Last Hardrock Outsider

BLACK SABBATH - Heaven And Hell

Fenomenální obrat doznala uvadající kariéra BLACK SABBATH hned zkraje osmdesátých let. Snad nikdo by se nenadál, že po vyhazovu fanoušky milovaného Ozzyho Osbournea dojde k takto povedenému druhému startu, navíc se zpěvákem, který svého předchůdce nepřipomínal vůbec ničím, stejně tak se i výraz kapely dočkal mnoha obměn a novinek. Začněme tedy od začátku, osobně mám za to, že angažování vlastníka mocného hlasu, Američana Ronnieho Jamese Dia, bylo vlastně jedním z nejlepších a nejpřekvapivějších tahů v celé historii metalové hudby. Výsledek stál po všech stránkách za to. S nově příchozím bývalým frontmanem od Blackmoreových RAINBOW působili Sabati rázem jako polití živou vodou. A ústřední dvojice Tony Iommi/ Geezer Butler neskrývala nadšení už v průběhu studiových prací, které se tentokrát nesly pod taktovkou Martina Birche, bezesporu jednoho z nejlepších producentů své doby, perfekcionalisty, později známého rovněž z letité spolupráce s IRON MAIDEN. Nejenže se rázem dostavila skladatelská invence, ale zkušené kapele, ještě krátce předtím všemi škarohlídy házené do šrotu, se zde podařilo vybudovat svůj úplně nový směr – mocný, heroicky naladěný heavy metal, kterému dominoval Diův hlas i podstatně melodičtější podoba skladeb, ve kterých se blýskl se svou sólovou kytarou především principál Tony Iommi.


 

 

Album „Heaven And Hell“ stavělo na robustním kytarovém soundu, vycizelované produkci, která se ve své době přibližovala spíše vkusu zaoceánského publika (v USA tou dobou zájem o heavy metal začal teprve nabírat vzestupné tendence), mytologických tématech v textech a rovněž výrazné melodice skladeb, to byla cesta tvrdé hudby hodná následování v prvé půli osmdesátých let. Zcela z čistého stolu vystavěné album nikterak nepřipomínalo předcházející alba BLACK SABBATH, v čemž osobně vidím jeho přínos. Nešlo však o změny provedené zbůhdarma. Skladby se již nenořily v hutném soundu, naopak se světu ukazovaly v plném lesku. Šlo o restart se vším všudy a začátek nové slavné kapitoly, zde provedený třicátníky, kteří sice měli už něco za sebou, ale do skladatelské pohodlnosti jim hodně scházelo, jen je zpětně škoda, že to pánům nakonec spolu příliš dlouho nevydrželo. Ostatně první se poroučel hned krátce po realizaci bubeník Bill Ward, zkoušený ranami osudu (smrt rodičů - autonehoda), ale i vlastní indispozicí a nalomeným zdravím vlivem let nezřízené životosprávy. Na turné jej nahradil Vinnie Appice, který se až po čase stal oficiálně součástí BLACK SABBATH.

 

Songy byly zabaleny do modernějšího fantasy vyznění a BLACK SABBATH jejich prostřednictvím ukázali cestu mnoha svým následovníkům, takže prakticky na počátku osmdesátých let položili základy nového směru – melodickému heavy metalu. Šlo o doslova kultovní kombinaci hutného kytarového soundu a jadrných sól, ingrediencí pro Tony Iommiho nástroj tolik typických, se slyšitelnými pohádkovými inspiracemi u desky „Rising“, kterou čtyři roky zpátky nazpíval Ronnie James Dio u RAINBOW. 

 

Materiál měl rázem větší šanci oslovit širší posluchačská pole, obsahoval únosnou míru patosu, ovšem rovněž obrovskou porci strhujících nápadů, které prostřednictvím hymnických skladeb cloumaly s emocemi nové generace metalových posluchačů, stejně jako tomu bylo u kapel, které tou dobou chytily svou šanci pevně za pačesy (MOTÖRHEAD, JUDAS PRIEST, IRON MAIDENSAXON...). Zkušená kapela se sice necítila být spjatá s Novou vlnou britského heavy metalu a tento rozpor doložila čarokrásnou aurou a určitou noblesností zvuku svých nových skladeb, nicméně vliv ostrovního heavy metalu přelomu sedmdesátých a osmdesátých let skladby na novince bohudík nezapřely, právě díky tomu všemu je deska mnohem lepší, než těch několik předchozích z konce sedmdesátých let. Ve Spojených státech se stala navíc absolutním trhákem.

 

Výtečný Ronnie James Dio řádící na americkém turné se svým hlasem jako utržený ze řetězu vlil letité kapele novou krev do žil a vtiskl jejich hudbě bojovný ráz a značnou dávku odhodlání. Od úvodu v podobě řízné vypalovačky „Neon Knights“, až po závěrečnou, nostalgicky vyznívající suitu „Lonely Is The Word“ s nekonečnými Iommiho sóly, šlo takřka o dokonalý heavymetalový soundtrack. A to se zde ještě nacházely takové lahůdky jako fenomenální epos „Children Of The Sea“, obsahující překrásné dispozice Diova hlasu, titulní pochod „Heaven And Hell“, jenž je notoricky znám díky Butlerově vytažené basové figuře, zde dodávající skladbě na dramatičnosti, nebo třeba strhující hitovka „Die Young“, která je vlastně dokonalou definicí prvotřídního hard rocku/ heavy metalu své doby. Nakonec zde vlastně není jediné skladby, která by platila za vatovitý kousek ředící sílu majestátně působícího celku, všechno do sebe dokonale zapadlo a tak černokněžníci z BLACK SABBATH bezprostředně po odchodu Osbournea nahráli jedno ze svých vůbec nejlepších děl, album, před jehož dokonalostí se ještě dnes klaní nejen emotivně založené peklo, ale samozřejmě i odtažité a stoicky chápavé nebe.


05.07.2015Diskuse (6)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

DarthArt
09.12.2015 14:44

Další deska Black Sabbath, která mi nešla pod fousy asi deset let. Já nevím, objektivně je to skvělá deska, monstrózní porce nezapomenutelných riffů a melodií, ale prostě desky s Diem mě nějak ne a ne chytnout (trochu s výjimkou Dehumanizera). Zhruba poslední půlrok je to už ale tak, že první půlku desky už mám zcela pod kůží, ta druhá mě ještě čeká. A Born Again jde zatím vyjma Turn Up the Night mimo mě celá. Koneckokonců to ale zas není tak špatná situace - vzpomínám na rozhovor s jedním kámošem, který je fan Zeppelin (dokonce hrál i v jejich revivalu). Když jsem mu sdělil, že začínám naposlouchávat LZ I a ty další neznám ještě vůbec, říkal mi: "Tak to ti závidím. Takový to poznávání nový muziky, každej další poslech tě naplňuje větším nadšením, to je to nejlepší. Já už od LZ nemám co objevovat." Takže jestli mě něco podobnýho teď čeká u sabbaťáckých desek s Diem, mám se asi na co těšit!

 

Zetro
18.07.2015 10:39

100%

 

Valič
12.07.2015 20:40

Tady opravdu není co řešit. 100% stejně jako následující řadovka. Mob Rules bývá sice často vytýkáno, že zní jako Heaven And Hell Part II, ale mě by nevadilo ani kdyby s Diem natočili ještě i Heaven And Hell Part III, Part IV a Part V. :-)

 

Kropis
08.07.2015 10:52

Moje nejoblíbenější album BS. Co song, to klenot.

 

Myší chlap
06.07.2015 21:56

Naprosto super album, které začíná zcela nové období nejen sabatů ale i heavy metalu obecně. Sabbati v osmdesátkách byl povětšinu času brutální mazec.

 

rumcajs06.07.2015 10:57

Téměř stoprocentní souhlas s recenzí. Jen to procentuální hodnocení je nízké...:-) (Jinak drobná chybička se vloudila, poslední věc na albu se jmenuje Lonely Is The Word.)