Last Hardrock Outsider

BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 5.-8.srpna 2015 - den nultý

Jako je tomu v posledních pěti letech již tradičně, si právě začátkem srpna vyhrazuji několik dní na metalové dostaveníčko v Josefovské pevnosti, takže pospěšme k popisu věcí a nastalých skutečností. Charakteristiku letošního ročníku totiž určilo několik výrazných specifik. V prvé řadě zde s námi bylo neobvykle intenzivní vedro, které spalovalo areál každý den, a tak jsem se pokaždé hned od rána vydal vstříc městskému koupališti, které jsem opouštěl až za účelem pozdního oběda a pomalého návratu zhruba až někdy kolem čtvrté odpolední, z tohoto důvodu vůbec netuším, co se v areálu dělo v poledních hodinách a brzy odpoledne, nicméně bylo nutné šetřit síly zejména na kapely, které člověka zajímaly především, tedy ty velké, večerní a noční. Festival bylo třeba si především užít. 


Nutno říct, že se valná většina vystoupení nadmíru povedla, což dle mého sice z letošního ročníku nedělá úplně ten nejlepší (díky čtveřici ANTHRAX, CARCASS, VOIVOD, OVERKILL bude pro mne ten z roku 2013 asi ještě dlouho nepřekonán), ale určitě jeden z těch nejlepších. Každopádně poprvé zde po mnoha letech chyběl výrazný headliner, ale nejsem si jistý, že fanoušci tvrdě-metalových subžánrů o něco podobného stojí, osmnáctitisícová návštěvnost prokázala, že asi ani ne. Dalším výrazným rozdílem oproti minulosti bylo obohacení image festu o čtyři zahalené démony producírující se občasně po hradebním ochozu, myslím, že tohle byl skvělý propagační nápad a tah, který atmosféru dění v pevnosti ještě vyšperkoval. 


Síly mezi některými vystoupeními jsem znovu čerpal u dvanáctky Budvaru v tzv.jeskyní šatlavě, kterou jsem si, díky přítmí a nesporně chladnějšímu prostředí, zvolil za stanoviště klidu, vyrovnanosti a střetnutí se spoustou nesporně zajímavých a rozumných názorů od zde neustále proudící cizí společnosti. K srovnávání myšlenek a zážitků ideální prostor. Jsem prostě typ za každou cenu vyhledávající a potřebující podobné útočiště.



Co k dalším věcem? Prospěly i jiné přístupné prostory uvnitř pevnosti, byť jsem jich příliš nevyužíval. Zadní louka se změnila na spáleniště, kde se letos na místo zelené trávy nacházel pouze prach a sežehlá sláma, z tohoto důvodu jsem tam zas až tak často nechodil, takže snad za rok vyroste tráva nová. Třetí pódium, umístěné ve stanu za loukou, jsem za celou dobu neměl potřebu navštívit kvůli žádné z přítomných kapel, takže zde je report s popisem shlédnutých nebo lehce ochutnaných věcí z hlavních pódií.



Prvními vystupujícími, které po aklimatizaci a celkovém zabydlení stíhám, jsou letos Britové MONUMENTS vykazující se energickým, velmi svěžím a na proměnlivé melodie bohatým djentem. Jejich hudba na mne působila velmi sympaticky, stejně jako průběh celého koncertu, což bylo samozřejmě vzhledem ke skutečnosti, že podobnou hudbu jinak příliš nesleduji, potěšující zjištění. Souhra prolínajících se kytar Johna Browneho a Olly Steeleho utvářela s rytmickou sekcí zajímavý groove a nad vším tím zvukovým parkem opanoval vzduchoprostor jadrný vokál Chrise Barretta, nováčka v řadách této kapely (vůbec jako nováček nepůsobil, naopak byl velmi zabydlený a vokálně pevný, nemluvě o jeho divotvorné vlasové palmě poutající pozornost), který má za sebou zkušenosti v řadách stylově spřízněných PERIPHERY.


Jak hodně vitálním a osvěžujícím dojmem na mne působilo vystoupení MONUMENTS, o to více nepřekvapivé a všední pak bylo setkání s MELECHESH, nejznámější extrémní metalovou kapelou s blízkovýchodními kořeny, která už hodně let do svého nekompromisního black/ deathu zapasovává prvky exotické hudby. Zahalení válečníci vedení zpívajícím kytaristou Ashmedim mají nyní za sebou povedenou, na jaře vydanou řadovku „Enki“, ze které se hrálo především. Nicméně set proběhl tak nějak bez emocí a na začátku se bojovalo se zvukem. Když se pak všechno postupem času urovnalo, kapela už neměla příliš entuziasmu na to zpohodlnělým davem zacloumat. MELECHESH neurazili, nenadchli, prostě jen zahráli.



Legendární newyorští thrashers NUCLEAR ASSAULT jsou dnes partičkou metalových staříků, kteří objíždějí festivalové štace po celém světě a svou mnohokrát odzkoušenou hudbou se bez problému baví. Od doby, kdy byli Nucleáři na svém absolutním vrcholu, uběhlo sice více než čtvrtstoletí, nicméně John Connelly, Dan Lilker, Chris Evans, ale i ten poslední nejmladší týpek, koncertně prokazují stále velkou schopnost zaujetí. Když se v Josefově ostříhaný mrňavý cvalík Connelly rozjel do svého typického sirénového zpěvu a ještě většinou rychlé skladby podpořil bravurním sólováním, byla v tom značná dávka nostalgie. A že mu to stále pekelně zpívá i hraje, to dokazoval po celý set, který občasně krájel pouze kamarádsky naladěný Dan Lilker kratičkými proslovy. Hrála se především letitá klasika z osmdesátých let, zde reprezentovaná skladbami z nejlepšího alba „Handle With Care“ jako „New Song“, „Critical Mass“, „Inherited Hell“, „F#(Wake Up)“ nebo „Trail Of Tears“, ale také několika peckami z nekompromisního debutu „Game Over“ nebo také punkovou novinkou „Analog Man In The Digital World“.


Během vystoupení CARNIFEX načerpávám síly v „jeskyni“. Pokud jde o styl hudby této kapely, šlo opravdu o něco, co obvykle příliš nevyhledávám, tedy velmi monotónní, velmi nenápadité, brutální dovádění, kde se střetly prvky death metalu s těmi dalšími hardcore/ grind tvrďárnami. Stačily dva songy.



S dalšími vystupujícími došlo na nesporný vrchol nultého dne, protože to co zde předvedli Švýcaři TRIPTYKON bych si dovolil nazvat geniálně minimalistickým zhudebněním metalové temnoty. Do posledního detailu promyšlená choreografie vykazující se charismatickou úsporností pohybu a soustředěným přístupem ke každému hrubému tónu musela oslovit snad každého. Thomas G.Fischer se zdá být nyní, ve společnosti mladších muzikantů, stále v pořádném laufu a tomu také napovídal celý set, který měl naprosto zdrcují průběh a atmosféru, jenž svou působností patřila k úplně tomu nejlepšímu, co bylo letos v Josefově k vidění a slyšení. Mnohé uhranula naprosto parádně vystyleovaná baskytarista, jiné naopak vše drtící sound a celková čistota působení této famózní temné úderky. Průřez oběma dosavadními řadovkami byl rovněž obohacen dvěma skladbami z repertoáru CELTIC FROST „Circle Of The Tyrants“ a „Procreation (Of The Wicked)“ a jednou položkou od HELLHAMMER - „Messiah“.


Švédští náladotvůrci KATATONIA jsou kapelou, kterou jsem za posledních deset let viděl (nechtěně) snad nejvíckrát (asi pětkrát), protože vždy buď předskakovali na koncertě někoho, kdo mne zajímal více a nebo prostě byli několikrát přítomní na Brutal Assaultu. Jejich vystoupení tedy z logických důvodů vnímám tak nějak napůl. Těší mne sice, že právě v úseku který bez většího zaujetí shlédnu, slyším skladbu „Ghost Of The Sun“, ale jinak se žádná velká sláva nekoná, přiznávám však, že jsem kapele nějak zásadně nešel naproti. Jonas Renkse platil právě i zde za zpěváka, který z mého pohledu kapelu spíš brzdí, než aby jí nějak výrazně posunoval.



O největší provar se dle očekávání postarala kapela vlastnící jedno z nejprovařenějších jmen – SOULFLY. Co k jejich produkci říci? Max Cavalera už zjevně dávno ztratil zbytky zdravého rozumu, jestli tedy vůbec někdy nějaký měl, zařadit totiž do sestavy oba své synátory (bicí + baskytara), to už chce pořádné (koule) zatvrzelé kmenové cítění. Výsledek tak působil jako vystoupení nějaké druhořadé kolotočářské bandy, která se snaží o thrash metal s trochou toho pralesního rytmu a etnického cítění. Co vám mám povídat, neskutečně přeceňovaná záležitost, která už dávno ztratila své kouzlo a to nejen v rovině hudební, ale jak jsem tak na neskutečně ztloustlého a zestárlého Maxe koukal, tak i v rovině vizuální a pohybové. Tím posledním členem přítomné čtveřice byl samozřejmě talentovaný kytarový střelec Mark Rizzo, nicméně ani jeho hra výsledku příliš nepomohla a vystoupení skládající se jak ze skladeb od SOULFLY, tak od SEPULTURY („Refuse/Resist“ , „Arise“ a jiné), vyznělo jako nezáživné hromadění druhořadých žánrových klišé do arzenálu „hopsací a riffovité hudby. To vše dělané zejména pro lidi oblibující tribálně pohodářsko dobrodružné trávení času. Výsledek však vyzněl velmi tristně.


Norští MAYHEM předvedli před devíti lety ve Svojšicích naprosto strhující pekelnou show, do které letošnímu představení chybělo naprosto všechno, počínaje neskutečně matným zvukem, vykazujícím se zcela utopenými kytarami, celkovou chaotičností, přes nesourodou dramaturgii, až po z doslechu mnohdy zcela vypadávajícího blábolivého šílence Atillu, který sice navlečen do dalšího bizarního kostýmu jakž takž upoutal, nicméně set vůbec svou přítomností z letargie nevytrhl. Byla to prostě nuda. Je to škoda, zejména tedy kvůli vydařenosti poslední řadové nahrávky „Esoteric Warfare“ těchto nelogických Norů.


Zdrojem fotografií Zdeněk Zelený



13.08.2015Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

 

 

TOPlist