Last Hardrock Outsider

BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 5.-8.srpna 2015 - den druhý

Vzpomínám si, jak mne roce 2007 na festivalu Rock For People ze stanové odpolední letargie vzbudil nějaký brutální řev podpořený nekompromisním metalcorem. Vzhledem k dramaturgii zmíněné akce hodně netradiční záležitost. Chystajíc se zrovna k spánku, neskákal jsem zrovna nadšením, ale nakonec jsem se na původce toho pozdvižení šel podívat. Co mi také zbývalo? Jaké však bylo mé překvapení , když jsem u mikrofonu spatřil ženu. Tehdy vcelku nevýrazná oplácaná buchtička opanovala pódium svým brutálně monotónním projevem stejně jako její zdravě nabroušená kapela WALLS OF JERICHO. Nicméně rozhodně nešlo o můj stylový šálek a právě z tohoto důvodu vynechávám set zmíněné kapely i na Brutale, kdybych však tušil, jaké proměny ve fyzické rovině doznala za těch osm let tělesná schránka Candace Kucsulain, určitě bych se šel na koncert podívat a třeba by mne to možná po půlroce bez fyzické aktivity přinutilo, koupit si konečně legitimaci do posilovny. To jen tak pro zajímavost, ať je i tento úvodník trochu netradiční. Zde je tedy průřez dalších účinkujících, tentokrát připadajících na páteční večer v Josefově.



Do festivalového areálu tedy vcházím s končícím setem KATAKLYSM, kanadská deathmetalová smršť, soudě dle poslední pětiminutovky, do toho musela jít se vší vervou, o čemž vypovídalo výrazně aplaudují osazenstvo dobře naladěných lidí. Poté přichází čas na taškařici zvoucí se BRUJERIA a protože nemám onu latiníckou náturu v oblibě, nepřijdou mi vtipní ani anglo-američtí muzikanti, kteří si na nebezpečné, všehoschopné a nanejvýš buranské drsňáky z drogových kartelů hrají. Hudebně tak trochu punkem a přímočarým hardcorem šmrncnutý metalový nářez tedy přenechávám jiným, akorát poznávám (i přes šátkem zahalenou tvář) kudrnatého kytaristu, kterým zde není nikdo jiný než basák NAPALM DEATH Shane Embury.


To s irskými válečníky PRIMORDIAL přichází dle mého první větší kalibr pátečního večera. Absolutně uhrančivý projev podpořený zlostnou deklamací frontmana Alana Averilla byl právě v kombinací s živelnou hudbou, jenž se valila jako tsunami v desetiminutových zvukových hroudách na každého nebožáka pod pódiem, tím pravým typem metalové hudby vykazující se hloubkou a osudovostí. Vlastně už poslední řadová deska „Where Greater Men Have Fallen“ ukázala, jak moc to, co PRIMORDIAL dělají, myslí vážně. A tak jsou nepravosti tohoto světa, kterých se dopouštěla církev či anglická vrchnost na obyvatelích těžce zkoušeného zeleného ostrova, předhozeny v podobě bolestných metalových mord i v Josefově. Na zpěvu hlavní persony bylo oproti minulosti poznat jednoznačné zlepšení a jeho vokál se více rozepínal do dáli a působil zpěvnějším dojmem, než ten původní z prvních alb.



Mathcoreový šílenci THE DILLINGER ESCAPE PLAN patří už více než dekádu (spolu s MASTODON samozřejmě) k nejlepším metalovým či hardcoreovým kapelám za Atlantikem. Viděl jsem je podruhé, ale až nyní mne totálně rozsekali. V jejich setu nechyběly nervní divoké fáze, ale také melodické momenty tíhnoucí k hypnotické atmosféře, kde se frontman jaksi mírnil a prokázal, že zastane kromě role zarputilého řvouna také úlohu všestranného zpěváka. Skvělé bylo i kytarové prolínání plné klokotavým vyhrávek a spletitých pasáží, které nad třaslavým groovem skladeb poletovalo jako hejno motýlků komíhajících se přírodní scenérií. Zaujal fotbálek s odposlechem, členy kapely plynule hraný v průběhu celého vystoupení. Ti si odposlech vzájemně přihrávali, aby na něm někdo z nich každou chvíli poskakoval a vykázal určitý prvek pódiové akrobacie, zmíněný kvádr tedy změnil mnohokrát svého majitele, byl obrácen na všechny strany a ještě se z jeho vrcholu udál stage-diving, když se k plavbě na rukou fanoušků odhodlal nakonec jak zpěvák, tak sólový kytarista. Jeden z nejlepších koncertů letošního ročníku.



NAPALM DEATH tentokrát bez Mitche Harrise příliš nenadchli, byť se zpočátku vše zdálo v naprostém pořádku. Barney znovu pobíhající sem a tam, tedy se svým tradičním projevem splašeného dementa, do toho šel tak naplno, až zde došlo v průběhu poslední čtvrthodiny ke kuriózní situaci, že si ani nevšiml, že kromě jeho hlasu a bicích nezní z pódia vůbec nic. Nechápu, jak za takového stavu mohli zvukaři a tým okolo této kapely nechat NAPALM DEATH hrát dál. Přitom se všechno v prvé půli koncertu vyvíjelo velmi dobře. Jedna robustní vypalovačka střídala druhou, a kapela se nezastavila jen u skladeb z posledních alb, které zde samozřejmě převládaly, ale nakonec zabrousila i do historie, kdy dostaly šanci také ukázky z památných alb jako „Scum“ nebo „Harmony Corruption“. Jinak kytarista a náhradník za Mitche jej zde obstojně zastoupil, i co se týče klasických ukřičených vokálních partů, nicméně byl to právě Barney, kdo jako již tradičně celý set táhl.


Náhradníky za zrušené KILLING JOKE byli na hlavní scéně nakonec zvoleni švédští doom-metalový mistři CANDLEMASS, kteří měli původně hrát na malém pódiu ve stanu. Vážně nechápu, koho mohlo napadnout dát takovou zkušenou a svým způsobem i významnou kapelu právě tam? Nicméně po vystoupení Švédů rovněž musím říct asi tohle: přestože jde o hudební styl, který je mi bližší než valná většina zde přítomných kapel, a přestože považuji současného frontmana Matse Levéna za skvělého zpěváka, CANDLEMASS mne nakonec vůbec nezaujali, naopak nudili k smrti. Což je vlastně úplně přesný výraz týkající se právě doom-metalové kapely, která se vyžívá v monotónních pomalých pochodech. CANDLEMASS působili jako klasické metalové zatuchlo, které bych vzdáleně přirovnal ke kapelám čerpajícím od Diovských BLACK SABBATH, avšak bez nápadu a potřebného nadhledu. Jediné album, které od nich považuji za skvělé, je „Epicus Doomicus Metallicus“, což je vlastně starodávný debut. Z něho zazněla pouze „Solitude“, takže alespoň tahle ojedinělá položka mne trochu oblažila, když už jde o kapelu, která se vyhýbá řízným vypalovačkám. Za mne - neskutečně nudná záležitost.



Na brazilskou thrashovou stálici SEPULTURA jsem se tentokrát hodně těšil. Už kvůli srovnání s dva dny starým koncertem Maxových SOULFLY na totožné scéně stálo za to zvýšit pozornost. Průřez z nejznámějších fláků jejich třicetileté historie, obohacený zde o nějakou tu skladbu novějšího data (např. „Under My Skin“), měl opravdové grády a na rozdíl od vystoupení Maxovi „rodiny“ dokázal bez větších problémů vtáhnout a všechny přítomné fanoušky pohltit, a že měla SEPULTURA jednu z největších letošních návštěv před pódiem, o tom nelze pochybovat. Andreas Kisser byl v Josefově prostě k neudržení a charakteristického zvuku jeho vřeštivého nástroje bylo všude plno. Doprovázen druhým pamětníkem původní etapy baskytaristou Paolem Pintem a již dávno etablovaným obrem Derrickem Greenem u mikrofonu, celý set znamenitě dirigoval. Kdo mne však vyrazil svým výkonem dech, byl skvělý bubeník Eloy Casagrande. Hrála se především klasika, takže jsme se přes starodávnou temnotu („Troops Of Doom“, „From The Past Comes The Storms“) dostali k vrcholkům thrashe („Inner Self“ a „Arise“), ale také k nejúspěšnějším položkám bohatého katalogu kapely („Refue/ Resist“, „Territory“, „Propaganda“, „Biotech Is Godzilla“, „Roots Bloody Roots“ nebo „Rattamahatta“). Rovněž jeden z vrcholných koncertních zážitků letošního ročníku. Andreasova kytarová hra mně prostě lahodí.



Nejlepší současný metalový revival světa - američtí DEATH dta, fungující především jako pocta hudebnímu dílu Chucka Schuldinera a jeho kapele DEATH, zde rovněž nezklamal, právě naopak. Skupina složená ze třech někdejších Chuckových spoluhráčů (Bobby Koelble, Steve Digiorgio a Gene Hoglan) a jednoho muzikanta zastávajícího právě jeho roli, tedy roli brutálně zpívajícího kytaristy (Max Phelps), prezentovala legendární skladby s velkým zápalem, ale rovněž i s velkou mírou autenticity. O tom jak dobří jsou v řadách této formace muzikanti netřeba spekulovat. Je skvělé, že všichni, kdo koncert skutečných DEATH nezažili, mohli alespoň prostřednictvím tohoto nasát přibližnou atmosféru, jakou pravděpodobně někdejší sestava DEATH ve své pozdní fázi na koncertech nastolovala. I v případě DEATH dta šlo o průřez ze stěžejními songy, které zde reprezentovaly každou etapu, každé řadové album jejich kariéry. Začalo se zostra, tedy „Left To Die“ a „Spiritual Healing“, následovaly songy jako „Suicide Machine“, „Overactive Imagionation“ nebo „Bite The Pain“, dvacetileté výročí alba „Symbolic“ bylo uctěno titulním kusem, ale i hitovkou „Crystal Mountain“. Návrat ke kořenům posléze završily songy jako „Zombie Ritual“ a „Pull The Plug“. Znovu tedy šlo o velký zážitek od všech čtyř zúčastněných: na boso hrající metalový hipík Digiorgio zastal roli právě toho komunikujícího s publikem, Gene Hoglan předvedl vysokou školu technicky brilantní avšak stále agresivní hry a Chuckův klon Phelps byl v hlasové rovině velmi blízko k originálu, navíc předvedl i skvělou kytarovou spolupráci se čtvrtým členem Bobby Koelblem.


Zdrojem fotografií Zdeněk Zelený


16.08.2015Diskuse (6)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
20.08.2015 23:09

Divím se, že si pan Candlefan nevšiml chyby v názvu debutní desky. Správně má být samozřejmě Epicus Doomicus Metallicus. Mimochodem ten název mi vždy připadal naprosto dementní (na rozdíl od hudby). Kromě tohoto alba mám od nich ještě rád Nightfall a Tales Of Creation. Ancient Dreams taky není špatné, ale alba která vydali od začátku 90. let už jsem sledoval pouze ze setrvačnosti a jediné desky, které mě celkem bavily, byly Death Magic Doom, Candlemass (2005) a ještě možná King Of The Grey Islands.

 

Stray
20.08.2015 19:21

Je to možné, zřejmě to bylo v těch deseti minutách, během kterých jsem odběhl, tohle prostě nešlo odstát celé. :-)

 

candlefan20.08.2015 18:50

Omyl, candlemass hráli z debutu ještě "under the oak":-)

 

Mauglí
16.08.2015 21:01

V BRUJERII (a také i ve VENOMOUS CONCEPT) je známý basák Shane Embary kytaristou, basu drne v domovských NAPALM DEATH, v LOCK UP aj. :-) DEATH DTA byli skvělí, pro úplnost zde kompletní setlist:1. THE PHILOSOPHER2. LEPROSY / LEFT TO DIE3. SUICIDE MACHINE4. OVERACTIVE IMAGINATION5. SPIRITUAL / WITHIN6. SYMBOLIC7. BITE THE PAIN8. ZOMBIE / BAPTIZED9. CRYSTAL MOUNTAIN10. PULL THE PLUG

 

Stray
16.08.2015 11:54

:-) dík, opraveno

 

Demonick16.08.2015 11:44

Len mierne opravím: "Kdo mne však vyrazil svým výkonem dech, byl především bubeník Jean Dolabella, který znovu prokázal, že je naprosto skvělou náhradou za už před sedmi lety odešlého Igora Cavaleru." - Jean už v kapele nie je 4 roky. V roku 2011 ho vystriedal na bubeníckej stoličke mladík s menom Eloy Casagrande.

 

 

 

TOPlist