Last Hardrock Outsider

BRITNY FOX - Samožeři ve slepé uličce (profil)

Pro všechny, kteří se kdy ke glam-metalové vlně osmdesátých let stavěli odmítavě a nikdy netoužili se ani na čas u této scény zastavit, budou pravděpodobně BRITNY FOX tím nejtypičtějším možným prototypem a dostatečně reprezentativním vzorkem všeho v negativním slova smyslu charakteristického, co daná scéna symbolizovala. Nešlo jen o to, že kapela ve svých počátcích vizuálně působila, jakoby na tvorbu svých účesů nevyužívala služeb kadeřníků, ale rovnou architektů, ale také o skutečnost týkající se neschopnosti přijít s čímkoliv jen trochu hudebně přínosným. Pakliže máte před sebou obrázek načepířené, nastrojené a do nejmenšího detailu vypiplané kapely osmdesátých let, jejíž zpěvák s bujnou trvalou vydatně používá afektovaný ječák, songy hrají přímočarý rock´n´roll s prvky té nejsrozumitelnější obdoby heavy metalu osmdesátých let a všechno ještě ke všemu budí dojem nazdobené obyčejnosti, která v sobě pojí skladatelskou banalitu s velmi obstojným muzikantským i produkčním vkladem, pak jste jednoznačně doma. Všechny ty vymyšlené příběhy o ambiciózních a později rozmařilých macho muzikantech z osmdesátých let, kteří by udělali cokoliv proto aby se stali skutečnými hvězdami, a přitom jim scházelo to základní – neotřelé songy, zde padají na správnou půdu. Pensylvánští BRITNY FOX vždy totiž patřili ke kapelám, kterým vlastně scházela určitá originalita a působili jako jedni z celé řady tehdejších roztodivných bandů, tou dobou samosebou masivně  podporovaných nějakým velkým vydavatelstvím (v jejich případě CBS), což jim v roce 1988 dokonce vyneslo zlatou desku za prodej jejich solidního bezejmenného debutu, ale o tom až za chvíli, nejdřív všechno popořadě.


 

Kapelu založil v roce 1986 zpěvák a kytarista „Dizzy“ Dean Davidson, který svým vízorem vždy tak trochu připomínal Stevena TyleraAEROSMITH. Šlo o obstojného muzikanta, přesvědčivého frontmana se silným hlasem a nadějného skladatele, jenž původní BRITNY FOX táhl, jeho nevýhodou však byla hvězdná manýra. Jeho spoluhráčem se stal baskytarista Billy Childs a také dvojice muzikantů v roce 1985 předčasně zběhnuvších od konkurenčních  CINDERELLA, jmenovitě kytarista Michael Smerick (u BRITNY FOX už napevno používající své umělecké jméno Michael Kelly-Smith) a bubeník Tony Destra. Bohužel jen několik měsíců po nástupu a po odehrání řady klubových koncertů umírá Destra během automobilové nehody a je na čas nahrazen Adamem Westem, se kterým BRITNY FOX nahrávají demáč „In America“. Ten později, na sklonku roku 1987, zaujal šéfy z vydavatelství CBS, kteří vycítili šanci a zatoužili kapelu v době sleazy-rockové a glam-metalové horečky prosadit. Brzy je však Adam West vyhozen a nastálo u bicích nahrazen výborným Johnem DiTeodorem, který se přejmenoval na znělejší Johny Dee (dnes už zhruba dvacet let zahřívá stoličku v kapele německé metalové královny DORO) a s BRITNY FOX vydržel v dobrém i zlém přes všechny období včetně těch comebackových.


 

Debutové album „Britny Fox“ je bezpečně nejúspěšnější deskou této party, vyšlo v létě roku 1988 a o produkci se postaral renomovaný Johny Jansen. BRITNY FOX okamžitě zamířili mezi trendové hvězdy své doby. Deska představila vitální kapelu, svým zvukem a vizáží se však nelišící od běžných dobových standardů americké metalové produkce určené pro televizní hudební stanice. Album však rozhodně není špatné, staví na vygradovaných chorálech a obstojném muzikantském i studiovém zázemí. Chybou této kapely však bylo, že si někteří její členové začali hrát na hvězdy ještě o trochu dříve, než se jimi skutečně stali. A tak kapela sotva naskočila do dění, už budila dojem produktu, jakých bylo všude kolem požehnaně. Pro sledovače scény určitě mají přímočaré chorály jako „Girlschool“, „Long Way To Love“, „Rock Revolution“ nebo vypjatá balada „Save The Weak“ významnost klasik, nicméně je třeba s odstupem říci, že BRITNY FOX nikdy nepatřily k těm bandům, jež by byli schopné předložit nějakou jen trochu osobitější nadstavbu. Takže první deska se ukázala jako velmi slušná, ale takových jen v tom roce vyšlo ve Spojených státech hned několik desítek.


 

Méně úspěšné, ale po skladatelské stránce dost možná stejně dobré se jevilo druhé album „Boys In Heat“, které bylo vypuštěno jen rok po debutu, neboť si firma zřejmě spočítala, že kout železo dokud je žhavé se vyplatí. Album rozhodně ani o píď neuhnulo z vytýčeného směru, bylo možná trochu muzikantsky vyzrálejší, ale zas ne o tolik, aby si něčeho podobného všimli potenciální fanoušci. Nahrávka nakonec příliš neuspěla, za což mohla právě tehdy probíhající ztráta fanouškovského zájmu o to méně působivé až tuctové z dané stylové škatulky. O slovo se už začala hlásit opravdovost a lidi si začaly získávat poněkud skutečnější záležitosti jako GUNS N´ROSES, THE BLACK CROWES, znovuobnovení AEROSMITH, nemluvě o rockové alternativě. Deska „Boys In Heat“ celkově působila rozmáchleji a doplatila na absenci stěžejního singlu, což i tak dobré songy jako „Standing in The Shadows“ nedokázaly vyvážit. Na albu se nachází rovněž klasický flák od NAZARETH „Hair Of the Dog“, protože ryčný hlas Dizzyho Davidsona vždy docela připomínal Danny McCaffertyho. Ani vypulírovaná produkce Neila Kernona, ani vynikající muzikantské výkony, v čele se skvělým kytaristou Michaelem Kelly Smithem, nezastavily odliv zájmu o podobnou hudbu. Brzká nejistota úspěchu si vybrala za nedlouho svou daň a frustrovaná kapela se začala hádat a zevnitř rozkládat, což na turné vyústilo v pěstní bitku mezi Deanem „Dizzy“ Davidsonem (šéfem a převážným autorem skladeb) a zbytkem kapely, po čemž byl frontman navždy odejit a BRITNY FOX se tím krokem navždy odsoudili k potupnému paběrkování.


 

Jeho nástupce za mikrofonem Tommy Paris byl totiž hlasově o poznání méně charismatický a ve všech směrech mnohem méně výrazný. Kometě BRITNY FOX jakoby od té doby scházela zářivost, energie a pořádná šťáva, takže třetí deska „Bite Down Hard“ vydaná v roce 1991 u East/West neměla nejmenší šanci uspět v konkurenci toho množství nové a svěží zaoceánské rockové hudby. BRITNY FOX byli okamžitě celou řadou novinářů hozeni do škatulky „určeno k likvidaci“, a tak se vlastně o uvadající formě, skladatelské vyprahlosti a hlavně neuvěřitelně jalovému projevu nového zpěváka Tommy Parise dozvěděli jen vytrvalci a skuteční sběratelé glam-metalu.  Záhy se BRITNY FOX rozpadli, aby se v různě obměňovaných sestavách vždy čas od času vraceli, avšak po roce 2006 už to bylo pouze za účasti jen dvou stálých členů z nejslavnější sestavy - rytmické duo Billy Childs/ Johnny Dee. Krátce před tím, ještě s Michaelem Kelly-Smithem a s Tommy Parisem dokázali nahrát pro značku Spitfire i čtvrtou a nepříliš povedenou desku „Springhead Motorshark“ (2003), která jim ke cti příliš neposloužila. Ačkoliv se v roce 2010 Dizzy Davidson snažil postavit svou vlastní obdobu BRITNY FOX, nikdy to nedotáhl do konce, natož aby byl do sestavy svých někdejších spoluhráčů připuštěn, a tak kapela dnes baví pouze zaryté příznivce osmdesátých let a na nějakém tom občasném koncertě navozuje vzpomínku na svou velmi krátkou a velmi nešťastnou slávu, jenž se týkala maximálně jejich prvních dvou alb.


27.01.2018Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz