Last Hardrock Outsider

BORKNAGAR - True North

Zhruba týden mě trápí jeden hudební moment, který nemohu dostat z hlavy. Podobný „stalking“ zažil asi každý, kdo si něco rád poslechne. V podstatě ani nevím, o čem vypovídá. Když budu optimistický, řeknu o kvalitě. V opačném případě o podlehnutí nevkusu, popř. o latentním ohrožení duševní poruchou. Zůstanu u první varianty. Ikonická střední pasáž hitovky „Up North“ s vypjatým vokálem a kaskádami kytarových harmonií má prostě obrovskou sílu. Výzva k pochodu na sever, kterou nelze ignorovat. Tak pojďme!


V BORKNAGAR jsem odjakživa spatřoval silné (black) metalové melodiky. Přívlastky viking, popř. folk pro mě znamenaly víceméně jen marketingové nálepky související s přestupem k Century Media, jimž jsou dodnes věrní. Aby bylo jasno, tito Norové nikdy nenatočí nic tak progresivního jako třeba ARCTURUS nebo IHSAHN a už nikdy nic tak zásadního jako své první dvě desky. Protnutí mladické black metalové bouře, doznívající na skandinávské kulturní frontě, s vyzrálejší a inspirativní formou severského metalu zrozeného na „Hammerheart“ bylo důsledkem mimořádné konstelace. Na druhou stranu je stále ještě bezpečně poznáte, a to i přes standardizovaný zvuk z Bogrenovy švédské dílny. Občas kupodivu dojde i na nějaké to jemné mrazení. K jejich jedinečnosti přispívá smutný fakt, že na podobné úrovni jim dnes v podstatě nemá kdo konkurovat. Kdeže jsou časy extrémně nápaditých melodických pecek ve stylu „Enthrone Darkness Triumphant“, „Nexus Polaris“ nebo „Malice“. Norská, resp. celá skandinávská metalová scéna je v těžké krizi. Kultovní desky tvořili cucáci kolem dvacítky. Dnes nám čtyřicátníci předkládají sice formálně dokonalá, nezřídka však prázdná díla. Osamocená majestátní hora Årbostadtinden zachycená na obalu „True North“ tím pádem dostává i poněkud jiný symbolický význam.



Od desek pečlivě vyšlechtěné skvadry kolem kytaristy Øysteina Bruna dávno nepožaduji nic jiného než masivní útok na první signální skrze typické vokální melodie, pečlivě zakomponované do melodií dalších, o něž se starají mračna kytar a kláves. Harmonické harmonie v harmoniích. Jde mi pouze o únikovku do idealizovaného světa bez stopy psychopatie. Heavy metalové, někdy až pop rockové vyznění některých partií mi problém nečiní. Poslech „True North“ se tedy v době, které vládnou frustrace utápěné v bubble tea apod., blíží ochutnávce starosvětské pochoutky typu čerstvých ořechů v medu. Úniková terapie sladkou přírodní hudbou norské provenience má jednu nespornou výhodu, určitě po ní neztloustnete a neutrpí ani váš vkus.


BORKNAGAR své závazky vůči posluchačům mého ražení plní. Beze zbytku od skvělého alba „Urd“. Že se tak děje v severské stylizaci beru s podobným klidem jako „severský design“ z IKEA. Ostatně hned v první skladbě nového alba, skvostné „Thunderous“, se ozve motiv evokující japonskou historickou dramatizaci, v níž se odsouvají takové ty látkové stěny. Není tomu naposled. Ve světě BORKNAGAR prostě Vikingové mohou doplout na Dálný východ. Problém? Ne! Kýč? Asi ano, ovšem přesně takový, jak ho mám rád. Brun nepreferuje folklór, black metal, nebo prog rock. Jde mu o kytary, krásné vokály a jedinečnou atmosféru, zkrátka o estetiku spojenou s přírodou a přirozeným řádem, na jejímž cizelování usilovně maká zbytek kapely. Ke kreativnímu jádru BORKNAGAR přitom už dlouhou dobu patří další dvě výrazné osobnosti, Lars "Lazare" Nedland a ICS Vortex. Oba dva mají zásadní podíl na postupné proměně, rozkošatění a stabilizaci zvuku, který od počátku zahrnuje též národní prvek dobře patrný v díle norského skladatele Edvarda Griega.


Novinka „True North“ výše zmíněné tučně podtrhuje. Je znovu fantasticky poskládaná, zahraná a nahraná. Disponuje vším, tj. i silnými skladbami. O velikosti jejich množiny rozhoduje hlavně počet poslechů. Jakmile se nějaký song trochu oposlouchá, zastoupí ho další, a to minimálně do doby, než ten ohraný omilostníte. Vrstevnatá hudba BORKNAGAR, jakkoliv působí líbivě, totiž vyžaduje své. Napoprvé zaujmou neuvěřitelně vypiplané vokály. Vortexův „horalsko-pastevecký“ projev může bez pevného produkčního vedení potopit celé album. Nedland se předvádí také rád. Naštěstí má ostřílený režisér Brun vše pevně v rukou. Pomáhá i fakt, že se Nedland může kreativně vyřádit v kmenových SOLEFALD. Øystein připustil na novinku jen ty nejlepší výkony, které s pomocí efektů vycídil do maximálního lesku. Jeho kytary nemá smysl vůbec řešit. Z doprovodu vyučuje. V jiném žánru než v metalu podobné neuslyšíte. Na kytarovku jsou přeci jen dost ostré, na shoegaze zas málo rozostřené, resp. velmi čisté a klasicky vystavěné. Instrumentální verze alba by byla nádherná. Navíc by dala vyniknout Vortexově nápadité baskytaře, která se v mixu sice neztrácí (opravdu se povedl), ale z povahy věci nepůsobí tak efektně. Personální změny na postu bicích a sólové kytary se negativně neprojevily. Bubeník Bjørn Dugstad Rønnow hraje výborně a s maximálním respektem k celku, i když k němu zatím nepatří. Vůbec bych se nedivil, kdyby se stal součástí stabilní sestavy. Ke kytarovým sólům jsem se nedokázal propracovat, mezi sólem a tunami vyhrávek prakticky nelze rozlišit, proč také. Striktně vzato, pár jich tam je, ale sólovou roli de facto ani neplní. Jostein Thomassen není žádný shredder a vše se podřizuje celkovému vyznění a náladě jednotlivých skladeb.


O prvních dvou jsem se již zmínil. Jsou dokonalé. Tečka. Na „Thunderous“ probíhá studená fúze se severem, který znáte z dimenze, v níž operují BLUT AUS NORD. „Up North“ má našlápnuto k tomu, aby se ve zkrácené symfonické verzi stala novou norskou hymnou. Při „The Fire That Burns“ zažijete spalující romantiku v ledovém království. V „Lights“ poznáte severský bigbít. Balada „Wild Fathers Heart“ mě zpočátku dost otravovala, pak sevřela, dojala a ždímala. Mocně a na velmi dobré úrovni se baladizuje i dál. Škoda, že v druhé půlce nepřichází kopanec typu „Up North“. Prospěl by i uvadajícímu posluchači. Závěrečná „Voices“ představuje jasnou úlitbu Nedlandovi. Maluje si to šílenství a spočinutí pěkně, holt pan umělec. Finále jako hrom a opravdová tvůrčí pečeť, která „True North“ definitivně posouvá nad rámec úvah o vkusné pohlednici z vydařené norské dovolené.


07.10.2019Diskuse (11)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Pekárek
12.10.2019 22:08

Jinak s tím postřehem s Metallicou a Uriášema, fakt zajímavý a něco na tom stopro bude. Základ Up North je někde tady:

https://www.youtube.com/watch?v=eebjasQGaE0

Ale i tady je ta Metallica (For Whom) a Manowar (Into Glory Ride)

 

Pekárek
12.10.2019 20:53

Souhlas, jsem rád, že tě album chytlo. Také si ho musím koupit. Voices funguje jako super outro, odeznění všeho mocného předtím. Kdyby byla ještě nějaká Up North v druhé půlce, bodování by bylo vyšší. I tak jsem 90 % hodně dlouho zvažoval.

 

Stray
12.10.2019 18:39

A ještě něco: "Up North" je snad nejlepší skladba BORKNAGAR vůbec, tu jedu vždy tak pětkrát za sebou, už jenom že zní jako kdyby si starý URIAH HEEP ve vrcholné formě hodili tandem s Jamesem Hetfieldem model Load/Reload. Naproti tomu je vychvalovaná "Voices" jenom takovej dojezd, tedy z mého pohledu nejslabší moment kolekce.:-)

 

Stray
11.10.2019 20:27

Daniel: Je to parádní severská metalová deska, hodně se mě líbila už předchozí dvě alba BORKNAGAR (Urd a WinterThrice), tohle je ale blíž velkolepému mainstreamovému pojetí, produkce a zvuk naprostá dokonalost a v těch skladbách je prostě všechno na svých místech, ani o tón víc! Krása. Už jsem to slyšel čtyřikrát cestou do práce, za tmy mezi pátou a šestou ranní (to není jako v Práglu, kde vstávaj na devátou...):-), zvlášť když jdu jeden úsek zhruba kilák areálem Škodovky tak pociťuju ty grády téhle nahrávky, a dneska poprvé doma z originálu (holt vejplata, tak jsem to vzal i s letošníma IDLE HANDS a BLACK STAR RIDERS) na velký bedny, naprosto si to užívám. Poctivá metalová práce s mnoha ornamenty. Slyším tam dokonce spojitost s AMORPHIS.:-) Jo a četl jsem nějaký bludy na tenhle matroš napsaný na jiných webech, nezávidím jim tu hrůzostrašnou perspektivu s jakou hodnotí tvrdou hudbu. :-)

 

Daniel
11.10.2019 09:33

Tak to jsem tady správně(-: Věkem jsem se naučil vše vnímat mnohem komplexněji, cizí práci nepoměřovat s vlastní představou a vlastně vůbec neřešit žánry a škatulky, jen to, jestli mně ta hudba oslovuje a něco mi přináší a vlastně je jedno, jestli je to black metal, pop nebo vážná hudba. To stejné zcela chápu u tvůrců (skupin) a tak si s chutí poslechnu staré i nové Ulver, staré i nové Leprous a ohromně se mi stále líbí Senyaan i nejnovější Kras od Forgotten Silence, přestože tato alba formálně nespojuje prakticky vůbec nic.

 

Stray
10.10.2019 18:01

Daniel: Klíd, tady jsme v pohodě. Nám tu nečouhaj blackový vidle ze sveřepě metalových prdelí. My tu totiž o hudbě přemýšlíme komplexně!

:-)

 

Daniel
10.10.2019 17:54

Můj příspěvek se vlastně netýká této recenze ani diskuze tady, ale spíše řady pro mě nepochopitelných reakcích na jiných webech. (-:

 

Daniel
10.10.2019 14:55

Jediným "problémem" alba je, že to je dospělá hudba pro dospělé lidi. Nějak nevím, proč by nějaký muzikant měl dělat to stejné ve dvaceti a ve čtyřiceti. Někomu stačí pomalovat si ksicht a napíchnout prasečí hlavu na kůl, ale v padesáti už je to jedině tak směšné. Album je po všech stránkách skvělé a je vlastně celkem dokonalou ukázkou, co všechno musí také album mít. Vyspělé, vyhrané muzikanty, schopnost napsat silné kompozice a pak ještě ta nadstavba, která může všechno zabít a občas se to děje a to výbornou produkci a perfektní zvuk. Za mě jednoznačně prvotřídní album, ke kterému se budu často vracet.

 

zdenos
09.10.2019 19:59

těším se, až si to poslechnu jako celek !

 

stefanos
07.10.2019 22:14

Si pust Invincible, to je jako v noci přecházíš silnici a najednou pohlédneš do tváře Tatry 148