Last Hardrock Outsider

BLIND GUARDIAN - Nightfall In The Middle - Earth

Co v krátkosti říci o Soumračných příbězích ze Středozemě, tak aby to bylo co nejvýstižnější? Bez pochyb se jedná o jedno z nejlepších (ne-li vůbec nejlepší) klasicky heavymetalových alb druhé poloviny devadesátých let, kterým jakoby nic a s naprostou lehkostí prostupují historické, mytologické a fantaskní motivy a spolu s bouřlivou metalovou složkou utvářejí epické drama, jehož poslech musel skalní fanoušky této hudby pouze těšit. Bohatě aranžované album si za své ústřední téma zvolilo motivy odkazující k Tolkienově knize „Silmarilion“, která platí za souhrn mytologických skutečností utvářejících historii fantaskního světa, jenž tento vynikající autor vymyslel.

 

Názory na „Nightfall In The Middle-Earth“ se však ještě dnes dělí zhruba do dvou hlavních proudů. Zatímco první skupinou jsou bezmezní obdivovatelé, kteří v albu vidí jednoznačný vrchol pouti Slepých strážců s tím, že album oceňují díky jeho muzikantské komplexnosti, nástrojové bohatosti a zjevné vyzrálosti této metalové jednotky, která díky letům pilování svého stylu právě zde zúročila všechny přednosti a zkušenosti, tak druzí  tzv.střízlivější fanoušci rychlých BLIND GUARDIAN album rovněž uznávají, ale považují jej za první mírný schůdek dolu. Ne že by zpochybňovali muzikantský perfekcionismus a vývoj kapely, který ve zdejších studiových nahrávkách dosahoval maxima, ale zkrátka a dobře ze skladeb již pro ně nedýchalo tolik energie a dramatických momentů, jak tomu bylo u několika předchozích alb. Zkrátka a dobře, přes veškerou aranžérskou pestrost a komplexnost tohoto díla bylo mnohým jasné, že se nepodařilo dát dohromady zas až tak silnou sérii písní jako před třemi, případně i před šesti, lety.


 

Osobně rovněž patřím k druhým zmiňovaným, tedy k těm, kteří album berou se vším všudy, ale určitě jej nepovažují za lepší než několik předchozích. A to se mohli BLIND GUARDIAN ve studiu třeba rozkrájet a zvát si tam pro dosažení předsevzatých cílů třeba stohlavý orchestr. Když jsem přemýšlel o tom, proč mne nikdy tohle album za srdce nevzalo tak silně, jak by si to pravděpodobně zasloužilo, napadla mne i myšlenka na hlas Hansiho Kürsche, který se zde poprvé předvede s jistým povlakem opotřebení. Nejsem si však jistý, zdali je to tímhle, nebo opravdu faktem, že zde marně hledám nějakou skladbu, která by se kvalitou vyrovnala „Theatre Of Pain“, „Journey Through The Dark“ nebo „The Past And Future Secret“.

 

Skutečnost, že se zde metalové vály střídají s dramatickými vsuvkami, preludii a scénickými intry, celku hodně prospívá a dopomáhá albu dosáhnout komplexní umělecké atmosféry. Dojde tak na báječná vyobrazení válečné vřavy, středověkého tržiště, promluvy vládce, nebo dokonce na procházku nočními uličkami nepřátelského města. Tohle všechno, v kombinaci s naprosto mistrovskou produkcí a kolosálně vypiplaným zvukem, k jehož výsledné podobě přispělo nespočet nástrojů (zejména Olbrichových a Siepenových rozšafných kytar navrstvených zde na sebe) různě se překrývajících a prolínajících, budilo nebývalou pozornost. Pravdou však bylo, že se zde mimo zdařilých skladeb objevila vlastně i vata, byť samozřejmě velmi umě zaházená celou tou nazdobenou parádou okolo.

 

Skladby samozřejmě ve většině případů neupalují tak, jako bylo u BLIND GUARDIAN zvykem ještě před lety. Vždyť taková královská slavnost, to musí být bujaré a nanejvýš hédonistické pozdvižení, ne překotná blbost klopýtající ve spěchu chodbou jako roztržitý královský komorník. Takže je třeba dodat, že se očekávané vážnosti a velkoleposti všech těchto obrazů ze starého světa podařilo dosáhnout. Celá řada hymnických šlágrů se zde drží spíše středních temp a hraje si s atmosférou prostřednictvím akustiky a různých strunných pavučin, aby záhy gradovala ve vypjatých chórech. Za vrchol desky osobně považuji skladbu „Blood Tears“, která má přesně takovýto dramatizační sled, nicméně k těm nejznámějším kouskům budou navždy patřit tyto věci: bojovná jízda „Into The Storm“, hospodský popěvek „Nightfall“ nebo největší nářez s hodně patetickým refrénem „Mirror, Mirror“. Za zmínku snad ještě stojí chorál „Time Stands Still (At The Iron Hill)“ nebo temnější záležitosti jako „When Sorrow Sang“, „Eldar“ nebo „A Dark Passage“. Za mne - výborné a bravurně propracované album, které je, díky svému nekonečnému perfekcionismu, mnohými považované za jeden z vrcholů tvorby BLIND GUARDIAN, nicméně pokud si odmyslíme všechen ten zdejší nános patetismu, dostaneme skladby, které tak dobré jako u několika předchůdců prostě nejsou.


10.04.2015Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz