BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 7.-10.srpna 2019 - den třetí

Třetí den festu. Únava už nabírá na intenzitě. Přikrmována každodenním a víc než malým počtem Urquellů do skla. Ačkoliv ty si dávám ve volném tempu především abych poseděl a relaxoval. I tohle všechno je metal! „My to bahno prostě pijem!“ něco podobného přeci hulákal ten jouza v tovární putyce ve Vorlově filmu Kouř. Vždyť je to vlastně logický. Koho by bavilo sedět a nic nepít? Napěchovanost a bodrá atmosféra prostoru, kam se z placu vždy zdekuju, mě tuhle filmovou scénu občas připomene. Na člověka se zde taky sem tam sápe nějaká neznámá bytost. Kvalita zdejší dvanáctky je s hodně přivřenýma očima zhruba na slabší dvojku (chválím však vychlazenost), horší je „umění“ brigádníků jí čepovat. Potom co jsem zde zažil, jak mi jí jeden přímým proudem napustil, jako kdyby půllitr držel pod tekoucím vodovodem, už jsem si začal hledat svého favorita mezi jinými. Jak bych to ohodnotil? Jeden z pěti lidí uměl čepovat pivo, asi tak nějak. No uměl - s přivřenýma očima na horší dvojku. 

Nejradši mám chvíle, když sedím v pevnostní hospodě vedle pódií, čumím do blba (nebo pozoruji cvrkot), probírám se myšlenkama a s nikým moc nekomunikuju. Obdivuji dvoumetrové cihlové zdi tohoto prostoru postaveného v osmnáctém století a záhy mě naskakují další otázky. Co se tady v minulosti asi tak událo? K čemu ta místnost sloužila? Když si člověk čas strávený v areálu efektivně krátí a svůj denní program si udělá pestřejší, je i takové civění do zdi v tmavém brlohu docela v pohodě. V pátek jsem tedy už ráno vyrazil na koupaliště města Jaroměř, kam chodím posledních pět ročníků vždy alespoň jednou. Nekrytý padesátimetrový bazén s přilehlou loukou je pro mne příjemnějším místem, než polední a lehce popolední sledování kapel na hlavním place, kapel, které bych měl snad objevovat. Holt člověk musí leccos oželet, aby přežil!:-)

Vcházím do areálu ve chvíli, kdy na pódiu zrovna úřadují maďarští EKTOMORF, houpavý groove metal po vzoru kapely Maxe Cavalery SOULFLY vzhlíží stále někam na konec devadesátých let a patří už pár let do výprodeje, ale z nějakého důvodu ty dvě skladby, během kterých se nacházím na prostranství před dvěma pódii, nevnímám jako zásadní průser, ale jako opatrné uvedení do festivalového koloritu třetího dne. Belgičtí brutal death-grindeři ABORTED jsou před vystoupením hodně vychvalováni, ale mě prostě podobně tvrdá hudba nebere a tak vydržím jen do okamžiku, kdy prostorem prolétne několik málo chrochtavých vět, přecházejících až v prasečí kvíkot deroucí se z frontmanova hrdla. Co na to říct? Lidé jsou různí. :-) Ohavná hudba, ale obálky alb maj jednoduše řečeno parádní.

S německými veterány DESTRUCTION konečně přichází něco, co je mi ve všech směrech blízké. I když kapela už řadu let nepůsobí na svých novějších albech přesvědčivě a zajímavě, koncertně mají DESTRUCTION stále neskutečný drive a daleko do sterility. Schmier platí za velmi charismatického frontmana, ale tím nejdůležitějším prvkem jejich zvuku je samosebou nabušená riffohra kytaristy Mike Sifringera. DESTRUCTION po více než dvaceti letech opět volí cestu s dvěma kytaristy v sestavě a i zdejší koncert potvrzuje, že to bylo dobré rozhodnutí a vítaná změna, ostatně stejně jako angažování zkušeného bijce Randyho Blacka za škopky. Hraje se sice několik skladeb z aktuálně vydaného alba „Born To Perish“, ale hlavní gro setu vězí v klasice jako „Course The Gods“, „Mad Butcher“, „Life Without Sense“ nebo „Bestial Invasion“, mnoho lidí však za onu klasiku považuje i hymny z novější etapy „Thrash Til´Death“, „Butcher Strikes Back“ nebo „Nailed To The Cross“. Čtyřčlenní DESTRUCTION zkrátka předvedli v roce 2019 znamenitý výstup.

S newyorskými smrťáky IMMOLATION to bylo letos o něco horší, i když jsem je na festu již dvakrát zastihl v parádní fazóně. Nepříliš dravý výstup přičítám na vrub počátečním problémům se zvukem, ze kterých se pak kapela těžko dostávala. Vlastně přiznávám, že jsem jim ani neměl potřebu jít nějak naproti a jejich koncert sledoval tak nějak napůl oka. Podvečerní vystoupení IMMOLATION prostě nemělo onu typickou šťávu, na jakou jsem byl od nich zvyklý. Liverpoolská ANATHEMA prostřednictvím spíše novější tvorby deklarovala, že už ani náhodou nemá nic společného s metalovou hudbou. Vcelku komorní program mohl zaujmout řadu lidí neholdujících hlučnosti, ale hledajících v hudbě spíše pocity. Obstojný atmosférický rock s dominantními vstupy kytarové akustiky stál na kombinaci základních rockových nástrojů a klávesových podkresů. Kdo čekal byť jen sebemenší výlet do časů „Eternity“ nebo „Alternative 4“, musel být zklamán, kdo chtěl zasněný set inteligentně vystavěné a neprvoplánové pop/ rockové hudby, kde leckterá skladba dostala dokonce tanečnější základ, nemohl být aktuální obdobou Britů negativně rozrušen. ANATHEMA dnes nemá absolutně nic společného se scénou, jakou reprezentuje festival Brutal Assault, a tak je jejich účast pro mne asi stejně opodstatněná, jako kdyby se organizátoři uvolili pozvat třeba MANIC STREET PREACHERS, WHITE LIES nebo PORTISHEAD. Nevadilo by to, ale je to k ostatním bandům asi stejně přilnavé, jako kdyby na vizovickém Mástru vystupovala Roisín Murphy. 

Nepochybuji o práci, kterou členové početného projektu HEILUNG vynaložili do secvičení svého představení. Mě však něco podobného neoslovuje. Iluze hudby divokých severských kmenů, kterou ještě umocňují roztodivné kostýmy vystupujících, má po vizuální stránce opravdu něco do sebe, ale hudebně jde o nudu největší. Rytmizované mantry, kde zní pouze údery do čehokoliv v kombinaci s exotickými zpěvy, asi pro mne nebudou nikdy to pravé ořechové, ale věřím, že si projekt své příznivce našel. Pro člověka sluníčkového typu, který řadí dunění primitivních kmenů nad tvorbu třeba Wolfganga Amadea Mozarta však jednoznačná záležitost. Akorát si nedovedu představit, že soubor vydrží delší čas, protože podobný hudební terén mě přijde vlastně dost omezený. Jasně, vše se tváří démonicky a vytváří iluzi umění, ale zároveň ve mě budí dojem našprtání a organizovaného secvičení za účelem snobské podívané. Na muzikály také nechodím.

Norští vládcové EMPEROR již podruhé v posledních třech letech na Brutal Assaultu a opět výtečně. I když si po pravdě myslím, že první vystoupení působilo více jako ďábelská smršť a letošní už nabídlo trochu těch chvilek k vydechnutí a zastavení běsů. Trym je neskutečné bubenické hovado (v tom nejlepším možném smyslu samozřejmě), Sammoth v souhře s novým baskytaristou a šéfem Ihsahnem dokázal znovu vytvořit patřičný tlak, přesně takový, jaký je v případě nejlepší norské metalové kapely všech dob potřeba. EMPEROR opět čerpali spíše ze své starší tvorby s hlavní zátěží v podobě albového milníku „Anthems To The Welkin´At Dusk“ a opět šlo o špičkovou průtrž té nejčernější extrémně metalové hudby. Ihsahn už se sice etabloval coby sólový interpret, přesto se vždy na koncert EMPEROR těším. Ďábelský perfekcionalismus, skvělé hráčské výkony, prvotřídní zvuk a nasazení všech zúčastněných, to bylo vystoupení charismatických EMPEROR pro rok 2019. Pro mne třetí nejlepší set festivalu.

Stoner-rockeři ELECTRIC WIZARD také neúčinkují v Josefově zrovna poprvé a přestože s jejich stylem ovlivněným starými BLACK SABBATH nemám naprosto žádný problém, jejich skladby mě přijdou natolik monotónní a neměnné, že mě koncert, který je víc o formě než o obsahu, vždy přestává bavit už v průběhu druhé položky. I letos potvrdili svou zatvrzelost a oblibu pomalých temp a hutných riffů, ale také bezvýchodnost ve vztahu k jakémukoliv muzikantskému zdokonalování a stylovému vývoji. Chci říct, že znám mnoho lepších stoner-metalových kapel, jejichž hudba nepůsobí tak monotónně jako u ELECTRIC WIZARD a proto si dovolím na závěr čtvrtého dílu, v rámci soupisu kapel pro příští ročník, vepsat i několik z nich. PS: Baskytaristka byla hodně cool a celkově se na tuhle partičku dá spíše koukat než jí přímo poslouchat. :-)

Irští PRIMORDIAL se na své poslední řadové desce zvedli k velmi slušnému výkonu a do svých skladeb dostali více té rockové melodiky, zároveň však nezapomněli na to, co je od počátku charakterizuje. Ona temnota a bouřlivost vlastně byli přítomné i zde, na hlavním pódiu v Josefově, kde nasraní a rozervaní Irové stanuli až kolem půlnoci, ostatně tak jako si to po celá léta přáli (narážka na jejich stížnost, že tu před pár lety hráli odpoledne). Tma nad pevností jim docela pomohla, přesto se mě zdálo, že by to celé šlo odprezentovat ještě o trochu lépe, těžko říct, možná to mohlo být také tím, že lidi nereagovali až tak nadšeně a že si PRIMORDIAL o sobě asi myslí, že jsou větší kapelou, než skutečně jsou.:-) Za mne v pohodě koncert. 

Kultovní bestie HELLHAMMER coby první podzemní kapela Toma Gabriela Fischera byli ještě donedávna obskurní historií, na kterou se již dávno zapomnělo, neboť odkaz této, jeden rok žijící pravěké sebranky zastínily další Fischerovi kapely - především tedy CELTIC FROST, kde thomas více zužitkoval své umělecké ambice a stal se kultovní postavou během zrodu extrémního metalu, a v posledních letech ještě TRIPTYKON. Nicméně projekt, který se k HELLHAMMER vrací a je zaštítěný názvem TRIUMPH OF DEATH, se mě jevil velmi dobře. Pravěký metal ve své nejryzejší a nejsyrovější podstatě, hozený do aktuálního nabušeného soundu, underground přenesený ve skvělé podobě na hlavní stage, to si opravdu nechám líbit. Šlo o velké koncertní představení a pro mne jeden ze šesti nejlepších zápisů letošního ročníku. Metalové divadlo, zloba a smrt, koncentrovaná kapela s ďábelskou basačkou ve svém středu, kůže a hřeby! Opravdu bych se nezlobil, kdyby došlo na albové pokračování, protože ty skladby, nikdy dříve nevydané, měly něco do sebe.

18.08.2019	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz