Last Hardrock Outsider

BECK - Morning Phase

Hudebními kritiky uznávaný, mnohými posluchači uctívaný, celou řadou konzervativců však naopak poměrně ignorovaný. Beck Hansen je vlastně dalším takovým hudebním chameleonem přelomu století, u kterého málokdo odhadne směr jeho příští tvorby. Na scéně působí již něco přes dvacet let a za tu dobu tvoří jeho portfolio hned dvanáct řadových desek, mimochodem ve valné většině dost úspěšných. Pro to, aby jste jej přijali za svého a jeho hudba vás (jak se tak říká) vtáhla, musíte být nejen nalazení na určitou vlnovou délku, ale rovněž musíte oplývat otevřeným pohledem na hudební dění. Ani já se nepočítám mezi ty, kteří jej bez výhrad chápou. Ono je to vlastně poměrně složité, při faktu, že jen málo jeho alb se vzájemně podobá. Kdo vlastně může natvrdo říct, jakého žánru je BECK reprezentantem? Jeho nevyhraněnost má však svoje opodstatnění. Skoro vždy přišel (nezávisle na ostatních) s něčím, co nikdo nečekal. Někdy je brán jako folkař, jindy jako představitel alternativního popu, který pojímá do své hudby prvky z mnoha žánrů - rock, hip-hop, ale i jazz, rhytm´n´blues, popřípadě funky. 



Tak tedy k nové nahrávce. Její folkově písničkový a hodně vyklidněný ráz má cosi do sebe a zcela určitě pro mne patří mezi ten druh beckových děl, která jsou pro mne snadněji poslouchatelná. Z nahrávky je poznat, že vznikala trochu delší čas, je aranžérsky do detailu vyšlechtěná (vůbec však ne nějak přeplácaná, v písních je jen to, co tom být má) a vlastní jeden z nejkouzelnějších akustických kytarových zvuků, jaký jsem snad kdy slyšel. Pokud bych zde mohl povrchně nadhodit, že se BECK v těchto dnech nechal inspirovat písničkářskou scénou šedesátých let, zejména pak někým jako byli svého času SIMON AND GARFUNKEL (jejich 2CD výběrovku - The Essential - jsem si nedávno pořídil a vysloveně se jí nemůžu nabažit), bylo by to laciné přirovnání, ale co jiného má člověk, tímto směrem do hloubky nezasažený, napsat. BECK prostě nahrál nekomplikované folkové album se specifickou atmosférou a starodávnou retro příchutí. Každopádně však jde o povedenou kolekci, složenou ze samých pomalých, mnohdy hodně něžných a melancholických skladeb, jenž proplouvají kolem vás jako sluncem ozářené obláčky na jarním modrém nebi. 

Pozitivní ráz alba umocňují dobře poslouchatelné a v rámci určitých mantinelů i vcelku chytlavé songy. Jednu jejich část tvoří atmosférické a bohatě aranžované kusy („Morning“) s patřičnou gradací, jenž jsou navíc vystýlány hradbami smyčců („Wave“) a druhou část naopak songy, které si zakládají na dřevním provedení, kde stojí v popředí osamocená akustická kytara a Beckův příjemně poslouchatelný hlas („Turn Away“, „Blackbird Chain“ a „Don´t Let It Go“). Volba pilotního singlu padla velmi správně na „Blue Moon“, což je skladba reprezentativní, mírná, vlastnící zajímavou zpěvovou linii. Pokud by takto inteligentně vypadal současný pop, bylo by to opravdu nádherné. Jediné nebezpečí tak spatřuji (vzhledem ke klidnosti celého projektu) zejména v tom, že songy můžou začít po nějaké době nudit, ale to nedokážu dopředu s jistotou tvrdit, poslouchám je teprve dva týdny a nemám s nimi žádný podobný problém. Jsem rád, že jsem se s novým albem Becka Hansena seznámil, byť se ani náhodou nepočítám mezi odběratele jeho hudby, natož pak jeho znalce. Profi prácička, folk pro masy.


10.04.2014Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz