Last Hardrock Outsider

BLIND GUARDIAN - Beyond The Red Mirror

Jen těžko by ještě dnes někdo čekal úhybný stylový manévr od krefeldských bardů, v tomhle to mají fanoušci BLIND GUARDIAN opravdu jednoduché, nemusí se totiž třást obavou, že by jejich kapela udělala nějaký nečekaný veletoč, buď se jim prostě album povede a nebo ne. Sami Němci však patří mezi opravdové perfekcionalisty, kteří s vydáváním svých nahrávek absolutně nespěchají, v současnosti dělí každé vydání jejich řadového alba minimálně čtyři roky a myslím, že je to dobře, protože jejich hudba si opravdu zaslouží pořádné opracování. Když bych však řekl, že se Hansi Kürsch a spol. už nikam nevyvíjí, byla by to povrchní lež, rozdíl mezi současností a kupříkladu tvorbou z devadesátých let je v mnoha věcech propastný. Už jenom z toho důvodu, že dříve sice skladby vlastnily nosnější pasáže a působily více powermetalově a už od svého jádra epicky, tedy aniž by s kapelou hrálo ještě dalších deset muzikantů, dnešek není zas až tolik písničkově výrazný, ale zas po aranžérské stránce kapele dopomáhá celá řada přídavných nástrojů a dekorací a s jejich pomocí je opět vytvořena znamenitá scenérie. Vlastně mi přijde vcelku nesmyslné srovnávat hudbu BLIND GUARDIAN napříč dvaceti lety, logické mi to v případě současné novinky přijde pouze v případě přímého albové předchůdce „At The Edge Of Time“, na kterého novinka „Beyond The Red Mirror“ více než dobře navazuje.

 

Už v době kdy vyšlo „At The Edge Of Time“ se nechal Hansi Kürsch slyšet, že se mu velice dobře spolupracovalo s pražským symfonickým orchestrem a že příští nahrávkou budou daleko hlouběji prostupovat prvky vážné a symfonické hudby. Nakonec to s novinkou platí zhruba napůl, BLIND GUARDIAN předkládají další své typické album, kde jsou ony orchestrace znovu zastoupeny v míře nemalé, ale rozhodně jich není nějak výrazně více než minule. O albu nelze říct, že jde o nějaký z diskografie se vyjímající projekt kapely BLIND GUARDIAN a orchestru, spíše kapela znovu jen využila možnosti pořádně svou hudbu přikrmit, tak jako se stalo již před čtyřmi lety. Ostatně právě s předchozí deskou aktuální album spojuje i skladba „At The Edge Of Time“ vycházející až nyní a patřící zde k nejlepším.

 

 

Ponuré orchestrální chóry zahajují „The Ninth Wave“, rozložitou devítiminutovou kompozici, která, díky všem symfonickým vystýlkám, komplikovanější struktuře a dominantním vícehlasým pasážím, jakoby se snažila navázat na poslední  věc z minula, epickou „Wheels Of Time“, což jak jsem již onehdy napsal, nebylo tenkrát jen tak nějaké malé zapráskané kolečko, ale pořádný stometrový kolo chrlící do dáli oheň a celkově svou září budící respekt. Je tedy vidět, že se v megalomanské poloze chlapcům z Krefeldu zalíbilo, i když je pravda, že song „Wheels Of Time“ zůstal v jistém smyslu nepřekonán.

 

Přímočará jízda „Twilight Of The Gods“ připomíná odkud krefeldská družina vychází především, takže dynamická powermetalová skladba se silnými nápěvy, vyhrávkami a kvapíkovým tempem. Díky většímu počtu oněch kytarových vyhrávek dá song vzpomenout spíše na album „Nightfall In Middle-Earth“ než přímo na speedmetalové začátky dráhy těchto Němců, prostě jde opravdu o dobrý song, který je i logickou volbou na singl. Následuje „Prophecies“, což je o něco temnější skladba, o to však více zaujme její vývoj a struktura. Já osobně jsem z jejích nápadů po vzoru „Theatre Of Pain“ a celkových proměn nadšen, vlastně mi její nápaditost, svěžest, ale i skutečnost, že v ní dozajista nic nedrhne, připomíná album „Somewhere Far Beyond“ a časy rozmachu. Určitě jeden z vrcholů desky.

 

Se čtvrtou „At The Edge Of Time“, ale i sedmou „The Throne“, přicházejí chvíle na bohatší využití symfonického orchestru. Skladby se nakonec vyvinou do nebesko-pekelných refrénů k jejichž úpatí vede trnitá cesta přes les smyčců, křoviska dechů a skalní soutěsku tympánů. Jde o opravdové dobrodružství z poslechu a díky tomu i tyto věci řadím k nejlepším okamžikům nahrávky. Družina jezdců však míří neochvějně na vrchol. Následující „Ashes Of Eternity“, „The Holy Grail“ a „Sacred Mind“ jsou návratem k výbušnějšímu typu skladeb se střídavou kvalitou a zajímavostí. Předposlední „Miracle Machine“ spíš platí za takový komorní tříminutový předěl, kde Hansiho hlas v mnoha modifikacích a vrstvách doprovází pouze klavír, takže velké finále přichází až se závěrečnou „Grand Parade“, jenž záhy sebejistě zastane úlohu oné velké hymny na závěr, jenž duní nádvořím pomyslného královského paláce. V onom divokém tanečním reji se tam mezi sebou prolínají symfo pasáže s kytarovými vyhrávkami Andrého Olbricha a Marcuse Siepena, aby vše z hradeb umocňovaly stohlavé chóry. 


Osobně si myslím, že BLIND GUARDIAN nahráli další znamenitou desku a to i přesto, že jim mnoho posluchačů zazlívá prakticky nulový vývoj a úbytek nápadů, jenže pokud by všichni ostatní siláci a melodici dostali do svých skladeb to co Krefeldští nyní, mohli by několik týdnů slavit, pořád jsou totiž naprosto výjimeční, co na tom, že tři skladby z deseti mají trochu vlažnější obsah? Mám to tak, že od debutu a po celá devadesátá léta neměli konkurenci, pak přišlo období tápání, které však bylo přerušeno před čtyřmi lety minulou, po dlouhé době povedenou deskou, období znovuzrození však pokračuje i letos. Možná ještě o kus lepší deska než posledně.


27.01.2015Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

matus17702.02.2015 11:28

S recenziou suhlasim do bodky, kludne sa to mohlo volat aj At the Edge of Time II :) BG su extremni pedanti a skveli skladatelia, su vo vybornej forme a su podla mna na powermetalovej scene nenahraditelni. Napriklad aj novy Scanner je velmi fajn (tesim sa na avizovanu recenziu), ale aj tak sa nechyta ani zdaleka. Highlights: Twilight of the Gods, At the Edge of Time, The Holy Grail a samozrejme oba dlhe songy. Zvysok je tiez super, tesim sa na zlinsky koncert.