Last Hardrock Outsider

BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 5.-8.srpna 2015 - den první

Pokud nastane takové extrémní vedro, že dokonce i veškerý hmyz vychcípá, je sepsání reportu z několikadenní hudební akce skutečně nadlidským úkolem, když se k tomu připočtou i technické problémy vzniklé vinou správcovského up-datu administrativní složky, dostaneme se do krkolomné situace, ze které je stále těžší se vysekat. Zde se však k problémům stavíme čelem, takže pokud to přes všechny zádrhele půjde, články budou nadále pravidelně zveřejňovány, pokud ne - opravdu věřte, že bojujeme. Prostě chci jenom dát najevo, že pokud dojde k článkové prodlevě, opravdu na to neseru. 


Přenesme se tedy znovu zpět do východočeské josefovské pevnosti, historickému to místu z osmnáctého století, dnes tvrdé metalové hudbě zaslíbenému. Ve čtvrtek odpoledne tedy spěchám (jako ostatně skoro všechny dny festivalu) okolo čtvrté z jaroměřského koupáku a během cesty podél hlavní silnice na Josefov mne v jednom z krámků rozesměje scénka, která stojí za zdejší zmínku. Skupinka vyprahlých ruských metalistů se táže šikovného českého obchodníčka, co že je to vlastně za nápoj  ta citro-cola, jejíž láhev se na ně směje z lednice stojící v rohu místnosti. Když jim onen dotyčný chlapík pohotově sdělí svým důvěryhodným, a rovněž někdejší školní docházkou vypilovaným, ruským akcentem něco na způsob -  „Éto komunistíčeskaja koka-kóla“, mám co dělat nezlomit se v ten moment smíchy v pase. 


Pokračuji tedy dál a za mostem rychle zdolávám lehce se zvedající serpentínku zakončenou nejodpornějším místem v Josefově, centrální příjezdovou křižovatkou, kterou zde tvoří směs asijských krámků s pokrmy dozajista podivuhodné chuti, kadibudek s neustále nastartovaným hovnocucem v jejich těsné blízkosti, desítek posedávajících konzumentů, ať už otupělých vedrem, alkoholem, čmoudem z aut, smradem ze stánků s tzv.občerstvením, případně technickým brutálním deathmetalem vyhrávajícím z dodávky stojící opodál, nebo další desítky motajících se opilců a stovek kamsi spěchajících metalových mravenečků. Pamatujte však, že když v Josefově zdoláte toto místo, pak už to nikde nikdy nebude horší. Už tedy zbývá jen čtyřistametrová prašná cesta podél zdi k hlavní bráně a jsem uvnitř. Zde je tedy večerní program čtvrtečního klání.



Němečtí průkopníci agresivního crossoveru - HEADCRASH, kteří nedávno obnovili činnost a to po bez mála dvaceti letech mlčení, předvedli kvalitní směsku riffovitého metalu smíchaného s hardcoreovou průbojností, hip-hopem, ale i celou řadou samplů. Ve své době jsem jejich hudbu z mnoha důvodů nepřijal. Z dnešního pohledu mne však přijde jako velmi dobře poslouchatelná a tak trochu tvrdší, byť zastaralá, verze hudby, jenž (aniž by to kapela sama tušila) vyklestila v polovině devadesátek cestičku k úspěchu pozdějším americkým dobyvatelům hitparád LINKIN´PARK, hrdinům náctiletých z přelomu milénia. Jakkoliv tohle srovnání s mnohem komerčněji zaměřenou formací zpoza velké louže mnohé překvapí, je to tak. Do chytlavosti LINKIN´PARK jim však ještě něco scházelo. Z doby dávno minulé mne uvízl v paměti rozhovor s jedním ze zpěváků HEADCRASH, který se v něm celkem tvrdě obouval do právě v první půli devadesátých let uvadající hair-metalové scény, týpek tehdy opravdu neušetřil hvězdy typu Davida Coverdalea sprostých výpadů a např. se chlubil také tím, že za něco nelegálního chvíli seděl. Holt recese neminula tou dobou ani metal. Tehdy šlo o kapelu, která splňovala všechny normy na to, abych jí neměl rád, dnes (po dvaceti letech) mne jejich hudba přišla dobře poslouchatelná, razantní, s pořádnou porcí energie a nemalou schopností chytit posluchače pod krkem a pořádně s ním zacloumat. Nic novátorského, ale i tak osvěžující věc ve stylu CLAWFINGER, sice méně riffů, ale na druhou stranu více hip-hopu a coolových, samply obohacených fází.


Na to jak moc se mě na jaře líbila novinka „Arcturian“, vzmohl jsem se zde při koncertu norských ARCTURUS akorát na znuděné zívání. Tahle kapela totiž předvedla vystoupení, které každým svým detailem splňovalo nejpřísnější kritéria na vysačku: Hudba pro zoufalce. Alternative- prog-metalové cosi, co rozhodně nebavilo a přišlo zřejmě zajímavé leda tak členům této kapely, nemohlo příliš lidí oslovit. Songy bez nosných momentů, bez gradace, jen přiblblé spletité nesmysly motající se v jakýchsi nezáživných kruzích a celková statičnost a vizuální nezajímavost souboru, toho všeho jsme se od těchto divných Norů dočkali. Rozhodně nic co by mne kdy v metalové hudbě chybělo. Samoúčelná hra na umění, které zřejmě jako umění vnímá asi pouze samotná kapela.



Holandští deathmetalisté ASPHYX do toho šli naopak s plnou vervou a stali se pravým opakem podivínských seveřanů. Old-schoolová klasika, narubaná ve vší přímočarosti a na nic si nehrající, musela potěšit mnohé fanoušky. U ASPHYX proběhla sice nedávno nějaká personální rošáda, ale na zdraví souboru a jeho vitalitu při koncertech to celé nemělo žádný negativní vliv, právě naopak, smrťáci soustředění okolo téměř padesátiletého klasika Martina van Drunena byli na Brutalu ve skvělém laufu, jejich koncert tak nepostrádal tah na branku a onu neskutečnou průraznost a energii posledních řadových desek, stejně jako atmosféru těch prvních. Skvělá hnilobná šlichta, kde nechyběl ani thrashoidní válec „Deathhammer“, natož pak něco z „The Rack“.


Mě osobně norští ENSLAVED vcelku bavili, ale pravdou také zůstává, že jsem znovu čekal trochu víc. Vždy, když jsem je měl možnost vidět, jejich vystoupení za studiovým provedením zaostávalo, letos tomu nebylo jinak. Zatímco mají severští prog-blackeři za sebou jarní emisi kolosální řadovky („In Times“) a koncertně z ní zde čerpali výrazně nejvíc, zkrátka to i přes dobrý dojem a nasazení nebylo úplně to pravé, přitom opravdu netuším, čím by mírná nespokojenost mohla být. Souhra nařezaných krákoravých pasáží s plynulými a atmosférickými byla stejně přirozená jako spojení brutálního hlasu frontmana s melodickým zpěvem klávesáka, vše šlapalo jako dobře namazaný stroj, jenom tam pod večerním sluncem scházelo něco, co by posunulo skladby na vyšší level, než tomu je obvyklé ze studiovek, ale možná jsem prostě čekal moc. Vlastně dobrý set, byť bych jej radši prožil za tmy.



Švédští deathmetalisté BLOODBATH, zde již včetně posily za mikrofonem – tedy včetně zpěváka britských PARADISE LOST Nicka Holmese, stáli na pódium pomazaní od hlavy k patě falšovanou krví a stejně tak jak hororově působila jejich image, i koncert měl potřebné grády a zaujetí, sice bych jej s odstupem doby zařadil zhruba na stejnou úroveň s předcházejícími ENSLAVED (rozhodně ne výše), ale vzhledem k tomu, že jinak BLOODBATH na rozdíl od ENSLAVED moc neposlouchám, je to vcelku úspěch. Kapela, nazývající se severskou all stars extrémního chrastivého metalu, ctila od začátku pravidla staré severské školy, do vystoupení šla naplno a svým typickým zvukem přispěla k zajímavému ozvláštnění pátečního večera. Prostě bezproblémová poctivá sada kvalitního death metalu, vyšlehnutá bez většího zaváhání a až na nějakou tu výjimku, i bez větších prodlev.



Během BIOHAZARD relaxuji a stíhám jejich poslední skladbu, jelikož jde o hudbu, kterou jsem si nikdy příliš neoblíbil, volím k absenci právě jejich set. Nicméně z vyprávění známých slyším, jak dobrý to byl koncert, a že se údajně jednalo o tu nejlepší show, jakou v posledních mnoha letech právě newyorští bouráci na našem území předvedli. Absence Evana Senfielda však údajně nebyla za až tolik znát, tedy mám na mysli zejména propastný rozdíl od minulého vystoupení.


Co se týče CANNIBAL CORPSE, ti údajně měli před pódiem nejvíce přihlížejících za celou dobu letošního ročníku. Jejich masitá  deathová řež mnohé uhranula a i já mohu potvrdit, že to byla hodinová jízda ve znamení prvotřídního deathmetalové mistrovství, technické vysekanosti a instrumentální brilance, nicméně pro mne rovněž jejich hudba postrádá jakési definitivní kouzlo, což přičítám samozřejmě hlubokému Fischerovu growlu, který nejsem schopen poslouchat s nějakým bůhvíjakým zájmem. Tahle kapela mne zkrátka baví, co se týče instrumentální složky, ale ve chvíli kdy přijde na vokál, nadšením prostě neskáču a raději po třech až čtyřech skladbách zdrhám.



Německé thrashové velikány KREATOR již také vidím v posledních letech zhruba popáté a i ty zde zdobí jeden jasně zřejmý rekord, ten, který se týká nejnákladnějších a nejobjemnějších pódiových kulis, obrazovek a nejrůznějších propriet utvářejících jejich show. Vždyť už po prvním vystřelení dvacetimetrových papírových konfet z děl na krajích pódia, to v davu vypadalo jako na fotbalovém zápase argentického národního týmu. KREATOR sklízeli jeden z největších aplausů, co byl na tomto festivalu za čtyři dny ke slyšení a dokonce došlo i na vyvolávání jména kapely (kromě nich se něčeho podobného dočkala snad jen SEPULTURA). Koncert to byl samozřejmě povedený, takže si Mille Petrozza, stále jaksi varovně naladěný, může po návratu z cest v klidu domova probírat za čtyři roky nahromaděné nápady na další studiovou desku, která se zdá být v zimě na spadnutí. Jednalo se tedy znovu o směsku mezi novější tvorbou KREATOR, prostřednictvím které se po roce 2000 vrátili k thrashi - „Enemy Of God“, „Violent Revolution“, „Phantom Antichrist“ a „From Flood Into Fire“, klasikou – titulní songy z „Endless Pain“, „Pleasure To Kill“ a „Terrible Certainty“ a jednou věcí z experimentálního období - „Phobia“, jen škoda, že se tentokrát nehrálo vůbec nic ze dvou nejlepších a nejslavnějších alb jejich třicetileté kariéry. 



Tam kde Mille Petrozza stále působil, že vystoupení Němců táhne přes sílu a zaťatost, vypadal Jeff Waters jako pravý virtuóz, který si ono vystoupení se svými ANNIHILATOR užívá v hodně uvolněném a nenuceném rozpoložení, přitom to co se dostávalo z beden, mělo sílu dynamitu a přesnost laserové pily. Skvěle sehraný stroj, po instrumentální stránce naprosto prvotřídní a dalo by se říci i nepřekonatelný, vyučoval na Brutalu jak se správně postavit k technickému pojetí thrash/ power metalu. Vlastně nyní vítám i skutečnost, že se po letech Waters ujímá v ANNIHILATOR mikrofonu, protože ruku na srdce, o tolik horším zpěvákem než někteří, které na post vokalisty v průběhu let angažoval, zase není a vlastně nikdy ani nebyl. Nejnovější skladbou a vlastně i jedinou z poslední etapy byla předloňská „No Way Out“, jinak jsme samozřejmě dostali klasický festivalový set, skládající se ze skladeb jako „Alison Hell“, „W.T.Y.D.“, ale také „Phantasmagoria“, „Set The World On Fire“, „King Of The Kill“ nebo „Human Insecticide“. Skvělá jízda, zvláště pro příznivce běžného pojetí metalové hudby a pro mne jeden z absolutních vrcholů festivalu a důvod mojí opětovné účasti.


Zdrojem fotografií Zdeněk Zelený


15.08.2015Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Rychlonožka16.08.2015 15:55

super report, díky za něj. Kreator a Annihilator byli druhým nejlepším dvojblokem festivalu, předehnali je jen Sepultura a Deat DTA o den později. Na novou desku Kreator se těším jako malé dítě na Vánoce, laťka je po poslední fošně položena velmi vysoko, ale neobávám se, že by ji Mille a spol. nebyli schopni překonat. Nejlepší thrash současnosti, bez debaty.

 

 

 

TOPlist