Last Hardrock Outsider

BATHORY - Blood Fire Death

Kdybych si měl vybrat jediné album z diskografie BATHORY a na všechny ostatní  navždy zapomenout, pravděpodobně bych sáhl po majestátním „Blood Fire Death“, které se nachází přesně na spojnici mezi úvodním blackmetalovým obdobím, kdy Quorthon vzýval temné démony vyvržené samotným peklem a pozdější etapou zasvěcenou pohanským příběhům a severské mytologii. Nevybral bych si ho však jenom z toho důvodu, že v jeho drážkách nadaný Švéd zachytil a shrnul to nejpodstatnější z obou kapitol vlastní tvorby, vybral bych si ho proto, že platí za dech beroucí dílo vykazující se vším, co mohl extrémní metal v Skandinávii a Evropě vůbec na sklonku dávných osmdesátých let nabízet – na jednu stranu neskutečný drive, rychlost, nespoutanou energii, řádně rozpraskaný, ale zde už tak nějak dospělejší kytarový zvuk (včetně parádně vřeštivých sól umocňujících u posluchače pocit beznaděje a malosti), dále pak ďábelský Quorthonův krákor zavádějící nás tentokrát nikoliv k branám pekelným, ale na nevlídnou výpravu po válkou zubožených územích zmrzlé země. Co je však zajímavé je fakt, že samotný Quorthon právě zde započal v určité menší míře používat obecně přijatelnější zpěv, čímž se tvorba BATHORY přiblížila oné epičtější budoucnosti. Stejně tak poprvé spolupracoval s rytmickou sekcí Kothaar (baskytara) a Vvornth (bicí).


 

 

Díky setrvání na atributech raného blacku však na mne tohle album působí zajímavěji a pestřeji než díla, jenž na něj záhy navazovala a která znamenala pro původní fanoušky BATHORY větší šok a změnu. Vše zde navíc prostupovala natolik ponurá, skoro až soumračná, atmosféra, až si člověk při poslechu říkal, že je vůbec rád v teple svého příbytku, nikoliv někde v mrazu a na úpatí rozeklaného a fjordy ozdobeného pohoří. Nevlídné scenérie, jenž „Blood Fire Death“ zobrazuje od úvodního pochodu „Odens Ride Over Nordland“, přes zdrcující energii válečně naladěného hymnu „A Fine Day To Die“, pro mne znamenají přesně to, co si do dnešních dnů uchovávám z odkazu BATHORY nejsilněji. Atmosféra dávných časů, kdy se křesťanství teprve počalo ve vikingských krajích prosazovat (mnohdy pouze násilně), je zde všudypřítomná. Úvod nahrávky v podobě nábožensky situovaného mnohohlasého chóru a zvuků postupující karavany koňských spřežení a kupeckých vozů, to vše na pozadí do noci praskajících ohňů z hořících loučí, s nějakým tím občasným koňským zařehtáním či havraním skřekem, to vše dělá z poslechu tohoto díla opravdový zážitek. „A Fine Day To Die“ zahajuje akustická kytara, sugestivní hlas Quorthona a pak přichází už jen vánice.

 

 

Zatímco výše zmíněná dvojskladba „Odens Ride The Nordland/ A Fine Day To Die“ představuje první vrchol, tím druhým bude pravděpodobně až epická titulní věc v samotném závěru, která díky rozpjatější struktuře a čistšímu hlasu hlavní persony představuje vstup BATHORY na zcela nové území, ze kterého bude pozdější album „Hammerheart“ vycházet. Mezi úvodem alba a závěrečnou titulkou jsme však svědky neskutečné blackmetalové řeže. Nejde však o žádný primitivismus, ale naprosto umě poskládané songy, jejichž ústřední témata se týkají jak výše nastíněné severské mytologie, tak vikingské kultury, hrdinství, oddanosti svým kořenům, víry nebo válečných zvěrstev. Ať už zmíním výplachy jako „The Golden Walls Of Heaven“, „Pace Till´Death“, „Dies Irae“ nebo „Holocaust“, na albu nenalézám jediného slabšího místa. Pro mne zkrátka „Blood Fire Death“ představuje vrchol tvorby legendárních BATHORY. Deska staré metalové školy, která se, zejména díky své nadčasovosti, opravdovosti a kladení důrazu jenom na to podstatné, prostě musí slyšet.


01.02.2015Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

J.Rose
22.10.2020 13:07

Musím se přiznat že já asi nebudu ten "správný" posluchač téhle první Blackové vlny. Děkuji ti ale za radu a doporučení.
Mám v autě SD kartu a na ní abecedně seřazené interprety a alba. Mám tam ale i složku "Hudba mix" a právě tam se zakutálela i zmíněná skladba...

Já proti velikánům jako jsou Bathory v zásadě nic nemám a respektuji je. Je to jak říkáš - osobní preference

 

spajj
22.10.2020 12:57

Jsou lehce lo-fi nebo garážové, ale dynamiku maji solidní.
Otazka osobni preference, zda mít nalestěný sound s mrzkou dynamikou, z které mě začne u třetího songu bolet hlava anebo krásně autentickou špinavou nahrávku, která dýchá a pulzuje a není zničená nadměrnou kompresí.
Za mě vítězí druhá možnost a dám ti malou radu. Neposlouchej tyto starý veci v autě, tam hrajou dobře nahrávky z první skupiny. Tyto naopak ožijí na poctivem hifi retězci.

 

J.Rose
22.10.2020 11:40

Všechny tyhle "True Black" věci, mají strašně zprasený zvuk a po pár minutách mě z toho bolí hlava. Já vím že jde o záměr a beru to (nebo pan umělec neměl prachy na pořádné studio a kryje to jakousi ideou), ale právě díky tomu si takové album pustím tak jednou do roka. Protože ano, musím uznat že ty samotné skladby jsou prostě výborné až nadčasové.

Jednou mi titulní skladba hučela v autě a kolega co se mnou jel mi povídal, že jako chápe mou vášeň pro tvrdou hudbu, ale proč si sakra musím pouštět už i demo nahrávky. To že mu prý hlava nebere :-)