Last Hardrock Outsider

BLACK STAR RIDERS - Another State Of Grace

Ještě než začala vznikat čtvrtá řadová deska hardrockových BLACK STAR RIDERS, došlo v řadách kapely na dvě poměrně zásadní personální změny. Ostatně projekt, který původně vznikl k uctění památky Phila Lynnotta, se nikdy neprokazoval zrovna personální stabilitou. O co tedy jde? Jednak zkušeného matadora Jimmyho DeGrassa u bicích nahradil v roce 2017 Chad Szeliga a o necelé dva roky později, bezprostředně před vstupem do studia, byl kytarista Damon Johnson zastoupen novicem Christianem Martuccim. Soudě dle poslechu nové desky, rovněž první desky BLACK STAR RIDERS produkované Jayem Rustonem (dvě předchozí totiž produkoval samotný Nick Raskulinecz), se však zdá, že výměna zkušených borců za nováčky určitě nepošramotila kvalitativní stránku projektu.


Jakkoliv se kapela dala dohromady v prvních letech právě končící desetiletky díky připomenutí odkazu Phila Lynnotta a jeho znamenité kapely THIN LIZZY, postupně se přetransformovala v regulérní band s vlastní osobitou tvorbou. Jasně, stěžejní je zde přítomnost osmašedesátiletého kytarového mága Scotta Gorhama, člena právě nejslavnější sestavy THIN LIZZY z let 1974-1980. Ten správný drive a zápal však kapela získala až s příchodem severoirského frontmana Rickyho Warwicka (dříve proslulého z THE ALMIGHTY), až díky němu se prakticky koncertní revival projekt THIN LIZZY dokázal vyvarovat stínů minulosti, vybřednout ze stavu, kdy v repertoéru převládají výhradně klasické standardy THIN LIZZY, a pod fungl novým jménem začít makat na vlastní tvorbě.



Ani jedna ze čtyř desek BLACK STAR RIDERS není rozhodně špatná, ale řekl bych, že až postupem ubíhajících let kapela získala na vyšší skladatelské kvalitě, respektive druhá a třetí deska „The Killer Instinct“ a „Heavy Fire“ na mne dělají lepší dojem než debut „All Hell Breaks Loose“, možná to souvisí i s výše zmíněným obsazením na producentském křesle, možná lepší chemií mezi muzikanty, kteří si postupem doby začali více vyhovovat.


S novinkou „Another State Of Grace“ je to vlastně obdobné, britsko-americká pětice v žádném případě nepodlézá svou laťku kvality a přichází s materiálem, kde rockové posluchače čeká silná sada pouličních vypalovaček. „Tonight The Moonlight Let Me Down“ působí jako otevírák velice nadějně a dostává projekt do tempa, upoutá chytlavost, celkový drive, ale saxofonové sólo v závěru. Následný titulní song „Another State Of Grace“ upomene prostřednictvím bojovné rytmiky a folkových motivů spjatost se Zeleným ostrovem a odkazem právě na THIN LIZZY nebo na dalšího z jejich kytarových synů Garyho Moorea. Ona pochodová nálada a zdobnost utvářená tradičními postupy silně evokuje právě hudbu geograficky náležící Irsku. Nejsem na podobné postupy sice zrovna vysazen, ale zde mě zkrátka nevadí. Když s následnou „Ain´t The End Of The World“ začne opět převládat rocková zemitost, jsem vlastně rád.


Na desce se vlastně nachází jedna vypalovačka za druhou, není čas na nějaké folkové rozjímání, natož pak na akustické balady (je zde vlastně jen jedna a ne zrovna špatná). Je to každopádně dobře, protože kapela, jejíž tempo mimo jiné udává od baskytary rovněž další velká persona amerického hardrocku - Kaliforňan Robbie Crane (dříve VINCE NEIL BAND nebo RATT), se dostává do pořádného laufu a chrlí jednu hitovku za druhou, ať už tedy jde o výše zmíněnou a mistrně vystavěnou baladu „Why Do You Love Your Guns?“ nebo ráznější kusy v podobě takových čísel jako „Soldier In the Ghetto“ či „Standing In the Line Of Fire“. S odlehčenější poloakustickou „What Will It Take?“ sice dostáváme asi nejunavenější moment nahrávky, ale i tak nás brzy Warwickovci přesvědčí svým zápalem a loučení v podobě dvou hymnických fláků, jmenovitě „In The Shadow Of the War Machine“ a „Poisoned Heart“, nemá prostě chybu. Za mne fakt povedená jízda od stále přesvědčivějšího projektu. Chemie po trase Scott Gorham - Ricky Warwick se, za asistence čerstvé krve, zdá být na vrcholu.


09.10.2019Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Fenris 13
11.10.2019 08:29

Až do teď jsem tuhle grupu neposlouchal, věděl jsem o její existenci a to bylo všechno. Ale recenze pana domácího navnadila...a je to pecka jako hrom! Srdce THIN LIZZY v moderním zvukovém kabátku, prostě nádhera! A titulní skladba mně dostala do kolen, je to jako pokračování skvělé hymny Emerald. Doporučuji.

 

Pekárek
09.10.2019 22:23

Začal jsem nedávno s druhou deskou. Jsem docela čuměl. Extrémně našláplá kapela, vážně se těším, recka k tomu jen přispěla.