Last Hardrock Outsider

BLACK BURLEY - Abhuman Rise

Po pětileté pauze o sobě koncertně dávají vědět brněnští rockeři BLACK BURLEY. Určitě ne špatná kapela, která na sklonku roku 2015 realizovala album ve stylu garážového rock´n ´rollu „Abhuman Rise“, aby záhy přehodnotila aspekty vlastního fungování a nakonec se v krátkém čase rozpadla. Když se budu chtít vrátit v čase a nějak věcně zhodnotit jejich tehdejší produkci, určitě bych neřekl, že jde o těleso výrazné, které na poli tuzemské scény zarezonovalo a stalo se v širším kontextu žádaným, ale i tak si myslím, že jisté nepatrné kouzlo jejich rock vlastnil. Možným problémem pro kapelu tohoto typu se mě ještě dnes jeví skutečnost, že v každém krajském městě se mohou nacházet klidně další dvě obdobně stylově zaměřené a příbuzně znějící party. Kluci prostě hrají rock. Říkáte si, že jde o široký pojem? Nedivím se, budu se tedy snažit vše lépe přiblížit. Rock toho typu, že BLACK BURLEY mají stejně daleko k punku i metalu (pravda, k metalu mají asi ještě o kus dále), a ctí spíše kouzlo nekonečných amerických dálek a silných strojů drtících svými koly tamní silniční soustavu. Nebudu zde tlačit cosi o pachu projetého benzínu a podobně modulované výrazy náležící slovníku ostatních pisatelů tuzemského hudebního spektra, spíše se zaměřím na vlastní rozbor.



Na výše uvedené nahrávce z roku 2015 se nachází deset vesměs rychlejších kusů otextovaných v angličtině, které můžeme nazvat hudbou pro příznivce rocku a motorismu. BLACK BURLEY nemohou být řazeni ani mezi formace punkové, natož pak alternativní, už jen z toho důvodu, že jejich songy působí docela úhledně a spořádaně. Z pohledu příznivců např. amerických popových punks GREEN DAY jim plusové body nahání skutečnost, že nabízejí něco víc než jen agresi a protest (o abstrakci vůbec nemůže být řeč), ale já tomu v případě BLACK BURLEY říkám absence živelnosti a silného naturelu. Abych tuhle kapelu mohl počítat třeba k stoner-rockerům, na to zas pro změnu v jejich soundu postrádám psychedelické prvky po vzoru HAWKWIND, ale i zatěžkané vlivy BLACK SABBATH. Jejich kytary vlastně ani nejsou příliš hutné a valivé a jejich songy nedávají moc prostoru fantasii. Prostě kapela od boku sází decentní riffíky, které drží fazónu všech vesměs zpěvných skladeb a garáž to nezboří. Kytary tvoří podklad tklivým zpěvovým linkám, případně jiskrnému sólu zjevivšímu se po druhém refrénu v souladu s optimistickým duchem písně. Rytmika zde prostě je, drží rytmus a nepoutá na sebe pozornost. OK, na tempo stačí a to je hlavní.


Z velkých světových kapel jsou této partě nejbližší asi pozdní FOO FIGHTERS Davea Grohla, neboť pro chuťové pohárky umírněných mají BLACK BURLEY všeho tak akorát a QUEENS OF THE STONE AGE jsou ve srovnání s nimi zatraceně zajímavou a originální partičkou. Jo jasně, pak je tu skandinávská scéna, ale MILLENCOLIN jsou také jinačí level, THE HIVES reprezentují větší běsy i po čtyřicítce a TURBONEGRO prostě zásadněji milují osmdesátkovou chytlavost. Abych kapele úplně nekřivdil, musím také říct, že zpěvák BLACK BURLEY vedle své nakřáplé polohy oplývá i melancholičtějším hlasovým tónem, na kterém lze déle stavět, což dodává písním jisté desperátštější kouzlo. Co kapelu šlechtí je fakt, že postrádá všechny atributy charakteristické pro rockové formace socialistické éry. S tancovačkami a onou kudrnatou dlouhovlasou zvěří nemají Brňáci opravdu nic společného. Cože? I tohle si pisálek ve zdejších luzích a hájích dovolí, takže krátký oddych. 


Bohužel musíme přistoupit k záporům. Skladby BLACK BURLEY jsou si vzájemně vcelku dosti podobné, nemají vnitřní magnetismus a chybí jim diferenciace, které bude kapela schopná až když začne mít od materiálu odstup. Chybí zkrátka dobrá produkce, ve skladatelské rovině nápaditější momenty v hlavních linkách, takže celkově řada pasáží splývá. Škoda, že se klukům nepodařilo dát dohromady sadu lepších skladeb, neboť skladatelská obyčejnost představuje hlavní kámen úrazu této sbírky. S jejich stylovým zaměřením totiž nemusí mít nikdo problémy, neboť i já vím, že v tomto ranku výjimečných kapel v Česku opravdu moc není (možná kdysi THE PROSTITUTES a ještě několik dalších). Zajímavě se mě jevily i rockabilly a country prvky obohacující song „Long Way“, do kterého bylo vtěsnáno alespoň o něco více duševního bohatství a zvukové originality, než v případě těch dalších kolovrátků.


02.10.2021Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz