Last Hardrock Outsider

BARONESS - Praha, Lucerna Music Bar, 4.června 2018

I přes zdravotní indispozici jsem se nakonec rozhodl do Prahy jet a pojmout celý večer jako bleskovku ve stylu: rychle tam a stejně rychle zpět, ještě se mě totiž za třicet let metalového fandovství nestalo, abych někdy nechal předem zakoupený lístek propadnout. Se zafáčovanou nohou od kotníku po tříslo tak dorážím do Malé Lucerny zhruba něco málo po půl deváté, tedy asi čtvrthodinu po zahájení setu BARONESS. Příjezd vlakem do Prahy a následný odjezd jsem si rozvrhl tak akorát, abych v Hlavním městě pobyl jen dobu, kdy se bude v klubu okolo oblíbené kapely něco dít. Rozehraný koncert a poměrně slušně obsazený sál podzemního klubu poblíž Václavského náměstí mě okamžitě donutily se koncentrovat, takže shánění se po igelitce s ledem na chlazení bolavého místa (už vidím ty vyděšené pohledy osazenstva baru, pravděpodobně hozeného na jinou emoční vlnu, když bych tam někoho z nich požádal o hromadu ledu, nejdřív se pracně prodírajíc - asi jako nějaký „navrátilec z Vietnamu“ - zástupem blahobytně vyhlížejících frikulínů a pokérovaných hipsterů). Zabírám tedy docela dobré místo po boku kulatého pódia a foťák také jen nastavuji na automat bez blesku, abych měl nějakou tu momentku na památku a hlavně nikoho neprudil a užil si ten hodinový koncert. Teď už ale k hudbě.


 

Zjistil jsem, že BARONESS mám naživo dokonce radši než mé velké oblíbence MASTODON. Ti z desek zní sice velkolepě, ale během koncertů své hráčské přednosti neumí příliš prodat, respektive u MASTODON každý tak dovádí, až se všichni vzájemně vynegují a to ačkoliv platí za stěžejní kapelu onoho sludge/stoner-metalového žánru ze Spojených států. Kdežto parta okolo šéfa Johna Baizleyho působí naprosto dokonale sladěně, bez zbytečného egocentrického soupeření a po instrumentální stránce naživo velice vyspěle. V jejich skladbách je jen přesně to, co tam být má. Samotný lídr je rovněž schopen vše odzpívat bez známky zaváhání a je ve srovnání s alby ještě o kus dynamičtější.


 

BARONESS jsou kapelou velmi vhodnou pro navštívení jejich klubového koncertu, jen těžko totiž zklamou, zvlášť pak teď, když v posledním roce přijali do sestavy skvělou kytaristku Ginu Gleason. Introvertně působící dívka, s prsty rychlými jak ti nejlepší kytarový hrdinové, vlastně zastává úlohu bezchybného pojiva zvuku BARONESS a i díky ní skladby dýchají větší pestrostí a suverenitou. Co Gina trochu ztrácí svou minimalistickou pódiovou prezentací (ani jednou se nestalo, aby natvrdo pohlédla do davu před sebou nebo dokonce s někým komunikovala), to své kapele dokonale vynahrazuje bezchybným hráčským provedením jí náležících partů. Ani bych neřekl, že jde o sólovou kytaristku, všechny ty náročnější pasáže a kudrlinky si totiž rovnoměrně dělila s Johnem a tvořila s ním skvěle šlapající kytarový tandem.


 

John Baizley platí za pravého lídra, tedy duši i srdce této kapely, a logicky tak, jako hlavní skladatel i performer, na sebe strhává největší míru pozornosti, kdy nejenže sobě vlastním způsobem odzpívá všechny texty a ještě do toho hraje všechny ty náročné kytarové party. Opravdu zde hned poznáte, kdo nejvýrazněji ovlivňuje emoční stránku a odpich koncertu. BARONESS mají své přednosti také v dokonale šlapající rytmické sekci Nick Jost (baskytara) a Sebastian Thompson (bicí), která již od roku 2013 pohání ony novější skladby BARONESS hodně zemitým způsobem a staví hutné základy, na které se pak roubují všechny ty kytarové riffy či naopak vyhrávky, sóla a stále častější pasáže zdobnějšího ražení.


 

BARONESS mají nyní, tři roky po skvělé čtvrté desce „Purple“, zdárně nakročeno ke vstupu mezi ty nejlepší současné americké metalové kapely a jejich další řadové album patří k nejočekávanějším. Poslední nahrávka byla dosud nejvýraznějším krokem k navýšené melodice a hymničnosti skladeb a po právu na ní dnes vězelo těžiště koncertního setu – „Morningstar“, „Shock Me“, „Chlorine And Wine“. Jsem vážně zvědav s čím dalším přijdou, zvlášť pak, když vývoj k větší hudebnosti a pestrosti aktuálnější produkce bude opětovně doprovázen dalším skvěle provedeným kresleným coverem od Johna Baizleyho, který obaly desek své kapely sám vytváří. To vše mě nutí klást si otázky: Bude nová deska znovu blíže mainstreamu? Kam se posunou zvukově? Jakou barvou bude ovlivněn název příštího díla?


 

Zpět však do sálu, kde ten večer přihlížely koncertu zhruba necelé tři stovky fans. V druhé polovině vystoupení se sice čerpalo i z historie, ale v podání takto výtečných muzikantů, kteří jsou schopni více než hodinový set odehrát bez ztráty nasazení, vlastně vše působilo hodně kompaktně a zajímavě, takže když sálem zabouřila i očekávaná perla „Isak“ z debutové desky „Red Album“, publikum to celé kapele zhltlo i s navijákem. Druhá polovina večera se nesla spíše ve znamení valivějších čísel, kde ani tak nešlo o refrény jako o masivní sound, ale i tak tvrdím, že to byl pozoruhodný koncert.


06.06.2018Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz