Last Hardrock Outsider

BLUE MURDER - Hardrocková aristokracie vraždí v modrém (profil)

Když jeden z největších kytarových zjevů v oblasti osmdesátkového Hard N´Heavy - John Sykes - nedobrovolně opustil řady WHITESNAKE, kteří právě zažívali multi-platinový úspěch s albem „1987“, byl to pro leckoho opravdový šok, neboť šestistrunný ďábel s blonďatou hřívou byl několik let před tím prakticky jedním z hlavních architektů Coverdaleovy kapely a už od alba „Slide It In“ z roku 1983 platil prakticky za nedílnou součást zvuku i image této instituce, zrovna tehdy dobývající vysněné a dlouho nedosažitelné americké břehy. Jeho nástroj proslul již v řadách novo-vlných heavymetalových pionýrů TYGERS OF PAN TANG zkraje osmdesátých let, aby se Sykes později ve velkém blýskl účastí na poslední řadové desce irských hardrockových legend THIN LIZZY, které právě na „Thunder And Lightning“ posílil měrou nebývalou a jejich zvuk nasměroval k modernějšímu a mnohem tvrdšímu metalovému pojetí. Jeho hře nikdy nechyběla nonšalance, ale ani potřebná tvrdost a živelná energie, a tak na své cestě vzhůru brzy zdobil oním grandiózním zvukem i hudbu hardrockových legend z největších – WHITESNAKE. Jakmile stanula tahle tehdy již devět let zavedená anglická kapela v roce 1987 na svém absolutním vrcholu, Sykesova pohádka rázem skončila. Na jeho místo u WHITESNAKE ostatně velmi brzy naskočila hned dvojice náhradníků, jmenovitě Vivian Campbell (příchozí z řad DIO) a holandský světoběžník Adrian Vandenberg. Sykes tehdy měl zkrátka takový potenciál a jméno, že na jeho nahrazení angažovala k vrcholu mířící hardrocková instituce hned dvou vynikajících kytaristů.



V roce 1988 tedy John Sykes shání muzikanty pro svůj zcela nový super-projekt, který by měl ctít pravidla nejvyšší hardrockové soutěže podpořen manažerem a hardrockovým guru Johnem Kalodnerem. Prvořadá měla být, jak stránka skladatelská a to v rámci stylu orientovaného nejen na americký trh, tak samozřejmě řemeslné hledisko a muzikantský perfekcionismus. Na počátku byli chvíli součástí projektu, který mezi tím získal dokonce i konkrétní jméno – BLUE MURDER, hudebníci jako Ray Gillen (zpěvák, který krátce před tím nevyužil své šance u BLACK SABBATH a ve zlém se s Iommim rozešel aniž by nazpíval jediné album, aby posléze zazářil až v řadách bluesových BADLANDS) a Cozy Powell, slovutná mlátička nejvíce slyšitelná u RAINBOW nebo právě u WHITESNAKE. Ani jeden však nakonec u BLUE MURDER natrvalo nezakotvil. Cozy Powell dal nakonec přednost jiným záležitostem a výzvám, konkrétně pak právě BLACK SABBATH, ke kterým se připojil v časech nahrávání alba „Headless Cross“. V případě Johna Sykese však bylo jasné, že si k sobě nepřizve žádná béčka, a tak i druhá vlna adeptů obsahovala nejedno eso ve svém oboru. Nakonec volba padla na bubenickou legendu z největších, veterána Carminea Appice (mimo jiné OZZY OSBOURNE a v šedesátých letech VANILLA FUDGE) a také na baskytaristu Tonyho Franklina (krátce před tím THE FIRM), kterého rovněž provázela pověst vynikajícího řemeslníka a stylově všestranného hráče. Až s nimi začala vznikat deska ponechaná nakonec bez názvu.



Debutové album „Blue Murder“ vyšlo u Geffen Records v dubnu roku 1989 a vznikalo po dobu necelého roku ve Vancouverských studiích Little Mountain Sound, což znamená, že u produkce tehdy dlel Bob Rock. Ve výsledku šlo o velkolepou záležitost amerického melodického hard rocku a heavy metalu, věc zcela poplatnou tehdejším trendům v oblasti vlasaté hudby, nicméně album se od většiny konkurence lišilo (v pozitivním duchu) svou okázalostí, bombastickým, ale nikterak samoúčelným naturelem a prakticky dokonalou muzikantskou stránkou. John Sykes potvrzoval, že není jen skvělým metalovým kytaristou, ale že opravdu umí napsat zajímavé stadiónové hymny. Překvapením bylo, že se pěveckých partů nakonec chopil zcela sám, ba co víc, že uměl zpívat stylem poplatným vysokým požadavkům, jako by byl hardrockovým zpěvákem od nepaměti. Deska je tak okouzlující ukázkou dobového Hard N´Heavy, která očarovává svou dramatickou atmosférou, špičkovými hráčskými výkony, ale i prvotřídním studiovým zvukem. Tenkrát se na produkci opravdu nešetřilo a dílo bylo opatřeno tím nejlepším možným, co jen na sklonku osmdesátých let v oblasti melodické metalové hudby za Atlantikem mohlo vzniknout.


Skladby jako strhující úvod v podobě „Riot“, která předesílá vše, co na Sykesově kytaře miluji (všimněte si, jak skladbou burácí jeho nástroj, jak sóla vřeští i v průběhu zpěvových linek), v rámci možností hitová stadiónovka „Sex Child“, titulní „Blue Murder“, která jako jediná vzešla z autorství celé sestavy, nebo na dramatických kaskádových poryvech kytar vystavěná výprava do starověkého Egypta - „Valley Of The Kings“ (tuhle skladbu napsal Sykes ve spolupráci s Tony Martinem, tehdejším pěvcem BLACK SABBATH, a je to na ní, myslím, znát), si vysloužily velké uznání. Dále je zde pak majestátní balada „Out Of Love“ nebo také okázalé riffovité drama „Ptolemy“. Zvuk je často zdoben klávesovými podkresy, které umocňují jeho velkolepost, takřka každou skladbou se prohánějí dechberoucí Sykesova sóla a heroická perfekce je hnaná do krajností, o jakých se mohlo konkurenci jen zdát. Projekt nicméně po komerční stránce ne úplně naplnil svůj potenciál navzdory své nadýchanosti a bojovnému naladění (ostatně i dobový Kerrang projekt označil větou - „BLUE MURDER mají vysoký profil, ale vcelku nízký dopad“). Každopádně po stránce kvality šlo o mimořádně drahé a mimořádně poutavé dílo, které zachytilo hudebníky považované za nejlepší z nejlepších ve své stylové oblasti a to v momentech, jaké neměly příliš konkurence.



Bohužel druhá deska, na kterou došlo, i díky problémům s vydavatelstvím Geffen a smlouvami mezi hudebníky, až o čtyři roky později, a v průběhu jejího zdlouhavého vzniku Sykese postupně opustili oba jeho dosavadní spoluhráči, zcela propadla a nikdy nedosáhla potenciálu prvotiny. Šlo o album důvtipně nazvané „Nothin´ But Trouble“, které vyšlo v roce 1993, a na němž jsou Franklin s Appicem ke slyšení jen v několika fragmentech. Novými spoluhráči Johna Sykese se nakonec stali baskytarista Marco Mendoza a bubeník Tommy O´Steen, kteří s šéfem celý projekt dotáhli do konce. Bohužel však v roce 1993 už nebyl o podobně nastylizovanou a ve všech směrech propracovanou hudbu skoro žádný zájem, navíc firma přestala BLUE MURDER úplně podporovat, výsledkem čehož byl velmi brzký rozpad. V roce 1995 John Sykes nahrál své zcela první sólové album „Out Of My Time“, to bylo vydané v době recese podobné hudby pouze v Japonsku, a na přelomu milénia byl pak mnohokrát součástí některé z reinkarnací irské legendy THIN LIZZY a častokrát s nimi koncertoval po Evropě (zejména pak po německy mluvících krajinách), dokonce u tohoto revivalu Lynnotova bandu častokrát zastával pozici zpívajícího kytaristy a lídra. Nicméně už nikdy se neprosadil podobným způsobem jako v časech WHITESNAKE. John Sykes pro mne stále zůstává jedním z nejpozoruhodnějších kytaristů v oblasti bombastického Hard N´Heavy osmdesátých let a jeho vlastní dítě zvané BLUE MURDER kredit tohoto aristokrata jen a pouze stvrzuje!




12.04.2019Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
15.04.2019 16:44

Nemáš zač, budu se teď snažit sem narvat ještě asi dalších šest až deset kapel z téhle generace a scény, abych pak od května už měl klid na Chucka Schuldinera. Vlastně Hard N´Heavy seriál profilů už spěje do své finální fáze, mám napsané KINGDOM COME, dnes po hokeji chci dát BADLANDS a DARE, no a pak někdy třeba STEELHEART, případně i NELSON, LEE AARON, HOUSE OF LORDS a LYNCH MOB, tím bych to asi uzavřel, prostě do podzimu se to určitě stihne, pak už nikdy hair-metal, jen případné novinky. :-)

 

MichalPuchovsky
15.04.2019 13:39

Dik za parádny profil kapely! Debut Blue Murder poznám celkom dobre a rád sa k nemu čas od času vraciam. Jeho bombastickosť nepozná mieru ani hranice v tom dobrom ani v tom zlom :D Na druhú stranu to patrí k dobe :) Niekedy v budúcnosti si plánujem napočúvať aj "japonské" Sykesovi sólovky Je to pán umelec a teším sa na jeho dlho odkladané novinkové CD. Tuším niekedy v lete m byť konečne vydané.