Last Hardrock Outsider

BOLT THROWER, MORGOTH, INCANTATION - Praha,Roxy,24.září 2014

Výsostné představení deathmetalového old-schoolu zažila pražská Roxy minulý týden ve středu a byla ještě ke všemu narvána k prasknutí. Už houfující se skupinky fanoušků napovídaly cosi o nadcházejícím svátku tvrdé metalové hudby a protože se i následná vystoupení povedla, tuhle akci dost překvapivě považuji vlastně za vůbec nejlepší, jakou jsem kdy v tomto klubu, který se nachází poblíž Staroměstského náměstí, viděl. Své proto udělala také pohodová atmosféra bez všemožných (důležitost vyzařujících) fríkůlínů a jiných narušitelů, zkrátka normální sraz všech dobře seznámených starých pák. Z mého pohledu tento koncert předčil veškerá očekávání, ať už se týkal vystoupení hlavní kapely, tak zvukové stránky jejich setu. Ostatně právě BOLT THROWER albově odpočívají již dlouhých devět let a s koncerty to mají obdobně, takže se není co divit, že po jejich muzice byl opravdu hlad a i samotná kapela vyzařovala pohodu a koncentraci, tedy snad kromě Karla Willettse, který (díky svým vysmátým gestům) kontrastoval s přísně soustředěnými spoluhráči. Právě blonďatý frontman působil myšlenkově jaksi mimo, což opepřeno pořádnou kulisou z hutného temného soundu BOLT THROWER dodalo vystoupení na zajímavosti. Když se však k Britům na turné připojí takové těleso jako němečtí MORGOTH, kteří svého času rovněž patřili k popředním představitelům evropské deathové scény a jejichž kariéra kdysi odezněla na můj vkus až předčasně rychle, bylo těch lákadel pro jeden večer vcelku dost. Přejděme tedy k účinkujícím.


 

Američtí smrťáci z INCANTATION ještě nebyli úplně tím pravým ořechovým a každý, kdo jejich vystoupení alespoň krátce pozoroval, musel záhy zjistit, že na více než na roli zahřívačů prostě ten večer nemají. Stabilní kapela, která funguje bez větších pauz již více než dvacet let, rozehrála svůj set v Roxy s nepříliš průrazným zvukem, který se po celou dobu nijak nelepšil, spíše tak nějak klopýtal po celou půlhodinu, takže koncert Američanů vlastně považuji za hodně utlumený a málo výrazný, což kapelu, která letos vydala své desáté studiové album „Dirges Of Elysium“, určitě nepotěší. Jenže otázkou zůstává nakolik je vina na straně INCANTATION a za co může zvukař. Každopádně jejich skladby mne vcelku neupoutaly, ať už zněly jakkoliv.

 

Němečtí veteráni z MORGOTH byli už zcela jinak výživnou porcí, protože do svého setu vtrhli jako urvaní ze řetězu a rovněž zvuk, byť se s ním i oni nějaký čas prali, se zvedl. Kdo čekal pouze poctivý řezavý death metal staré školy, musel být plně spokojen. Tihle Němci už jsou sice pánové v letech, kteří ani omylem nepřipomínají ty rozevláté dlouhovlasé floutky z počátků devadesátých let, ale chuť do vystoupení mají stále stejnou. Marc Grewe u mikrofonu je prostě burcíř, jehož hlas si stále udržuje onu dávnou chorobnost. Poté co se k návratu nepřipojil kytarista Carsten Otterbach převzal Grewe roli lídra. Za bicími operoval Marc Reign, což je rozhodně výrazná posila, čímž určitě nechci říct, že původní tlučoun Rüdiger Hennecke byl špatný. Reign do MORGOTH nastoupil z řad thrashových DESTRUCTION a to hned po zahájení comebacku v roce 2010. Hrál se průřez zejména prvním, tedy ryze deathmetalovým obdobím, které zde reprezentovaly skladby jako „Body Count“, „Isolated“, „Suffer Life“ nebo „White Gallery“, ale přišel překvapivě čas i na dvě věci z experimentálnějšího alba „Odium“, konkrétně tedy „Resistance“ a „Under The Surface“.

 

Nakonec se dostavila i ona dlouho očekávaná chvíle pro BOLT THROWER, kteří jednak upoutali hutným, ostře vybroušeným zvukem a rovněž také i vcelku statickým uchopením vlastní show odehrané jak se sluší a patří pod svým obřím logem, vtěsnaným do gotického kříže. Od počátku jejich setu bylo zjevné, kdo že je ten večer hlavní kapelou. Naprosto všechno šlo nahoru, zvuk, atmosféra, koncentrovanost kapely i posluchačů. Co se týče oné statičnosti, jde asi o tohle. Ani jeden z obou dlouhých kytaristů, ať už mám na mysli Barryho Thompsona nebo Gavina Warda, neopustil za celých osmdesát minut svoje stanoviště. Oba se jen tak koncentrovaně klátili do plejády riffů, které ten večer vydaly za pořádný maratón. Baskytaristka Jo Bench překvapila udržovanou vizáží a celkovou svěžestí. Nechápu jak to ta ženská dělá, ale vypadá úplně stejně nebo dokonce ještě lépe než před nějakými dvaceti lety. Trochu shodila, nechala si narůst o něco delší vlasy, než bylo u ní vždy obvyklé. Navíc důsledně obarvené na černo, což udělalo rovněž své. A to zde musím říct, že se mi tahle pani v mládí nikdy moc nelíbila. Hrál se samozřejmě průřez tím nejznámějším z celé kariéry, takže titulní songy z alb jako „War Master“, „The IVth. Crusade“, „...For Victory“ nebo „Mercenary“ patřily k stěžejním věcem. O Karlovi Willettsovi a jeho projevu připomínajícím těžce nafrčeného blázna již řeč byla, ten večer zkrátka platil za figurku, která působila dojmem nějakého hodně ujetého dirigenta, který si ten nářez užíval spíše s posluchači než s kapelou. Co vám mám povídat, prostě Roxy zažilo perfektní večer plný death metalu.


29.09.2014Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Pekárek
01.10.2014 12:23

Incantation - oni jsou trochu jinde, ale dobrý zvuk vzhledem k tomu, že hrají dost "špinavou" verzi US death metalu prostě mít musí, jinak je to v prdeli, což je paradox pouze zdánlivý:)

 

Norr
30.09.2014 11:37

Výborná akce! Vystupování Karla Willettse, bylo z mého pohledu vynikající, přesně takhle to mám rád, žádné bubu pózy. Jinak INCANTATION měli ve svých řadách v osobě zpěváka Johna McEntee vzhledově Maxe Cavaleru, Sebastian Swart z Morgoth zase připomínal James Hetfield a Karl Willetts mi ten večer nejvíc zosobňoval takového roztomilého vodníka ;o)