BLACK SABBATH - Praha, O2 Aréna, 30.června 2016

Asi bych si hodně vyčítal nevyužít poslední příležitosti k spatření koncertu své nejoblíbenější kapely. Zvlášť když v kuloárech už dlouho dopředu zaznívaly hlasy, že se legendární Britové nacházejí ve skvělé formě a jejich finální karavana sklízí výhradně pochvalné reference. Členům BLACK SABBATH už pomalu táhne na sedmdesátku, takže se vůbec nedivím jejich rozhodnutí, chopit se příležitosti k ukončení kariéry a to v době kdy si  jejich vystoupení ještě stále udržují vynikající kvalitu a vše je provedeno s patřičnou důstojností. Do posledního místečka narvaná pražská O2 Aréna tak byla ve čtvrtek svědkem znamenité show, která si navíc držela ohromné charisma, tolik příznačné pro tuhle legendární kapelu, která ve své ranné fázi definovala zvuk pravěkého heavy metalu či hard rocku na úsvitě památných let sedmdesátých.

Jako předkapela byli vybráni Američané RIVAL SONS, což se ukázalo jako velmi dobrá volba. Hudba těchto muzikantů totiž rovněž vychází z dávné hardrockové školy a výrazné inspirace LED ZEPPELIN chlapci z Kalifornie obohacují o vlastní schopnost složit dravé a freneticky podávané vypalovačky. Co upoutalo, samozřejmě kromě nasazení souboru a perfektního muzikantského řemesla, byl dokonalý zvuk, to ostatně nebývá u předkapel úplně běžné. Jenže BLACK SABBATH jsou tak bytelná instituce, která si je navíc svých schopností vědoma a  tím pádem nepotřebuje intrikařit, takže jejich tým opravdu nemá zapotřebí zhoršovat podmínky předskokanů, tak jako se to někdy děje u některých jiných velikánů. Třicátníci z RIVAL SONS zkrátka dostali mnoho prostoru k tomu, aby se ukázali v tom nejlepším možném světle, a myslím, že toho kapela poskládaná okolo výtečného zpěváka Jaye Buchanana a kytaristy Scotta Holidaye plně využila. Hrálo se zhruba osm skladeb a to jak z průlomové desky „Great Western Valkyrie“ (např. „Secret“, „Good Things“…), tak i několik válů z nového alba „Hollow Bones“.

Vystoupení BLACK SABBATH začalo přesně v devět hodin a trvalo zhruba sto minut. Díky naprosté profesionalitě všech zúčastněných a rovněž nadstandardně příčetnému rozpoložení Ozzyho se stal koncert opravdu mimořádným zážitkem. Po pekelnickém audiovizuálním intru následovaném typickou anglickou bouřkou rozezvučel prostor strašidelně znějící úder do zvonu, takže hutné inferno „Black Sabbath“ zahajující debutovou desku z roku 1970 zde dostalo důležitou roli vstupní brány pandemonia. Celý koncert byl odehrán ve vynikajícím rozpoložení a byť si kapela, jak je všem dobře známo, často hraje s pomalými tempy, působil dojmem performace, která odsýpá a kde nic nedrhne. Zvuk byl dokonalý, plný, průrazný a navzdory typicky hutnému zvuku kytary Tonyho Iommiho, tak vlastně i hodně čistý. Kdo čekal nějaké unavené loučící se páprdy, ten se přepočítal. Geezer Butler stavěl svoje basové konstrukce stejně vitálně jako ve svých pětadvaceti a když mu záda jistil o generaci mladší zabiják Tommy Clufetos od bicí soupravy, dostal koncert neuvěřitelně hřmotnou a vitální podobu. Ozzy Osbourne byl ve znatelně lepší hlasové kondici, než tomu bylo u něj obvyklé před deseti či patnácti lety. Pohybem sice již šetřil, ale vše nahradil zlepšeným zpěvem, kterým se snažil přiblížit sedmdesátkovým klasikám a k překvapení všech se mu to rovněž i dařilo.

Důstojně působící Tony Iommi se zdál být zdravotně v lepší kondici, než jak tomu bylo před lety v období náročné léčby a jeho hra byla tradičně dokonalá, tedy naprosto precizní v riffech a snad ještě lepší v typických klokotavých sólech, takže když se obvykle v druhých a poněkud rychlejších polovinách většiny zde prezentovaných skladeb rozezvučelo jeho památné repetetivní staccato, padali nadšení šedesátníci s ústy dokořán a dlaní na čele („no to mne podržte“) ze sedaček tribun. Už druhá skladba „Fairies Wear Boots“ naznačila progresivní chutě skvěle připraveného souboru, schopného se i po šestačtyřiceti letech vypořádat s nejsložitějšími ornamentálními pomníky vlastní dávné produkce. Následovala svižná „After Forever“ s rozevlátým hippie nalazením, při svém vzniku určitě inspirovaná užíváním divokých psychedelik. Pokračovalo se ve velkém stylu, takže brzy přišla na řadu protiválečná klasika z největších „War Pigs“, hned záhy následována songy „Snowblind“, „Behind The Walls Of Sleep“ a „Into The Void“. Celkově se hrálo třináct skladeb a musím potvrdit, že kdybych nepočítal „Dirty Woman“ z roku 1976, patřily by všechny songy do časového rozmezí 1970-72, což potvrzovalo verzi, že si kapela nejvíce cení své úvodní etapy.

O generaci mladší bubeník Tommy Clufetos, který jako jediný nepatřil do základní sestavy BLACK SABBATH, ale roli koncertního bicmana přijal již před minulým evropským turné a to vzhledem k často diskutovanému odřeknutí Billa Warda, byl jistě tou nejlepší možnou volbou a nejenže starým pánům stačil, ale celý koncert ještě povýšil o vlastní umění, o tu neskutečně namakanou silovou hru, která připomínala nejen jeho předchůdce, ale dávala vzpomenout i na mistrovství bájného Zepelína Johna Bonhama. Znamenitý Clufetos svou hru v samotných skladbách (ale i ono masakrální bubenické sólo, kterým se prezentoval po hodině koncertu) neuvěřitelně prožíval. Na jeho práci bylo poznat to odhodlání, i skutečnost, že je nejen srdcařem, ale i hráčem s obrovským talentem. Skvělá sedmdesátková image, dlouhé vlasy přiškrcené nad ušima čelenkou a obličej zdobený masivními vousy, pak byly další třešničkou na koncertním dortu navozujícím dokonalé souznění mezi tímto muzikantem příslušícím k mladší generaci a třemi původními členy BLACK SABBATH. Nejeden divák v hale však ani nevěděl, kdo že to za bicími sedí, což jsem zjistil po koncertě v útrobách blízké benzínky, kde jsem vyslechl rozhovor dvou týpků z Hané: „Tož to byl šikovný synek ten bubeník, nebyl to ten, ...no ten, co prorazil venku? Však víš, ne? Jásné. Myslíš Škaroupek nebo tak nějak? No to byl on.“

Pokračovalo se tedy ve velkém stylu a valící se hordy riffů nedaly těm dvaceti tisícům příchozích žádnou šanci, takže brzy došlo na „Hands Of Doom“, „N.I.B.“ a „Iron Man“. Poslední klasiku už hulákala celá hala. Dokonalé finále posléze obstaraly další památné vypalovačky - „Children Of the Grave“ a samozřejmě nepostradatelná tříminutová hitovka „Paranoid“. Celý koncert byl snímán několika kamerami a záběry byly okamžitě promítány na čtyři metry vysoké a dvanáct metrů široké obrazovce, jenž skvěle doplnila dění na pódiu a divákům vše přibližovala. Z mého pohledu šlo o dokonalý zážitek, kde se kapele podařilo předat vše se zápalem a ve skvělém zvukovém provedení. Ono určitě není jen tak, napojit se na diváka a vtáhnout jej do koncertu. Jedinou kaňkou tak zůstal nový fenomén, který se však samotné kapely netýkal, mám na mysli samozřejmě natáčení záběrů z akce na telefon, protože prostřednictvím této činnosti mnoho chytráků na ploše znesnadňuje výhled všech za nimi stojících a proto jsem si dovolil pár kvalitnějších snímků ukradnout z youtube a dozdobit tento článek.

04.07.2016	Diskuse (23)	Stray janpibal@crazydiamond.cz