BASINFIREFEST 2025 - Spálené Poříčí, 25.-28.června 2025 - sobota

Zatímco v sobotu bylo kontinuálně příjemných dvaadvacet stupňů a louku ve Spáleném Poříčí skrápěl tu více tu méně intenzivní deštík, bylo nedělní počasí ve znamení oblačného slunečna. Polovedro, ale snesitelné, což je pro tenhle festival plus, protože se tu není prakticky kam schovat. Tentokrát jsem nebyl tak ranní ptáče, takže jsem dorazil okolo druhé během produkce německé symfo-metalové stálice XANDRIA. Tradiční zástupce druhé ligy tohoto subžánru, který je spolehlivý, ale výš to asi nedotáhne. Není to myšleno nijak špatně, kapela má v nové reinkarnaci – kde se vyměnili všichni kromě zakladatele Marco Heubauma – myslím solidně našlápnuto. Muzikanti jsou to slušní a nová zpěvačka Ambre Vourvahis je dostatečně krásná i hlasově vybavená, aby to celé fungovalo. Ale k tomu vytáhnout se o stupeň výš, tam ještě něco chybí. Originalita. Ve Spáleném Poříčí každopádně předvedli i za této brzké hodiny solidní výkon a měli úspěch, čímž potvrdili moji domněnku, že dramaturgie festivalu kombinující tvrdé i měkké kapely může mít dlouhodobě úspěch.

Podobně na nejvyšší stupně nikdy nevystoupali ani LEGION OF THE DAMNED. Tihle nizozemští thrasheři jsou ale víc opravdovou kapelou než projektem, kde se střídají členové na běžícím páse jako u předchozích. Necítím z nich tolik touhu po hvězdnosti jako snahu dělat dobrou muziku. A dělají ji podle mého gusta – přímočarý thrash s rychlými a nápaditými riffy ve stylu DESTRUCTION okořeněný deathovým vokálem Maurice Swinkelse. Jelo se naplno – na pódiu i pod ním. Čtyři hvězdy z pěti.

Naopak následující BENEDICTION mi přinesli největší zklamání celého festivalu. Kapelu jsem předtím neviděl, ale jejich poslední dvě comebackové desky považuju za výborné. Když ale frontman David Ingram pronesl před vystoupením směrem ke zvukařskému pultu: „Co to je za otázku, jestli jsme (zvukově) ready? Copak nejsi profesionál, ty píčo?“ měli jsme to za neurvalý fór, ale nakonec šlo o předzvěst toho, co mělo následovat. Přehulené a nahoru vytažené kytary, které se zahryzávaly nejen do uší, ale přímo do živého masa, a volume otočené oproti ostatním vystupujícím na dvojnásobek. Kapela do toho bez přestání bušila, charismatický Ingram skvěle chrchlal a v mezičase vyprávěl fórky, ale dokončit to, bylo pro mě utrpení. Škoda, hrály se přesně ty věci, které mám rád…(Gazďa)

V sobotu vcházím do areálu na louce v době největší výhně, slunce doslova žhne a vedro v areálu s minimem stínu se dá doslova krájet. Do toho na pódium nastupují britští smrtonoši BENEDICTION. Už jejich zvuková zkouška mne okamžitě způsobuje bolehlav, kytary jsou podivně nastředované, bez basů a opravdu hodně nahlas, takže mám pocit že Ighramům mrtvolný growl je tím posledním zvukem, který zrovna toužím poslouchat. Asi tak nějak si představuju poslední zvukové vjemy života, kdy se na zdecimovaného turistu vrhá grizzly. Kapela odehrála přespříliš nabušený set, který to před sebou od začátku do konce hrnul, masakroval smysly i sluchovody, takže fakt, že byl setlist skladbově rozprostřen mezi starou etapu a dvě post-comebackové desky, člověka zajímal až jako to úplně poslední. Jedni z přeživších zástupců skutečného deathového old-schoolu z britských ostrovů měli to odpoledne všechny trumfy v rukou, škoda jen že tou zvukovou intenzitou a nevyladěností způsobili, že jejich program na mne působil skoro až odrazujícím dojmem.

To mezinárodní super-star hardrockový projekt THE DEAD DAISIES byl úplně jinou ligou. Hraje jim to totiž parádně a s navrátilcem Johnem Corabim znovu míří k energičtějšímu pojetí vlastního stylu. Koncerty v jejich podání tak můžeme chápat jako párty, na kterých se baví jak samotná kapela, tak i všichni příchozí fanoušci. Parta okolo podnikatele Davida Lowyho má všechno naprosto dokonale vyladěné, zvuk nemá naprosto žádnou chybu a songy beroucí plné hrstě z oblastí jižanského rocku, blues i stadiónových hymen přináší autentickou sondu do nejlepších časů hardrockového žánru. Kytarista Doug Aldrich se každou chvíli blýskne nějakou skvostnou vyhrávkou či sólem, baskytara Michaela Devina precizně určuje ráz všech skladeb a je doplňovaná o Lowyho strojový riffing. Za bicími tentokrát sedí starý známý Brent Fitz (SLASH, UNION...). John Corabi je nyní taktéž v mimořádné formě a pozitivně naladěn komunikuje s lidmi pod pódiem, takže dostáváme prostě skvělý hardrockový koncert, plný povědomých postupů, připomínajících tvorbu takových legend jako LED ZEPPELIN, FREE, ZZ TOP či AC/DC. Sám jsem ani nečekal, že to bude takhle dobré, ale muzikantští profíci se holt poznaj po prvním hrábnutí do strun. Až v tento moment šla laťka sobotního dne strmě vzhůru. (Stray)

Následující THE DEAD DAISIES tak byly odpočinutím a to nejen méně intenzivním stylem, ale i snesitelným zvukem. Asi mě nenapadá jiná kapela, kde by se pravidelně a přátelsky střídali dva frontmani, aby se ten druhý mohl věnovat jiným aktivitám. Tohle přesně se děje u mrtvých kopretin. Tentokrát si odfrkává Glenn Hughes, a za mikrofonem jsme tak měli tu čest s Johnem Corabim. Viděl jsem je s oběma a je to pokaždé něco trochu jiného. Mám rád Hughese jako zpěváka i jako osobnost, ale nakonec bych asi spíš ukázal na Corabiho, který svým drsnějším pojetím dodává téhle bandě více zemitosti než éteričtější Hughes. V Poříčí se jel výborný blues-rock a spíše ty rychlejší věci z repertoáru, ale před pódiem se to oproti BENEDICTION nepochopitelně vyprázdnilo a zpětně zaplňovalo jen postupně. Že by ani John Corabi a Doug Aldrich netáhli? Divné. Kapela se tím ale nenechala rozhodit a předvedla výborný koncert v bezstarostné bluesové náladě. Mohli ubrat z coverů, které byly, pokud dobře počítám, tři, ale v jejich žánru se tohle prostě nosí.

Americká kavalkáda SACRED REICH převedla ze všech zdejších thrashových úderek to nejpohodovější vystoupení. Přispěla tomu jednak osobnost zpěváka a basisty Phila Rinda, jednak tenhle „surfařsky“ klouzavý styl thrashe, který neřeže, ale kolébá na vlnách. Frontman kapely se neustálé usmívá jako měsíček, dává pozor, aby se nikomu v publiku nic nestalo a jeho vtipy jsou laskavé, ne cynické. Spíš image sociálního pracovníka a antipól metalového drsoně. Hrálo se samozřejmě hlavně z klasických alb z konce osmdesátých a začátku devadesátých let, ale zazněly minimálně i dva kusy („Divide and Conquer“ a „Salvation“) z povedeného comebackového alba „Awakening“ (2019). Jestli BENEDICTION byli negativním překvapením dne, tak SACRED REICH tím pozitivním. Surf Nicaragua…(Gazďa)

Únosně napumpovaný střednětempý thrash metal z Arizony, to jsou staří známí SACRED REICH. Kapela sdružená okolo zpívajícího basáka (s chováním kamarádského medvídka) Phila Rinda a jeho věčného parťáka kytaristy Wileyho Arnetta nemohla začít poutavěji než prostřednictvím svého asi úplně největšího hitu „The American Way“. Zvuk byl znovu bez chybičky a tak se zástupy lidí pohupují pod tíhou nosných riffů asi až do vzdálenosti dvaceti metrů od pódia. Mám za to, že SACRED REICH před osmi lety pomohl i návrat ztraceného syna, bubeníka Davea McClaina, který po dvacetiletém angažmá u MACHINE HEAD opět stanul v jejich řadách. A že jde o skvostnou a technicky vyspělou mlátičku nemohlo být pochybností. Nějaké ty věci z comebackové desky „Awakening“ se zde střídaly se songy staršího data, takže dále došlo na robustní pumelici „Death Squad“, uhrančivou „Love To Hate“, nebo song nesoucí varovné sociální poselství „Who´s To Blame“ (hymna vypovídající o soudních procesech s rockery osmdesátých let, především o případu s dvěma sebevraždami fanoušků JUDAS PRIEST, díky kterým byla heavymetalová kapela dlouho soudně popotahována). Za mne šlo o velmi dobrý a sympaticky odehraný a odprezentovaný koncert solidní kapely, u které jsem opravdu rád, že se po mnoha letech vrátila na scénu.

Dánští rockeři D-A-D (což znamená patrně DISNEYLAND AFTER DARK) byli ve skvělé náladě připravení na pořádnou jízdu a tu také rozehráli před ne zrovna početnými zástupy přihlížejících. Stadiónový rock s prvky gotiky, hair-metalu a motorkářské hudby z garáží byl odehrán velmi zkušenou a znamenitě sehranou kapelou, která už si nepotřebuje nic velkého dokazovat. Největší hymny D-A-D dokonce  řadím k tomu vůbec nejlíbivějšímu, co v průběhu celého festivalu na louce nad Poříčím zaznělo. Samozřejmě ty největší pocházejí z jejich zřejmě nejznámější desky „No Fuel Left For The Pilgrims“ z roku 1989 a kapela je prezentuje stylem, že nikdo nepochybuje, že ji ještě po šestatřiceti letech od vydání baví a že si celou tu rozehranou párty s fanoušky plně užívá. Na dánskou kapelu byla tohle zkrátka skvělá kalifornská jízda po vzoru dávných glam-metalových partiček. Zpěváka Jespera Binzera okamžitě volím držitelem toho nejlepšího vokálu, co zde za ty tři dny zazněl, čímž dávám podnět k tomu si myslet, že ono posluchačsky-glamové srdíčko si v mém případě stále ještě dokáže najít to své ryzí a chtěné. Strhaně vyhlížející peroxidový blonďák Stig Pedersen u baskytary šokuje lesklým a směšně obtaženým kalhotovým návlekem (jasně šlo o elastické kalhoty, ale tento výraz se mi jevil lepší) vypadajícím jako obří stříbrná šprcka s dvěma úzkými tubusy určené na dolní končetiny, v těchto „kalhotách“ posléze provádí na pódiu různá cvičení a prostná, podupává stojíc na kopáku apod., ovšem oslňuje i svou baskytarou s neuvěřitelně úzkým krkem, na kterém má natažené ...pouhé dvě struny. Jsem nadšen! (Stray)

Myslím, že zařazení Dánů D-A-D na osmou večerní bylo dramaturgickou chybou, ale po bitvě každý generálem, že? Jíst a pít se někdy musí… Kotel zmizel a většina festivalu dala před tímhle v Česku nepříliš známým jménem přednost večeři. Dánští veteráni mají za sebou třináct desek a kdysi měli ambice stát se velkými hvězdami. Stylově i oblečky připomínají hairmetal ala MÖTLEY CRÜE střihnutý trochou jižanského rocku po vzoru ZZ TOP. Mají pár hitů, ale jejich image mě odrazuje. Až na celkem normálně oblečeného zpěváka a kytaristu Jespera Binzera vypadali ostatní jako oživlé figuríny z Muzea Madame Tussaud. Upnuté kalhoty, kloubouček, brejličky, zrcátka, plast. Basák, který se tvářil imageově dostatečně zfetovaně, měl bůhvíproč nástroj jen o dvou strunách (což bylo na druhou stranu o jednu víc, než potřeboval…). Oproti předchozím pohodovým SACRED REICH byla tohle taková secondhandově hvězdná křeč. Ale jsem asi nespravedlivě přísný, hudebně to bylo ok. Nic zvláštního, ale ok. (Gazďa)

Jelikož hrací časy na Biggest Stage byly v sobotu rozebrány výhradně zahraničními interprety, tak ten, kdo si chtěl dopřát muziku české provenience, musel chtě nechtě do cirkusového stanu, stojícímu na druhé straně louky. A právě k tomuto místu se před devátou večerní začaly stahovat zástupy přesně takovýchto fanoušků, a to na pražskou metalovou legendu VITACIT. Časově jsem to úplně nezvládal a když jsem se s lehkým zpožděním přiblížil k místu konání, zrovna začínal první song setu „Dragon“se svým vše ničícím hromovým riffem. Nevelká Šapitó Stage byla narvaná až k prasknutí a ještě kolem stanu stál dav v několika řadách, jako při nějaké demonstraci. Dalo mi proto trochu práci dostat se na místo, kde budu dobře slyšet a aspoň trochu vidět na kapelu, ale podařilo se a druhou položku „Zvony“už jsem si vychutnal celou. Jako pamětník řady koncertů z druhé poloviny osmdesátek (Barča a další pražské sály), který má jejich songy zadřené pod kůží, jsem byl zvědav, jestli písně VITACIT už za ta desetiletí přeci jen nevyčpěly a hlavně jak je podá současná omlazená sestava. Tyto moje plané obavy byly však, hned po prvních dvou hitových číslech, zcela vyvráceny z kořenů a na prach je začala rozmetávat divoká jízda ještě z Křížkových časů „Proč štěstí se mi vyhýbá“. Následuje „Drákula“ze singlu „Rockmapa“(1989) a pak po chvíli i druhá položka, z tohoto pro dnešní generaci pravěkého média, „Spadla klec“. Mezi ně se totiž jemně vklínila nádherně lyrická (ale i tvrdá) „Snad odpustíš“ se svou čarokrásnou atmosférou. Následují pak čtyři položky v řadě za sebou, tak jako na prvním albu, jen v lehce prohozeném pořadí. Nářezy „Lovec lebek“a „Loď“střídají o něco pomalejší titulka „Vzhůru přes oceán“ a oblíbená, mystická „Sybila“. Poslední song jako přídavek byl opět návratem do časů s Láďou Křížkem, a to pěvecky náročná „Já chci se ptát těch králů“. Kytarista Alex McBeat  ji ale zvládl na výbornou, stejně tak jako i další věci dříve zpívané Milošem "Dodo" Doležalem. Zbytek sestavy, okolo nestora na baskytaru Luďka Adámka, tvořili ještě Honza Ace Bouška - kytara, zpěv a pak na bicí Honza Meduna jako záskok za Michala "Koloucha" Daňka. V jejich podání legendární songy VITACIT nejenže neztratily nic ze své dřívější síly, ale naopak ještě překvapily svou tvrdostí a neskutečnou intenzitou. Eric Forrest se svými E-FORCE tady ve stanu hrál den předtím a za mě měl hrát jednoznačně na velké stagi (byla to masáž jako prase!) a stejně tak i VITACIT. Myslím, že v téhleté formě, jakou nyní mají, by jim pozice jediné české kapely toho dne na hlavní Biggest Stagi, velmi slušela. (Mauglí)

To následující CARCASS zas přehodili výhybku do přirozena. Parta normálních týpků, která to do nás navalila hlava nehlava a přivezla ten metalově nejintenzivnější koncert festivalu. Na rozdíl od BENEDICTION ale měla tahle kanonáda perfektní a jasný zvuk, který jejich nekompromisní produkci poslal kamsi k deathmetalové dokonalosti. Death ale barevný a obohacený progovými změnami temp, nad čímž vším kouzlí bluesová kytara Billa Steera. Originalita. Před koncertem mě ve festivalové knajpě Stray upozorňoval, že kousek od nás sedí basista a zpěvák Jeff Walker. Mžoural jsem, ale pořád jsem ho nemohl najít. Není divu. Za ty dva a půl roku, co jsem ho viděl naposled, shodil nejen kštici, ale i tak deset kilo. Vypadá teď hodně zdravě, spokojeně a méně zle. 😊 První večerní koncert dopadl na výbornou. (Gazďa)

Liverpoolští patologové z CARCASS patří již nějakých patnáct let k častým návštěvníkům českých festivalových pódií. Viděl jsem je již asi posedmé a nikdy se nestalo, že by byl jejich koncert byť jen průměrnějšího ražení. Zde to byla opět naprostá paráda. Kapela se za ty roky skvěle vyhrála v jedno z úplně nejlepších metalových těles na scéně, a i když dnes tahá z rukávu dost často také skladby novějšího data, ani náznakem nespadá kamsi k nudě. Vynikající průřez většinou jejich tvorby se však i tentokrát opíral především o věci z nejlepšího, nejúspěšnějšího a nejuznávanějšího alba „Heartwork“. Během těch sedmdesáti minut tak Jeff Walker, Bill Steer a spol. doslova vyučovali precizní extrémně metalovou show, kde nebyla nouze o skvělé hráčské výkony, celkovou souhru a především výborně poslouchatelné skladby. Za sebe tak můžu pohodlně říct, že tohle byl nejlepší výstup letošního ročníku, kde nechybělo prakticky nic z jejich největších hymen. Je poznat, že se Britům stále neuvěřitelně daří. Jejich návrat na scénu se tak postupem doby stal tím nejsmysluplnějším comebackem, což by třeba na počátku milénia od nich jen stěží někdo čekal. (Stray)

Asi ještě lepší CARCASS pro mě byli následující MOONSPELL. Portugalci jsou mistry atmosféry a jejich noční sety jsou neopakovatelné. Zvlášť když měli tentokrát program opravdu speciální, a to přehrání celé prvotiny „Wolfheart“ (1995), která pro mě byla v devadesátkách společně s deskami TIAMAT, AMORPHIS nebo THERION vstupenkou do světa tvrdšího melodického metalu. Tohle nebyl koncert, tohle byla noční mše. A Fernando Ribeiro není zpěvák, ale charismatický vůdce náboženské sekty, která reagovala na každý jeho pokyn. Magie. Přesto to nebylo dokonalé. Závěr zmíněné desky v podobě „Erotic Alchemy“ a „Alma Mater“ je pro mě jedním z nejlepších dvojsongů vůbec a znám tu každý tón, každou barvu. Ve druhé z nich je zásadní ostrá kytara, která ale nebyla v Poříčí bohužel dostatečně nahlas. To bych ještě odpustil, „Alma Mater“ hrají pořád. Ale pokazit „Erotic Alchemy“, kterou nehrají vůbec, když místo charakteristických závěrečných mocných syntetizátorových akordů spustili jakési vybrnkávání, tak to nechápu. Kvůli téhle věci jsem přijel na Basin! Členem sekty zůstávám, ale protestuji, pane Ribeiro.

I přes tuhle ne skvrnu ale bažinu na kráse to byl výborný koncert a stejná pecka přišla následně, když se coby závěrečný festivalový počin o půl jedné zjevili ENSIFERUM. Uragán finské energie zavál do publika, kde se roztočil jeden z nejdivočejších moshpitů. Výborný zvuk, neuvěřitelná rychlost a hlavně neskutečný náboj. „Fatherland“, „Rum, Women, Victory“, „Winter Storm Vigilantes“ – začínalo se superrychlým thrash/folk/melodeathem a vokální duo Petri Lindroos (štěkot + kytara) a Pekka Montin (powermetalový ječák + klávesy) se výbornědoplňovalo. Skvělá jízda, a kdyby tak zůstalo, šlo by pro mě o to asi nejlepší vystoupení festivalu. Ale přišlo bohužel zvolnění, které celé téhle popůlnoční štaci ubralo na šílenosti. I tak nádhera. Proč se nedělají festivaly jen přes noc?

Podtrženo sečteno. Výborný ročník klání, které si doufejme už našlo stabilní místo na české festivalové mapě. Snad si to napřesrok potvrdíme. (Gazďa)