jen proto, že je to považováno za klasiku žánru. Mě třeba nikdy moc nebrali AC/DC, ale samozřejmě uznávám jejich kvalitu a význam pro vývoj rocku a metalu. Pan Daniel to sice mohl napsat trochu kultivovaněji, ale zase třeba z pohledu fanouška funeral doom metalu je výraz "stará zatuchlá utahanina" tím nejlepším možným doporučením". :-)

 

Kropis
02.07.2020 14:33

Valič: S tímto odmítám být spojován :D

 

Stray
02.07.2020 14:15

Srovnávat BLACK SABBATH a BUDGIE je jako nedělat rozdíl mezi nejlepší kapelou na světě a příbramskými E!E. Když se mu nelíbí BLACK SABBATH první desky, tak není pomoci.

 

Fenris 13
02.07.2020 13:31

Valič: Halt je eště mladej. Zatím tedy ti ajroni a Metalforever :-)

 

Valič
02.07.2020 13:10

Zlatý Kropis! :-)