Last Hardrock Outsider

BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 7.-10.srpna 2013, den třetí

Sobotní program rovněž nepostrádal svoje perličky, které se tentokrát začaly objevovat již v odpoledních hodinách, takže jsem díky nim právě tento den strávil uvnitř areálu zřejmě nejvíce času. Britští SYLOSIS jako čerstvý objev neo-thrashové vlny to celkem sympaticky hrnuli a potvrdili informace, že si získávají stále pevnější místo na scéně. Jejich styl leží přesně na spojnici mezi melodičtější obdobou metalcoru a ostře riffujícím thrashingem, délka skladeb pak jen málokdy klesá pod pět minut, takže lže říci, že jejich tvorba se vykazuje tak trochu epičtějším nastylizováním než je u kapel z podobného ranku obvyklé.  Frontman SYLOSIS se zde předvedl jako muzikant, na kterém tvorba téhle kapely stojí. Nejenže obstaral veškeré zpěvy, ale odehrál i náročnější z kytarových partů, včetně nemalého množství sól. Slabinou je v jejich případě však nevýrazná image, každý z členů je totiž zaměnitelný s leckterým bedňákem či technikem operujícím za scénou.


 

Pohanští válečníci ze zeleného Irska - PRIMORDIAL způsobovali svou zarytostí krvavé šrámy. Kdo šel v průběhu jejich setu poblíž stage, nemohl se na chvíli nepozastavit. Musím zde potvrdit, že jejich frontman je lídrem na svém místě a vládne skutečně nemalým kouzlem osobnosti, navíc jeho hlas nepostrádá krom zdravé agrese na specifickém fluidu a zabarvení. Táhlé a plynulé songy tak působily jako smrtící chóry doprovázející keltské bárky na jejich nekonečných poutích. Tam někde v dálce už byl tušit Reykjavik – v plamenech samozřejmě. Jenom škoda, že se koncert odehrál během odpoledního žáru, nikoliv za tmy, která by mu patrně slušela o mnoho více.

 

BIOHAZARD zklamali. Nemohu si pomoc, ale tihle metropolitní agitátoři, co před dvaceti lety prosluli směsí hardcore, metalu a hip-hopu jsou bez Evana Seinfelda poloviční. Sice se do toho Billy Graziadei machisticky opíral seč mu síly stačili, to aby nám vysvětlil, kterak je jeho parta stále nastartovaná si to s každým rozdat, ale prostě to už nebylo ono. Plusové body získával zejména Bobby Hambel, který se zde dokonale vyřádil a potvrdil, že je skutečně jediným pravým sólovým kytaristou, kterému náleží patřit do BIOHAZARD. Baskytarista a náhradník za odešlého Seinfelda je naopak týpkem do počtu.


 

Při slovním spojení „norská avantgarda“ se mi už nějaký ten rok dělá fyzicky špatně. LEPROUS, které jsem do té doby nikdy neslyšel, plně potvrdili moje obavy. Co tohle sakra mělo znamenat? Parta vystřihaných metrosexuálů a uhlazených studentíků hrála jakousi deformovanou představu o britském pop/rocku, přičemž se u kláves stojící zpěvák vysloveně vyžíval v natahování každého slova a působil jakoby chtěl mikrofon spolknout i s částí stojanu. Vše bylo mdlé, atmosférické a co se nápadů týče naprosto jalové. K jejich vystoupení se měl po půlhodině přidat IHSAHN, což se také stalo, jenže to už jsem třískal žejdlíkem piva o stůl v hradební jeskyni (tzv.Kobce) poblíž levého pódia.

 

Američané TRIVIUM se v Josefově rozhodně předvedli ve výtečném světle a potvrdili pozici vynikajících instrumentalistů. Kdyby podobným energickým a moderním způsobem dnes hrála každá heavy metalová kapela zpoza Velké louže, nebylo by to vůbec špatné. Záplava rychlých kytarových breaků, riffových sekaček, bleskových sól, trilek, nebo všech těch povinných metalových póz a k tomu všemu nějaký ten občasný výjezd k melodii, jenž nesla refrén k oblakům. Rozhodně se tedy nejednalo o nějakou vyčichlou „retro“ blbost, ani o ódu na metalovou starobu, naopak celý set působil moderně a svěže. Jeden z vrcholů sobotního programu.


 

Crossoveroví piráti ze Země tří korunek již dávno nejsou kapelou, která by byla bůhvíjak v kursu, ale živě to stále umí rozparádit. Zvlášť když se jejich setu dostalo jednoho z vůbec nejčistších a nejprůraznějších ozvučení na celém festu. CLAWFINGER jsou zkrátka kapelou pro masy. Jejich hlavním úkolem je bavit a to se jim také velmi daří. Energický brousek Zakk Tell si svou show každým okamžikem užíval a byl hlavním spojovacím článkem mezi kapelou a publikem, to spojení bylo v okamžicích jeho vitálního úřadování za celé čtyři dny snad nejpevnější. Takového frontmana by jim mohl závidět snad každý. CLAWFINGER předvedli vystoupení, které zde bylo zřejmě nejpřijatelnější pro masy posluchačů, jinak stojících svým vkusem absolutně vně metalového spektra. Stejně jako ve čtvrtek u ANTHRAX zde zřejmě došlo k posunu toho, co ještě patří na Brutal Assault. Takže, čeho se dočkáme příště? FAITH NO MORE, TOOL nebo snad ALICE IN CHAINS?

 

HATEBREED jsem po té pumelici, co mi uštědřili předchozí dvě kapely, strávil ve stavu bezbřehého zenového „O“. V podstatě jsem jenom koukal na nějakou ošátkovanou, nasranou kapelu, neschopen se na ní plně naladit/ koncentrovat. Ano, bylo to nekompromisní, hrubiánské, nasrané, mnohdy i chytlavé, ale jejich vystoupení prostě padlo za oběť tomu, čeho jsem byl svědkem před tím. Zde se potvrzuje fakt, že festival Brutal Assault je už tak nabušený, že v některých momentech vůbec není možné se plně koncentrovat na všechno, co se na vás řítí.


 

Houstnoucí zastoupení polských příznivců pod pódiem nešlo před vystoupením jejich krajanů BEHEMOTH ignorovat. Chvílema jsem si v tom chumlu připadal jako po výsadku někde uprostřed přeplněné tržnice v Gdaňsku. Sám, bez prostředků, uprostřed neznámého místa plného neznámých lidí. Poctivě vystavěná mystická show kapely však záhy zahnala veškeré chmury a ukázala, co to všechno obnáší, dělat metalovou hudbu se vším všudy. Mám za tento přístup tyhle ďábly z Pomořan v opravdové oblibě, protože i ten jejich rozvážný příchod na scénu s loučema v rukách a následné zapalování kahanů, měl svou důstojnost a váhu. Už jsem je sice viděl odehrát dynamičtější koncert, ale i tak šlo o pohodový infernální zážitek, který ukázal, o čem že metalová hudba především je.


Profesorské vystoupení OPETH mnohé uspokojilo a stejně početnou základnu posluchačů díky úplně stejným věcem unavovalo. Kapela už je zkrátka někde jinde než byla před deseti či dokonce patnácti lety. Dnes mnohem více tíhne k art-rockové platformě inspirované sedmdesátými roky. Svůj set však OPETH citlivě namíchali z různých období své letité dráhy, takže si v určitých chvílích musel přijít na své skoro každý. Já osobně jsem opravdu vítal razantnější fáze, ale rovněž jsem našel zalíbené v mírnějších, pocitovějších a hammondy zdobených skladbách typu „Atonement“. S rétorickými pokusy Michaela Akerfelda jsem žádný problém neměl, ostatně, prý byly ten večer kratší než kdykoliv předtím. Velmi dobrý koncert.



 

Norští BORKNAGAR to pěkně odskákali od zvukaře, který jejich koncert neuvěřitelně přepálil a prakticky zazdil. Oysten Brunn se svým ansámblem však předvedl energický set, který byl průřezem jejich patnáctileté tvorby. Vintersorg z nějakého, mně neznámého důvodu scházel, avšak Simen nechyběl a kromě svých baskytarových partů měl na svědomí rovněž výše položené vokály. Bylo to hodně dravé až drásavé, tak trochu epické, tak trochu pohansky nastylizované vystoupení od jedné ze zásadní severských kapel konce devadesátých let. Neměl jsem s jejich hudbou problém, ale ten zvukař byl jednoduše řečeno prase.

 

Hardcoreové legendy MADBALL už vnímám tak nějak napůl plynu a protože jejich tvorbu příliš neznám, myslím spíše na pozvolné rozloučení se s areálem. Celkově bych letošní ročník festivalu Brutal Assault zrekapituloval jako kapelově velmi, velmi nabušený a stále se otevírající novým hudebním horizontům (znovu o krůček blíže všeobecnému metalovému mainstreamu) – znovu o něco více velkých jmen. Každopádně již má čtvrtá a dosud nejlepší návštěva legendární východočeské pevnosti.



Fotografie poskytl server MarastMusic.com


22.08.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

 

 

TOPlist