Last Hardrock Outsider

BLACK SABBATH - The Eternal Idol

V závěru recenze na předchozí řadovku „Seventh Star“ jsem zmínil, že nahrávání „The Eternal Idol“ bylo započato ještě s Rayem Gillenem, nadějný zpěvák byl však vzhledem ke svým malým zkušenostem se skládáním, nahráváním a celkově studiovou prací (a jak prameny z různých biografií nesporně uvádějí: zejména nulovým zájmem tento svůj handicap jakkoliv dohnat) ze sestavy BLACK SABBATH brzy propuštěn. Jeho náhradou se za pár měsíců stal zcela neznámý třicátník Tony Martin, který Rayovy party od základu přezpíval. Aniž by si to Tony Iommi tenkrát uvědomil, byl to moment, kdy započala nová kapitola této legendární skupiny. Tony Martin totiž svým hlasem povýšil sound BLACK SABBATH směrem k moderní hard rockové velkoleposti. Jeho hlas se bez známky zaváhání a s naprostou samozřejmostí vypořádal se všemi překážkami a dokázal nést praporec uvadající legendy až kamsi k temným nebesům, jež drží nekonečnou stráž nad všemi pozemskými hříšníky. Martinův projev byl přesvědčivý, atraktivní a v druhé půli osmdesátých let také moderní. A přestože zpočátku docházelo k jeho časté kritice z důvodu určité podobnosti s projevem R. J. Dia, čas později ukázal, že Tony Martin byl zcela svébytným vokalistou BLACK SABBATH, jehož dopad na určitou část tvorby této kapely byl naprosto nezanedbatelný.


Velkolepý, tak lze totiž jedním slovem nazvat triumvirát prvních tří alb legendárních BLACK SABBATH (počínaje albem „The Eternal Idol“, přes naprostý vrchol celé etapy v podobě majestátní záležitosti „Headless Cross“ a konče u severské kapitoly „Tyr“) nazpívaných právě Tonym Martinem. Kapela zde totiž konečně získala moderní zvukovou formu, metalově hřmotný zvuk, neskutečný odpich a sílu vpravdě titánskou. Nemalý prostor zde dostaly také Nichollsovy klávesy, protože to byl právě on, kdo spolu s Iommim nejčastěji tvořil. Nahrávání probíhalo v průběhu roku 1987 v drahých studiích Air na ostrově Montserrat, pod produkční taktovkou kontroverzního Jeffa Glixmana, chlápka, který šel již v časech předchozí desky „Seventh Star“ všem muzikantům doslova po krku. Na počátku všech prací (a to ještě před odchodem Gillena) opustil řady kapely kvůli údajným osobním problémům baskytarista Dave Spitz, který byl ve studiu rychle nahrazen skvělým songwriterem, zkušeným hudebníkem a zachráncem kariér celé řady hardrockových legend, Bobem Daisleym. Ten sice zrovna pomáhal s tvorbou bestselleru Garyho Moora „Wild Frontier“, ale bleskovou nabídku BLACK SABBATH přijal bez odkladů.



Album „The Eternal Idol“ působí v každém ohledu daleko sevřenějším a hotovějším dojmem, než oba předchozí studiové zářezy. Celou kolekcí, vybavenou neskutečně aristokratickým zvukem, se táhne opar určitého tajemna, díky čemuž jí tisk pasoval do pozice mnohem větší události, než se tehdy od této legendy, unavené nekonečnými personálními rošádami, čekalo. Zahájení obstarává výpravná suita „The Shining“. Šlo o zemitou skladbu stojící na výrazném Iommiho riffování, jenž v průběhu skvostného refrénu vzlétla k oblakům. Celé to znělo jakoby se staří SABBATH opravdu přemístili v čase a plně se aklimatizovali na zcela novou dobu - tedy konkrétně dobu vlády MTV a atraktivity v rocku. Martinův hlas zcela odpovídal tehdejší power metalové stylizaci. Druhá „Ancient Warrior“ byla neméně zdařilá a držel jí Daisleyův mytologický příběh. Následovla vcelku odvázaná „Hard Life To Live“ s mnoha hravými kytarovými figurami, které obohacovaly Nichollsovy klávesy. Tahle píseň ve stylu mejdanového metalu tak trochu připomněla tehdejší tvorbu WHITESNAKE, se všemi jejími průvodními znaky. Můj favorit měl však název „Glory Ride“ a šlo o strhující hardrockovou jízdu, která líčila výpravy pilotů kamikadze v průběhu druhé světové války. Celé album pokračovalo v podobném stylu až do finále. Přes songy jako „Nightmare“, „Lost Forever“ a intermezzo „Scarlet Pimpernel“ jsme se dostali až k majestátní a zároveň velmi ponuré titulní skladbě „Eternal Idol“, kde Tony Martin své debutové působení se ctí zakončil. Velkou měrou se na celkovém výsledku projevila také výpomoc producentského esa Chrise Tsangaridese, který dohlédl na závečné práce.


Z dnešního pohledu je album „The Eternal Idol“ prvním krokem k nové stabilitě uvnitř BLACK SABBATH, kteří se od odchodu Ronnieho Jamese Dia v roce 1982 metalovou scénou stále jaksi nemotorně potáceli. V rámci diskografie kapely není album nezbytně nutné, ale je prakticky novým začátkem další velké kapitoly, protože znamenitý Tony Martin (s jednou dvouletou pauzou) vydržel v řadách černokněžníků až do ukončení veškerých studiových činností v roce 1995. Po tu celou dobu sice bojoval s kritickými hlasy, označujícími jej za nepříliš výraznou osobnost, avšak nejpozději od následujícího alba „Headless Cross“ (všeobecně považovaného za Martinův vrchol) většina z nich musela uznat, že jde o zpěváka zcela mimořádných kvalit, který nalil do žil zmírající kapely novou krev a pomohl jí tak vstoupit do závěrečné desetiletky dvacátého století ve zcela nové a aktuální podobě.



16.07.2015Diskuse (9)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
24.07.2015 11:15

V případě Hagarových VAN HALEN to na plnopočtové hodnocení asi nevidím, u "F.U.C.K." bych volil rozumných 90%, u "Balance" o deset méně, "5150" 80%, "OU812" 70%, jinak ještě dodatek - z těch velkých kapel minulosti bych nechtěl opomenout IRON MAIDEN (co album to článek), LED ZEPPELIN (co album to článek), DEEP PURPLE (profil), KING DIAMOND (ještě se rozmyslím), DEATH (co album to článek), PINK FLOYD (co album to článek), MERCYFUL FATE (profil), ACCEPT (profil), MANOWAR (profil), SAVATAGE (asi spíš recky na vybraná díla), DREAM THEATER (asi spíš recky na vybraná díla), OBITUARY a PESTILENCE (obě asi spíš recky na vybraná díla).

 

rumcajs24.07.2015 10:39

Zdalipak se dostane s desítkou i na nějaké z nej alb Hagarovy éry F.U.C.K. či Balance?

 

Stray
23.07.2015 20:04

Po skončení recenzí BLACK SABBATH převezmou retro štafetu JUDAS PRIEST a MOTÖRHEAD, oběma kapelám budou patřit třídílné důkladné profily s mini-recenzemi všech alb, navíc album "Painkiller", které letos v srpnu slaví 25let, se navíc dočká recenze samostatné. Záměr je jasný, přeházet všechna už dříve na MP sepsaná profilová retra pokud možno do konce roku v propracovanějších verzích sem. Tedy VAN HALEN, WHITESNAKE, MOTLEY CRUE, KISS, AC/DC, WHITE LION, W.A.S.P., RATT, samostatné recky nebudou chybět u TESTAMENT, SLAYER, METALLICA, KORN, PARADISE LOST, QUEENSRYCHE, TYPE O NEGATIVE, ale to už přesáhne časové možnosti roku 2015, prostě pokračovat se bude dál, profilů se dočkají i kapely jako DIO, SCORPIONS, THIN LIZZY, EXTREME, POISON, CINDERELLA, SKID ROW a celá ta hair-metalová sorta, ale touž se dostáváme do let 2017, 2018 :-)Kropis přislíbil profily PRONG A ANNIHILATOR, ale tam to bude stvořeno s jistotou a tempem vlaku na ostrově Srí lanka. JEDEME DÁL (jakkoliv mě ten slogan evokuuje Klausíka a ódéesku v době krize 1996/97, je to slogan, který nelže).:-)

 

Valič
18.07.2015 19:09

80%

 

Zetro
18.07.2015 10:32

70%

 

rumcajs16.07.2015 16:32

Ale no tak,TEI jistě stojí za víc, než tři příspěvky...Nemít album tak nablýskanou, z mého pohledu až "přeprodukci", vyznělo by dle mého lépe, což ovšem nezastře poměrně velký rozdíl mezi zmíněnými největšími hity alba a jeho zbytkem. Problém je možná i v tom, že The Shinig, Ancient Warrior a Glory Ride jsou tak moc výrazné, že další songy se vedle nich opravdu jeví jako výrazně slabší, i když slabé rozhodně nejsou. Čili se dá říct, že kromě přemaštěného zvuku trpí album i nevyvážeností materiálu. Nic to však nemění na tom, že jde o album kvalitní a Martinův výkon je zde excelentní (na rozdíl od jeho pódiové prezentace v 90. letech).

 

Pekárek
16.07.2015 12:34

Pro mě srdcovka - 100%!

 

Myší chlap
16.07.2015 08:39

Rozjezdové album Martinovy éry mi přijde kompozičně trochu slabší a po nadýchaném Seventh Star je to spíš taková sázka na jistotu. Nicméně jako odrazový můstek kapely do nové éry bylo ujdoucím krokem. To nejlepší nás ale teprve čeká.

 

rumcajs16.07.2015 08:03

Do puntíku souhlas:-).